„陶光阳辉,“ říkával svým podřízeným Teng Siao-pching, muž, jenž po Mao Ce-tungově smrti pracoval dvacet let na návratu Číny do civilizovaného světa. „Nevystavuj na odiv vlastní chytrost a dej si na čas,“ zní to v překladu. Protože drtivá většina západního světa rozumí čínskému způsobu vyjadřování stejně málo jako znakovému systému chan-c', byli jsme z významu Tengova rčení asi tak moudří, jako když je vidíme napsané v úvodu článku jinak psaného latinkou.

Západní politici si z možných výkladů po nejméně dvě generace vybírali ten optimistický. Čína podle nich mírumilovně poroste, až dosáhne velmocenských rozměrů a postavení; jaksi samozřejmě tak vpluje do role „odpovědného podílníka“ běhu světa, řečeno s americkým diplomatem a někdejším šéfem Světové banky Robertem Zoellickem. 

Když se v roce 2012 dostal k moci Si Ťin-pching a postupně začal být v úřadu ramenatější než jeho předchůdci, začal se připomínat i druhý, méně slunečný výklad. „Jde o to, že Čína má držet v tajnosti, čeho je schopna, než přijde ta správná chvíle,“ napsal v eseji na to téma David Pilling, dlouholetý zahraniční analytik Financial Times, již v roce 2013.

Zdá se, že ta správná chvíle nastala letos. Na přelomu roku se z Číny začal do světa šířit nový koronavirus. Byla to nešťastná náhoda, domníváme se. Ale reakce na další vývoj událostí již náhodná nebyla. 

Zatloukání, pak kampaň

Peking napřed nákazu zatloukal, nechal letadla v klidu létat z postiženého Wu-chanu všemi směry a prskal na země, které s tím měly problém. Poté spustil multimiliardovou PR kampaň, která měla svést původ viru kamkoli jinam (nejpopulárnější destinací této propagandy byla Itálie, kde bylo v prvních fázích pandemie nejvíce obětí). Zároveň Číňané tlačili na Světovou zdravotnickou organizaci a dělali vše možné, aby žádné vyšetřování původu nákazy neproběhlo; a když už, aby se soustředilo na všechny možné země kromě Číny. 

Střety okolo koronaviru nebyly osamocené. Když se ještě před vypuknutím nákazy Peking do krve pohádal s Washingtonem o budoucí podobu vzájemných obchodních vztahů, bylo to pochopitelné. Když souběžně dohnal ad absurdum spor se Švédskem o osud zmizelého (uneseného?) čínského knihkupce se švédským pasem, již to vypadalo trochu zvláštně: proč taková eskalace?

Právě v duchu posledně zmíněného příkladu však jednalo čínské vedení dál. Jen během posledního čtvrtroku zavedli pekingští komunisté drakonický zákon „o státní bezpečnosti“ v Hongkongu, čímž mimo jiné porušili dohodu s Británií o padesáti letech samostatného vývoje bývalé državy. Zasloužili se tak o ukončení „zlaté éry“ ve vztazích s Londýnem. V následujících týdnech vyprovokovali v Himálaji nejkrvavější srážku s Indií za posledních 20 let. Pustili se do konfliktu s Austrálií (80procentní clo na dovoz ječmene, rozsudek smrti pro zatčeného australského občana), což dostalo vzájemné vztahy na nejnižší teplotu v jejich dějinách. 

K tomu přičtěte vystupňování tlaku na Tchaj-wan. Od roku 1949 se pekingští vůdci drželi doktríny, jež velí, že „odbojná provincie se v budoucnu s pevninou pokojně sjednotí“. Prezident Si a jeho lidé letos v létě z této obvyklé formulky vypustili zmínku o pokojnosti zamýšleného sjednocení. Není divu: všichni dosavadní vůdci postmaovské Číny se spokojili se statem quo a řekli, že udělali diplomatické kroky k dosažení konečného cíle, tedy de facto sjednocení obou zemí. Poté problém jménem Tchaj-wan přehráli na svého nástupce a všichni byli spokojeni.

Si Ťin-pching nic takového udělat nezamýšlí. Když se nechal korunovat (jak jinak tomu říct?) doživotním prezidentem, mimo jiné tím dal najevo, že Tchaj-wan zvládne (píše Peter Zeihan, někdejší analytik renomované bezpečnostní firmy Stratfor, v letos vydané knize Disunited Nations). Pro čínského komunistu je de facto nezávislost Tchaj-wanu totéž jako ztráta Kosova pro Srby nebo zdražení piva pro Čechy – nelze-li jinak, smíří se s tím, ale je to otevřená rána, která se nezhojí, dokud věc nevezme do ruky prezident Si.

Tchaj-wan tak najednou nabral na důležitosti. Svědčí o tom fakt, jejž pro agenturu Bloomberg zmínil tchajwanský ministr zahraničí Joseph Wu: „Jen co v Hongkongu prošel bezpečnostní zákon, zmnožily čínské vojenské letouny několikanásobně svoji přítomnost v identifikační zóně tchajwanského letectva, což zvyšuje riziko kolize a s ní možnost eskalace napětí.“ Jiný důkaz máme doma: čínské diplomacii stálo za to absurdně vyhrožovat kvůli návštěvě Tchaj-wanu šéfovi Senátu středoevropské země, jejíž obyvatelstvo by se sakumprásk vešlo do jediné šanghajské čtvrti. 

Přičtěte k tomu rostoucí agresivitu v Jihočínském moři; čínské vojenské námořnictvo tam pravidelně obtěžuje lodě sousedních zemí, jejichž námořní prostor hodlá ovládat (v dubnu takto Číňané jakoby mimochodem potopili vietnamskou rybářskou loď; a co má jako být?). Přičtěte i domácí scénu, například množící se důkazy o pogromech na ujgurskou populaci v provincii Sin-ťiang a zostřený dohled nad obyvatelstvem celé země; posílená internetová cenzura je příkladem za všechny.

Bez lidské tváře

Na jednotlivé zmíněné kroky čínského vedení se mohou názory z různých důvodů lišit, ale o jejich společném jmenovateli se nejspíš nikdo přít nebude. Si Ťin-pchingova Čína nestojí o dobrou mezinárodní pověst. Tatam je miloučká zástěrka pandí diplomacie a okázalá globální vstřícnost pekingských olympijských her. Čína s lidskou tváří je věcí minulosti. Daleko vhodnější motto dnes nabízí Maův slavný výrok o veškeré politické moci, jež se odvíjí od hlavně pušky.

Jste-li vláda drsného střihu a tvrdé ruky, má pro vás tento přístup svoje výhody. Nemusíte se dohadovat s takovým Joshuou Wongem, hlavní postavou hongkongské pouliční opozice, jestli se vaše názory na to či ono shodují, či nikoli. Můžete ho prostě zavřít, zastřelit, otrávit, vyhnat ze země či poslat na převýchovu; koneckonců, vy máte pušku a on ne. Můžete si dovolovat na sousedy a občas jim vystřelit do oken, abyste nebyli pro smích.

Kromě toho to má i jisté nevýhody –- například vám to nevynese mnoho přátel. Ať hledáte na mapě, jak chcete, ochotných spojenců Číny najdete dnes méně než před deseti lety, a většinou není oč stát. Severní Korea, kamarád za všechny prachy. Írán, spojenec z nouze; Rusko jen proto, že to dráždí Západ; Kuba a Venezuela díky kombinaci výše uvedeného. Ještě někdo? Tonga, Papua-Nová Guinea a Vanuatu prominou, ale těžké váhy světové diplomacie i byznysu hledáme jinde. A pokud vám ve výčtu chybí africké země, ty tvoří další kapitolu, k níž dorazíme zanedlouho.

To je ostrý odklon od stavu předsiťinpchingovského, kdy vyspělý svět – USA, Evropská unie, Jižní Korea, Austrálie, ale také značná část jihovýchodní Asie – svůj vztah k Číně formuloval někde na pomezí partnerství a konkurence. Za posledních osm let většina těchto vztahů výrazně ochladla. „Celý narativ čínských úmyslů se během vlády prezidenta Si zcela proměnil,“ cituje server The Diplomat Susan Shirkovou, šéfku think-tanku 21st Century China Center při Kalifornské univerzitě v San Diegu. „Čína působí jako hráč, jenž sleduje vlastní velmi úzký zájem na úkor spolupráce. Ostatní země proto zavedou množství bariér, především obchodních. To bude mít za následek skutečné škody – nejen reputační, ale přímé ekonomické škody.“

Čínské firmy již začínají změnu klimatu pociťovat. Například sousední Indie, jejich sice chudé, ale nejpočetnější – a rychle rostoucí – zahraniční odbytiště, zakázala na svém území činnost 59 čínským firmám, počínaje Huawei (neoficiálně) a konče TikTokem (halasně). První zmiňovaná firma nemůže do USA a nově ani do Británie; v Evropě bude pod velmi ostře nasvíceným mikroskopem regulátorů i politiků. Nesmlouvavost vůči Číně je to jediné, na čem se vládnoucí američtí republikáni shodnou s demokraty. V předvolební sezoně to je pochopitelné, ale ani po 3. listopadu nelze očekávat velké změny kurzu americké administrativy, ať už v jejím čele bude stát Donald Trump, nebo Joe Biden. 

Plyne z toho, že i moc ústí pušky je omezená. Ilustrativním příkladem budiž Afrika, v niž vkládali čínští vůdci v posledních desetiletích mnoho diplomatických i obchodních nadějí. Dnes pro Si Ťin-pchinga představuje kombinaci dvou navzájem souvisejících nezáviděníhodných potíží.

Čínská Afrika

Přítomnost čínských peněz v Africe nelze přehlédnout. Jak píše znovu Bloomberg, v Guineji-Bissau jsou orientační tabule v nejméně jedné vládní budově napsány v čínštině. Čínské peníze zaplatily obrovitou budovu senegalského Muzea černých civilizací, jež byla donedávna plná děl čínského výtvarného umění. V Mozambiku naopak stojí více než tříkilometrový visutý most, jenž luxusně spojuje hlavní město Maputo s plážemi; Keňa má podmořské kabelové spojení s Jemenem (to se obzvlášť hodí); Džibutsko dostalo vojenskou základnu a hluboký přístav, a tak dál. Čínské banky jako Export-Import Bank of China a China Development Bank financovaly v 21. století dvacet procent veškerých investic do africké infrastruktury, říká zpráva poradenské firmy Deloitte.

Také to podle toho vypadá. Africké země de facto čínským investorům upsaly budoucí zisky z vývozu komodit – ropy, kakaa, mědi, co je po ruce. A nejde o drobné. Londýnský think-tank Overseas Development Institute odhaduje, že čínské půjčky představují v Nigérii deset procent veškerého vnějšího dluhu; v Etiopii sedmnáct, v Keni 33 a v Džibutsku rovnou sedmdesát procent.

Uvážíme-li, že ceny komodit umějí (paradoxně z velké části v závislosti na čínské poptávce) dělat pěkné kotrmelce, není divu, že mnoho zemí lape po finančním dechu – a z čínského zachránce se stává neokoloniální nepřítel se vším všudy. Nigerijský parlament pečlivě zkoumá půjčky, které považuje za nevýhodné. Aktivisté v Keni požadují, aby vláda alespoň odtajnila podrobnosti půjčky, která zaplatila 470 kilometrů nové železnice. A prezident Tanzanie John Magufuli říká o dohodě, kterou uzavřel jeho předchůdce o výstavbě desetimiliardového přístavu a přilehlé průmyslové zóny, že „by ji podepsal jen šílenec“.

„Může to vyprovokovat nejzásadnější změnu ve vztazích s Čínou od doby, kdy se Peking začal v africké ekonomice angažovat,“ řekl americké rozhlasové stanici Hlas Ameriky Chris Alden, profesor mezinárodních vztahů na London School of Economics. 

Tady se obě potíže prezidenta Si potkávají. Na jedné straně se jeho dluhová diplomacie, oficiálně známá pod honosným názvem Iniciativa pásu a cesty (Belt and Road Initiative, BRI) může snadno obrátit proti záměru spojence si prostě koupit. Na straně druhé je drahá. Jak moc? To je ten druhý, možná závažnější problém: drahá je až až (špatná zpráva), ale nikdo to neví pořádně (horší zpráva).

Pás a oprátka

Loni v dubnu se hongkongská pobočka americké analytické firmy Rhodium pustila do sisyfovského úkolu: zmapovat finanční zdraví čínského tažení BRI. Namísto pečlivě vypracovaného plánu na ovládnutí světa našla chaos. 

Rešerše Rhodia zjistila, že Číňané celkem za infrastrukturu utratili zhruba 460 miliard dolarů (od střední Asie po Africký roh), z toho přímé půjčky africkým zemím čítají 140 (jiné prameny udávají 150) miliard dolarů.

To není málo peněz, uvážíte-li, že jejich osud je sporný. Analytici z Rhodia našli v celé BRI 40 již restrukturalizovaných půjček v nominální hodnotě 50 miliard dolarů. Z toho 32 takových půjček je afrických. A to jsou jen oficiálně dostupná čísla; lidé z Rhodia odhadují, že skutečné číslo může být o třetinu až polovinu vyšší, protože mnoho kšeftů se děje pod pomyslným pultem.

Znamená to, že nejméně čtvrtina – při hodně konzervativním odhadu – čínských půjček do Afriky je v problémech. „Objem refinancovaných či jinak přehodnocených dluhů dává vzniknout obavám, zda tato čínská politika sleduje udržitelný kurz,“ praví zpráva Rhodia. Co hůř, říká expert na Čínu z americké Claremont McKenna College Minxin Pei: je pravděpodobné, že v době, kdy banky půjčovaly Afričanům ostošest, o tom Peking neměl ani základní přehled. „BRI v Africe nedává moc smysl,“ řekl Pei serveru euromoney.com. „Jenže protože duchovním otcem iniciativy je prezident Si, stačilo, abyste prakticky čemukoli dali nálepku BRI a dostali jste, kolik jste chtěli.“

Tak se oklikou vracíme k poměrům v samotné Číně. Nakládání s penězi tam má charakter odlišný od Západu, kde mají primárně ekonomickou hodnotu. Mají svoji cenu, pročež se s jejich vynakládáním dělají pěkné tanečky, jak ví každý, kdo kdy vyřizoval hypotéku. V Číně naopak je kapitál – v našem kontextu – nástrojem primárně politickým. To znamená, že se nemusíte zabývat blbinami, jako je návratnost investic, zisková marže a podobně. Zejména se jimi nemusíte zabývat, když jste státní firma a jste pilířem ekonomiky. Když je to tak, samozřejmě není problém raketový ekonomický růst. Kdo by myslel na zadluženost? 

Jak píše již citovaný Peter Zeihan v třídílné eseji o Si Ťin-pchingově Číně Selhání vedoucí role, právě bezedné zdroje úvěrů umožnily čínské ekonomice udržet v minulé dekádě vysoký růst i přes rostoucí ceny surovin. Umožnily firmám subvencovat výrobu a vytlačit na exportních trzích konkurenty. Daly Číňanům možnost převzít celá průmyslová odvětví; a daly jim možnost expandovat s BRI jako na steroidech. Není divu, že jen samotný čínský korporátní dluh dnes činí asi 150 procent HDP. „Dokud se hory zelenají, je dřeva dost,“ trefil to nedávno bezděčně sám Si Ťin-pching. 

Jistota čtyřiadvacetinásobku

Jenže model, v němž má růst prioritu před produktivitou, zaručuje, že dříve nebo později horám zeleň dojde. Ekonomika Číny vzrostla od roku 2000 na zhruba čtyřnásobek, kdežto její celkové zadlužení je za touž dobu čtyřiadvacetinásobné. Takový běh věcí musí přinést den, kdy postačí něco málo, aby celá bublina odešla cestou společnou všem bublinám, mýdlovým či ekonomickým. Co je v tomto případě „něco málo“? Dosud nevíme, ale třeba covid-19 (rovněž čínské provenience, aby se to nepletlo) nezní jako špatný tip.

Co se děje při odchodu takové pěkně nafouknuté bubliny, je Si Ťin-pchingovi dobře známo. Buď to vezme jednu firmu jako Enron, nebo celé odvětví, jako hlasité prásknutí internetové bubliny v přelomu tisíciletí. Nebo také může kleknout celý systém (jako to bylo na hraně před dvanácti lety).

Si Ťin-pching také ví, že jediná cesta, jak tomu zabránit, je skončit s glorifikací růstu na úkor produktivity. To by naneštěstí postavilo na hlavu posledních padesát let čínského vládnutí. A prezident také dobře ví, co se děje s vládami, které se pokoušejí o vlastní reformu.

Je tedy docela dobře možné, že se Si rozhodl jít cestou jinou. Když nemůže kolapsu vlastní ekonomiky zabránit, může jej schovat do průšvihu ještě mnohem horšího, zejména pokud mu to dá šanci zachovat si tvář a vlastní moc. Vojenský konflikt – třeba o Tchaj-wan – by to mohl zajistit. 

Čistě pragmaticky vzato by to bylo logické rozhodnutí. A jak nasvědčuje konfrontační jednání Pekingu v posledních měsících, myslí si tamní všemocný prezident, že den, kdy horám zelená dojde, už není daleko.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl