Česko zachvátilo realitní šílenství. Zájemci se u nabízených nemovitostí přeplácejí a za nesmysl se prodávají i vyložené pastoušky či stařičké garáže někde u trati. Překvapivě velká část poptávky je generována volnou hotovostí. Ale hypoteční banky také trhají rekordy. Růst cen na realitním trhu v nedávné minulosti měly na svědomí velmi levné peníze pumpované do světové ekonomiky prakticky všemi centrálními bankami dlouho po skončení finanční krize ve strachu z opětovného pádu do recese. Současná exploze je ale zjevně hnána strachem lidí ze znehodnocení úspor nějakou brutální inflací.

A inflační očekávání je reálný ekonomický faktor, který přetlačí kdejaký fundament. Proto současná uklidňující prohlášení ekonomů i centrálních bankéřů, a to nejen u nás, že nynější zrychlený růst cen je krátkodobou záležitostí, která do roka a do dne odezní, nepadají na úrodnou půdu. Je ten optimismus namístě? Možná ano, ale možná také ne. Co ta očekávání příliš nezmění, jsou statistická data, kdy podle těch nejčerstvějších v Česku inflace zpomalila z ročního tempa 3,1 procenta v dubnu na 2,9 v květnu.

Prestiž ČNB

Je přitom nespornou skutečností, že centrální banky nyní disponují ze zákona dostatečnou nezávislostí, aby proti inflaci zasahovaly včas, a mají nástroje, které jsou dostatečně účinné. A to se liší země od země podle domácí situace. A tak zatímco důvěra ve Fed a jeho ochotu zasáhnout je dost vysoká, v případě ECB už je to horší. Každý si všiml, že je jejím hlavním cílem udržení společné měny, což nemusí být vždy kompatibilní s cílem inflačním. A je zjevné, že růst úrokových sazeb v Evropě by mohl řadě vlád s vysokým dluhem hodně komplikovat život a možná i ohrožovat jejich solventnost, a tím i setrvání v eurozóně.

Nás pochopitelně nejvíce zajímá tuzemská realita. ČNB má stále velmi vysokou prestiž, a to nikoli náhodou. Inflaci tam dlouhodobě rozumějí a změny bankovní rady to dosud moc neovlivňovaly. Příkladem mohou být tolik kritizované devizové intervence z roku 2013, které žádné znehodnocení úspor navzdory všem kritikům prostě nepřinesly.

Nad pěti procenty byl v Česku průměrný růst cen za předchozích dvanáct měsíců naposledy na počátku roku 2009. Pak inflace umřela a mnozí si mysleli, že navždy. Jenže prudký růst ekonomiky po roce 2015 nakonec tyto iluze zbořil. Rychlý růst mezd poté, co byly vyčerpány veškeré zásoby pracovní síly, začal ceny pochopitelně zvedat. Rusnokova bankovní rada zareagovala se zpožděním a inflace se začala docela pěkně rozjíždět. Už za rok 2017 se dostala nad dvouprocentní inflační cíl a dál zrychlovala.

Bankovní rada začala zvedat sazby velmi opatrně až v listopadu 2017 z 0,25 na 0,5 procenta a pokračovala čtvrtprocentním tempem až do počátku pandemie. A to bez valného efektu, protože mzdy hnané vzhůru už nejen nedostatkem pracovní síly, ale také nehorázným zvyšováním mezd ve státním sektoru to mírné přitahování měnové politiky hravě přetlačily.

Po nástupu pandemie a prudkém zabrzdění ekonomiky ČNB zase sazby srazila ve třech krocích zpátky na 0,25 procenta v očekávání silného deflačního tlaku, který se nakonec nedostavil. Dvanáctiměsíční inflace se dostala pod tři procenta až letos v únoru a nyní opět bezesporu poroste. Bankovní rada však s utažením měnové politiky stále váhá, přestože reálné mzdy navzdory všem očekáváním stále stoupají a úspory obyvatelstva narostly v karanténě jako nikdy v historii, a především na umravnění cen nestačí ani obvykle velmi bryskně účinné solidní posílení kurzu koruny z posledních měsíců. Zda čerstvá čísla z ekonomiky probudí naše centrální bankéře z holubičí letargie a dají konečně trhu jasný signál, že žádné utržení cen ze řetězu nepřipustí, uvidíme už za pár dní na červnovém měnovém zasedání bankovní rady.

Silná dávka důvěry

Rozpaky nad konáním - nebo spíše nekonáním - ČNB posiluje i velmi zvláštní aktuální prognóza naší centrální banky. Meziroční růst HDP za rok 2021 ve výši 1,2 procenta je zhruba na třetině odhadů privátních finančních institucí i ministerstva financí, což je značně neobvyklé. Co autor textu pamatuje, nemá to obdoby. Člověka tak musí napadnout, že když nejsou aktuální sazby kompatibilní s růstem ekonomiky a nechce se mi je zvedat, přizpůsobím prognózu růstu sazbám, což není zrovna fér. A důvěru veřejnosti v odhodlanost centrální banky držet svůj inflační cíl to bezesporu neposiluje. A to je škoda, protože té důvěry bude třeba docela silná dávka.

Každopádně když zůstaneme v domácím rybníku, tak si nad budoucí kupní silou české koruny můžeme dělat řadu otazníků. Je skutečností, že očekávané propouštění, které mělo nastat s ukončováním státních covidových podpor, nebude zdaleka tak horké. Aktuálně je na pracovním trhu nouze o každou ruku ochotnou pracovat. A nejde zdaleka jen o sektor služeb, z něhož řada lidí definitivně odešla, a restaurace i hotely tak nyní marně shánějí personál. Lidé chybějí i ve výrobních podnicích, a hlavně ve stavebních firmách, protože většina Ukrajinců je fuč a zpátky se nehrnou.

A je otázka, zda se to za pár měsíců změní. To bude generovat silný tlak na mzdy v příštím roce. Letos firmy moc nepřidávaly, ale lidé dostali přidáno od Babiše a ODS díky snížení daní z příjmu. Mzdové statistiky pracují s hrubou mzdou, a tak růst reálných disponibilních příjmů domácností neodrážejí přesně a podhodnocují ho. Důsledkem je například cenový skok ve znovuotevřených restauracích, kterým to takřka určitě neskončí. Do cen potravin, zejména ovoce a zeleniny, se propíše také nedostatek pracovní síly, která byla, je a bude zdaleka nejen v Česku z podstatné části z dovozu, což při dlouhotrvajících omezeních pro cestování bude problém evidentně ještě delší dobu.

Poptávku nebude ještě nejméně rok tlumit ani vláda, jak je zjevné z prvních zpráv o rozpočtu počítajícím s deficitem 390 miliard korun, strukturálně 6,5 procenta HDP. ČNB sice nemůže zasahovat do fiskální politiky, ale praxi, kdy „se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou“, by fakt neměla měnovou politikou podporovat.

Chybějí nejen čipy

Potom jsou cenové okruhy, u nichž jsou možnosti ovlivňování měnovou politikou poměrně výrazně omezeny. To platí například u energií, které začaly masivně podražovat v důsledku evropské klimatické revoluce. A to jsme teprve na počátku oživení průmyslu po pandemickém útlumu. Očekávat, že do roka a do dne dojde k obratu trendu a zastavení růstu ceny této základní nákladové položky v průmyslu, by bylo asi hodně naivní.

O tom, že chybějí čipy a ještě nějaký čas chybět budou, se mluví dost. Méně o tom, že nedostatková je podstatná část surovin od kovů po stavební materiály. Opět nejen v Česku, a navíc v době, kdy lze čekat prudký růst poptávky. To vše je za růstem produkčních cen, který překonává rekordy už po několik měsíců a do spotřebitelských cen se časem nepochybně rovněž propíše.

Během covidové výluky však také došlo k posunu v zelených regulacích, jejichž cenové dopady zatím neumíme dohlédnout. Je ale jasné, že když před pěti lety cena škodovácké fabie začínala na 240 tisících a letošní model bude v nejlevnější verzi za 330 tisíc, tak jsou za tím nové emisní požadavky a další regulace. A to pořád bude jezdit na benzin. Až tam bude baterka, půjde cena na dvojnásobek.

Je pravda, že pro měnovou ekonomiku je zatím nepopsaným listem papíru inovační cyklus, kdy je starý výrobek nahrazován novým s nižší užitnou hodnotou, vyrobeným s vyššími náklady, takže čert ví, co s tím. Každopádně zatáhnout za opratě a přibrzdit kočár by ČNB měla hodně rychle a hodně razantně. Nejenže je pro to čas, ale i pro udržení vlastní důvěryhodnosti.

Ať tak či tak, zazdívat úspory do malty a cihel je za této situace nemoudré lidem rozmlouvat. Nicméně ani nemovitost není rozhodně betonová jistota. Což by každý v zemi, která má zkušenost s tou slavnou cimrmanovskou „dírou v zemi“, kterou „mi nikdo nevezme“, měl snadno chápat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.