Zkuste si tipnout, který z vládců Kremlu pronesl následující slova: „Neexistuje žádná samostatná Ukrajina! Neexistuje!“ Možných pachatelů je víc, ale toto konkrétně řekl Stalin.

Na konci roku 1943 – tedy na samém vrcholu Velké vlastenecké války – ho k tomu vyprovokoval scénář válečného filmu Ukrajina v plamenech, který sepsal a hodlal natočit slavný (a režimu patřičně poplatný) ukrajinský režisér Oleksandr Dovženko. Stalin kvůli tomu, jak píše historik Edvard Radzinskij, svolal politbyro a scénář déle než hodinu tepal. Ocitoval přitom problematickou pasáž, ve které jeden z hrdinů zamýšleného filmu doslova říká: „Ať budeme bojovat na jakýchkoli frontách, budeme bojovat za Ukrajinu. Za jediný čtyřicetimilionový národ, který za celá staletí existence nenašel sám sebe.“ Právě tato vlastenecká „nehoráznost“ přiměla Stalina k citovanému výroku, že žádná Ukrajina neexistuje, a k dovětku, že „bojovat za Sovětský svaz znamená zároveň bojovat za Ukrajinu“.

Film Ukrajina v plamenech samozřejmě nikdy nevznikl a Dovženkovi nezbylo než se vykoupit jiným scénářem o Stalinově oblíbenci – ruském ovocnáři a šlechtiteli Mičurinovi.

Pět tisíc slov

Popírání existence samostatné Ukrajiny a svébytnosti ukrajinského národa je už skoro 200 let základem kremelské „ukrajinské“ politiky. A to samé nám právě před týdnem vyložil pěkně polopatě ruský prezident – a podobně jako Stalin vášnivý amatérský historik – Vladimir Putin. Ukrajina podle něj nemá „tradici skutečné státnosti“, za svůj vznik vděčí výhradně Rusku, „přesněji řečeno bolševickému, komunistickému Rusku“, a navíc nejde o obyčejnou sousední zemi, ale o „neodmyslitelnou část našeho duchovního prostoru“.

Je to nehoráznost, která (zřejmě záměrně) ignoruje, že se věci v čase mění, že během 18. a 19. století vznikaly ve střední a východní Evropě díky procesu zvanému „národní obrození“ moderní národy, že se něco takového přihodilo i na Ukrajině a že pro Ukrajince mimořádně krvavé 20. století jejich touhu po vlastním státě jen posílilo. Paralely bývají ošidné, ale je to něco podobného, jako by český premiér tvrdil, že slovenská státnost nestojí za nic a Slováci nejsou pořádný národ; případně kdyby nám Čechům německý kancléř vysvětlil, že české národní obrození bylo jen vtip a my se máme radostně navrátit do lůna Germánie.

Profimedia.cz

Uceleně Putin tyto své představy prezentoval právě před půl rokem v eseji (ať už ho ve skutečnosti psal kdokoli) o pěti tisících slovech, který nazval O historické jednotě Rusů a Ukrajinců. Nechme stranou okolnost, že v ruské zahraniční politice jde nakonec hlavně o hrubou sílu (už Stalin kdysi na adresu papeže pohrdlivě poznamenal: „A kolik má divizí?“), a zkusme si esej rozebrat a podívat se na to, v čem se Putin mýlí a kde vyloženě lže.

Všechno jedna rodina

Putin svůj výklad začíná nejstarší ruskou, respektive ukrajinskou, historií – Kyjevskou Rusí. Tvrdí, že „byla největším státem v Evropě“, Rusové, Ukrajinci i Bělorusové jsou jejími potomky, a cituje ze staroruského Nestorova letopisu, v němž legendární kníže Oleg tvrdí o Kyjevu, že je „matkou všech ruských měst“. Jaksi při tom pomíjí fakt, že zakladateli a prvními vládci tohoto státního útvaru byli patrně švédští Vikingové. Pak nicméně přišli Tataři, starou Rus vyvrátili, její nové mocenské centrum se zformovalo o mnoho set kilometrů dále na východ, v Moskevském knížectví, kdežto Malorusové (tedy Ukrajinci) se stali součástí polsko-litevského soustátí. Oba ruské kmeny ovšem podle Putina stále tvořily jeden národ: „Lidé v západních i východních ruských zemích mluvili stejným jazykem. Jejich víra byla pravoslavná.“

Takovému výkladu není moc co vytknout, snad jen to, že se moderní národy tvořily až daleko později a středověkému rolníkovi bylo úplně jedno, jestli platí daně ruskému, polskému, nebo ukrajinskému pánovi. Mnohem důležitější bylo, ze které vesnice pochází, jaké náboženství vyznává a k jaké společenské vrstvě patří.

O duši národa

O duši ukrajinského národa se začalo hrát až na přelomu 18. a 19. století a opět si pomozme paralelou z české historie – kdyby se tenkrát u nás zvláštním řízením osudu nevyskytla skupinka vlasteneckých podivínů, která začala pěstovat český jazyk, mluvili bychom nejspíš všichni německy. A stejná skupinka podivínů se vyskytla i na Ukrajině, a tak Ukrajinci měli vlastní obrozenecké učence, historiky i básníky (moderní ukrajinština se odvozuje od lidového nářečí z okolí Poltavy, ve kterém psal své verše Ivan Kotljarevskyj), a dokonce hymnu „Šče ne vmerla Ukrajina“. V ní se mimochodem nezpívá o zemském ráji a květu skvícím se zjara v sadě, ale o tom, že naši nepřátelé „zhynou jako rosa na slunci“, protože v „domovině otců nenecháme nikoho vládnout“. Dodejme, že něco podobného se v té době dělo i v části Ukrajiny zabrané Rakouskem – v Haliči.

Profimedia.cz

Putin onu dobu líčí tak, že „staletí rozdrobenosti přirozeně přinesla regio­nální jazykové zvláštnosti, které vedly ke vzniku dialektů“ ruštiny, ke kterým počítá i ukrajinštinu, a dodává: „Taras Ševčenko psal poezii v ukrajinštině a prózu převážně v ruštině. Knihy Nikolaje Gogola, ruského vlastence a rodáka z Poltavska, jsou psány rusky a jsou prošpikovány maloruskými lidovými rčeními a motivy. Jak lze toto dědictví rozdělit mezi Rusko a Ukrajinu? A proč to dělat?“ Porcovat Gogola s Ševčenkem opravdu nemá smysl, protože ukrajinskost se v nich opravdu mísila s ruskostí. Zároveň je ale pravda, že někdy od čtyřicátých let 19. století byl už rozdíl mezi ukrajinskou a ruskou identitou jasně rozpoznatelný, a to je také okamžik vzniku moderního ukrajinského národa.

Není rovněž od věci – a Putin o tom taktně mlčí – podívat se na osudy jím zmiňovaného ukrajinského básníka a spisovatele Ševčenka. Nebyly ani trochu hezké, protože za kritiku útisku ukrajinských venkovanů a zesměšňování cara skončil na deset let ve vyhnanství. A v žádném případě nešlo o nějaký ekvivalent Havlíčkova Brixenu, ale o skutečně tvrdý trest: měl zakázáno psát i kreslit a většinu vyhnanství strávil v liduprázdné pustině na kaspickém poloostrově Mangyšlak. Po propuštění žil pod policejním dohledem, a když se roku 1859 vypravil na Ukrajinu, byl znovu uvězněn za pobuřování lidu.

Čtěte rusky, holoubkové!

Pouhých pár vět stačilo Putinovi k tomu, aby se vypořádal s potlačováním ukrajinštiny ze strany carského Ruska. Zdůvodnil to tak, že je třeba vidět kontext a došlo k němu „na pozadí dramatických událostí v Polsku (polské protiruské povstání z ledna 1863)“ a snahy „vůdců polského národního hnutí využít ‚ukrajinské otázky‘ ve svůj prospěch“. Svádění na jiné bývá sice oblíbenou figurou agresorů, ale v případě záměrného zašlapávání ukrajinštiny do země to prostě obhájit nejde.

Na ukrajinských školách se samozřejmě vyučovalo v ruštině a roku 1863 vydal carský ministr vnitra Pjotr Valujev tajný oběžník, kterým zakázal publikování vědeckých i populárně-naučných knih v „maloruském dialektu“. Do tu­hého začalo jít o desetiletí později, když „odborná“ komise doporučila carovi rozšířit zákaz i na beletrii s odůvodněním, že „připustit zvláštní literaturu v prostonárodním maloruském nářečí by znamenalo položit trvalé základy pro přesvědčení o možnosti oddělení, byť třeba až v daleké budoucnosti, Ukrajiny od Ruska“. Alexandr II. se doporučením řídil a roku 1876 vydal takzvaný „emžský ukaz“ (zrovna pobýval v lázních Bad Ems), kterým zakázal tisk prakticky všech knih v ukrajinštině.

V. I. Architekt

Léta trvající šikanou (emžský ukaz se přestal uplatňovat až po roce 1905) se dá ale nacionalismus leda tak rozdráždit, a na Ukrajině tak mezitím vyrostla nová generace politiků, která požadovala autonomii nebo rovnou nezávislost. Není proto divu, že hned v lednu 1918 vyhlásila Ukrajinská lidová republika nezávislost. V mocenském čtyřúhelníku, jehož další vrcholy tvořili bolševici, bělogvardějci a Poláci, byli ale Ukrajinci tou nejslabší stranou, a tak o svůj stát zase rychle přišli: většinu jejich země ovládli bolševici, dalších pět milionů Ukrajinců připadlo Polsku.

Jestliže Putin tvrdí, že Ukrajina vznikla jedině díky bolševickému Rusku a jejím skutečným „architektem byl V. I. Lenin“, je to třeba vnímat zhruba tak, jako by vám velký, starý, tlustý had, který vás léta škrtil, láskyplně šeptal do ucha, abyste mu byli vděční, protože vám zahřívá krk. Putin má pravdu, že v rámci sovětského Ruska vznikla na konci roku 1917 Ukrajinská sovětská socialistická republika, a má pravdu i v tom, že to načas znamenalo konec rusifikace. XII. sjezd komunistické strany v roce 1923 rozhodl, že je třeba „vycházet z kořenů národní kultury“, a v národních republikách vyhlásil politiku „korenizace“. Pro Ukrajinu to konkrétně znamenalo, že se na školách vyučovalo v ukrajinštině a vycházely ukrajinsky psané noviny a knihy.

Jenže nic netrvá věčně. Na konci dvacátých let se Stalin rozhodl utáhnout šrouby. Roku 1930 proběhl v charkovské opeře zinscenovaný monstrproces s 45 členy neexistujícího spikleneckého centra – Svazu pro osvobození Ukrajiny. Další procesy se nabalovaly a osvědčily se jako skvělá záminka, jak zlikvidovat ukrajinskou inteligenci – vědce, učitele či ukrajinskou autokefální církev. Korenizace skončila, ukrajinský lidový komisař (ministr) vyučování Mykola Skrypnyk spáchal sebevraždu a ruština znovu začala – přesně v duchu Stalinova velkoruského šovinismu – zatlačovat ukrajinštinu do pozadí. Mnohem horší dopad měl ale na Ukrajince další báječný Stalinův nápad – kolektivizace.

Holodomor

Putin Ukrajince obviňuje z „mytologizace a přepisování“ dějin, z toho, že z nich „vystřihují vše, co nás spojovalo“, a že společné soužití líčí coby okupaci. „Společná tragédie kolektivizace a hladomoru na počátku třicátých let 20. století byla líčena jako genocida ukrajinského národa,“ napsal doslova. Na slově „genocida“ se sice historici nemohou shodnout, ovšem technicky vzato o ni nesporně šlo – Ukrajinců zemřely miliony, Moskva hladomor vyvolala záměrně, postiženým oblastem neposkytla pomoc, a dokonce v té době vyvážela desetitisíce tun obilí. Chápali to už současníci.

Stačí třeba nahlédnout do deníku učitelky z Charkovské oblasti Oleksandry Radčenkové (úryvky z něj lze najít v knize Volodymyra Vjatrovyče Ukrajinské 20. století), která si k 5. dubnu 1932 poznamenala: „Hlad, uměle způsobený hlad, nabývá strašlivých rozměrů. Proč zabírají obilí do posledního zrníčka, to nikdo nechápe, i teď, když už vidí výsledek takových rekvisicí, stejně vymáhají obilí k setí.“ Moskva tenkrát po špatné sklizni z roku 1931 zvýšila dávky, které měli rolníci i kolchozy odevzdat, a mnohde tak lidem nezůstalo jídlo na zimu ani obilí k zasetí. Nejhůř bylo v roce 1933. „V Charkově dochází k šílenostem z hladu. Kradou se děti a prodávají klobásy z lidského masa,“ zapsala si Radčenková k 9. lednu onoho roku. Dodejme, že Radčenkovou čekalo za její deník s „kontrarevolučním obsahem“ deset let gulagu a ještě v osmdesátých letech KGB aktivně potlačovala jakékoli zmínky o padesát let staré tragédii.

Profimedia.cz

V duchu Putinových velkoruských názorů lze samozřejmě argumentovat tím, že spolu s Ukrajinci trpěli i Rusové a další národy Sovětského svazu, jenže Ukrajinci na tom byli objektivně ze všech nejhůř – „holodomor“ zahubil podle relevantních odhadů čtyři až sedm milionů lidí, přičemž Ukrajinců mezi nimi byly tři až čtyři miliony.

Jak vymřel homo sovieticus

Další stovky tisíc Ukrajinců zmizely během „Velké čistky“ na konci třicátých let. V září 1939 Stalin po dohodě s Hitlerem „osvobodil“ východní část Polska, což znamenalo, že si dobrodiní sovětizace, kolektivizace a gulagů mohly na vlastní kůži ozkoušet další miliony Ukrajinců. Vpád německých vojsk do Sovětského svazu mnozí Ukrajinci ve svém zoufalství logicky chápali jako příležitost k obnovení státnosti, ale Hitler to nikdy nepřipustil – hlava ukrajinských nacionalistů Stepan Bandera prožil většinu války v německé internaci a dva jeho bratři zemřeli v Osvětimi. Zdaleka nejvíc Ukrajinců bojovalo v řadách Rudé armády, kdežto nacionalistická Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) bojovala proti všem – proti Němcům, Rusům (až do padesátých let) i Polákům. Ukrajinské bojůvky se tenkrát bohužel dopustily neomluvitelných činů – protižidovských pogromů či vraždění polských civilistů.

Poválečná sovětská Ukrajinská republika měla vlastního zástupce v OSN a po anexi československé Podkarpatské Rusi (1945) a připojení dosud ruského Krymu (1954) získala své dnešní hranice, jenže pořád šlo o vynucený sňatek s Moskvou. Spousta Ukrajinců během oné doby přijala sovětskou identitu, budovala kariéru v „první socialistické zemi světa“ a žila s Rusy v nejlepší shodě. Jenže tak snadno a tak rychle nacionalismus nevyprchá a národ se „nerozpustí“ – stačí se podívat na mapu do míst, kde byl dřív zakreslen nejen Sovětský svaz, ale také Jugoslávie nebo Československo.

Když se v prosinci 1991 Sovětský svaz rozpadl, byl snu o trojjediném národě tvořeném Rusy, Ukrajinci a Bělorusy nadobro konec. A nic na tom nezmění ani Putinovy tanky.