Tak razantní zásah v měnové politice jsme nezažili osm let. Bylo to 7. listopadu 2013, kdy padlo rozhodnutí bankovní rady ČNB srazit kurz koruny pod 27 korun za euro a udržovat ho tam tak dlouho, dokud nepomine hrozba deflace a motor zamrzlé ekonomiky nenaskočí.

Dodnes je to předmětem kritiky četných politiků, ale je celkem nesporné, že to zafungovalo. Stejně zafunguje razantní zvýšení základní úrokové sazby o jeden a čtvrt procentního bodu a stejně tak to bude předmětem vzrušených diskusí, přestože přišlo opět na poslední chvíli nebo možná i o trochu později.

Kde začít s řešením

Nepřekvapivě a opakovaně se vůči ČNB vymezil premiér Babiš, podle něhož centrální banka šlape ekonomice na krk, dusí podnikatele a zdražuje lidem hypotéky. A přitom prý inflace je dovezená ze světa a ČNB s ní nic nenadělá. Opět dokazuje, že makroekonomie není zrovna jeho silnou stránkou. Ano, vyšší úroky ČNB zdraží úvěry podnikům i hypotéky na drahé byty. Ale ty byty jsou tak drahé, protože jsou hypotéky levné. Mantra o nedostatečné výstavbě má sice v případě Česka reálný základ, spočívá ale i v neschopnosti státní administrativy, za niž je premiér odpovědný. Ale to, že masivně podražují nemovitosti i v zemích, kde tento problém neexistuje a velká část růstu cen jde na vrub nikoli bytové potřebě, ale spekulativním investicím, jejichž cílem je ochránit hodnotu úspor ohrožovaných inflací, jasně dokazuje, kde musí začít řešení problému.

A stejné je to i s tou dováženou inflací. Sazby ČNB samozřejmě neovlivní dolarovou cenu hořčíku, zemního plynu nebo cementu. Nicméně povedou k pevnější koruně, a tudíž alespoň o kousek srazí jejich cenu korunovou. A především dají jasný signál domácím výrobcům, že ceny těchto vstupů se jim nemusí podařit promítnout do cen produkce a musejí šetřit. Třeba i na platech zaměstnanců, které v posledních letech dramaticky narostly. Učeně se tomu říká snižování inflačních očekávání. To kolečko, kdy se zvedají platy, vyšší kupní síla táhne vzhůru ceny a vyšší inflace je argumentem pro mzdová vyjednávání a přidávání všem, zejména těm placeným ze státní kasy, je třeba přerušit a neexistuje jiný nástroj než dostatečně vysoké úrokové sazby.

Příležitost mlčet

Fakt, že naše inflace vyrůstá z domácí nerovnováhy a nejen z růstu cen ve světě, dokazuje i stav na trhu práce. Nabídka volných míst momentálně o 120 tisíc pozic převyšuje počty uchazečů o zaměstnání. To je neudržitelné a neřešení tohoto problému hrozí dlouhotrvající inflací. A ta je nakonec pro hospodářský růst o dost nebezpečnější, protože vytváří chybná očekávání, vede k neefektivní alokaci kapitálu, a hlavně destruuje úspory obyvatelstva a nakonec i veřejné finance. Negativní reálné úrokové sazby zde máme už více než deset let a šlo to snést, když byla inflace mizivá. Ale očekávaných sedm procent fakt málo není.

Premiér by proto měl mnohem více vážit slova a věřit lidem, kteří měnové politice rozumějí. Nepochybně i takové má kolem sebe. A pokud hodlá kandidovat na prezidenta, k čemuž může dojít i velmi brzy, měl by mít tu rozvahu nejméně dvojnásobnou. V polovině příštího roku se střídají tři členové bankovní rady a vybírá se nový guvernér. Jestli Babiš vyvolá obavy, že jeho výběr by směřoval k erdoğanovské centrální bance a umazávání nul na bankovkách, moc mu to nepomůže. Protože ČNB ještě se zvyšováním sazeb nekončí, dostane ještě několikrát příležitost mlčet.