Není zrovna časté, že lze vládu pochválit za nějaký rozpočtový plán. Škrtnout několik desítek miliard korun dotací zemědělským a dalším podnikům takovou příležitostí nepochybně je. Záměr ministra Stanjury, který prý vyprovokovala informace o stočtyřicetiprocentním růstu zisku mohutně dotovaných zemědělců, si zaslouží realizaci.
Samozřejmě dotace poskytované farmářům v rámci Společné zemědělské politiky EU i různých národních programů mají zajišťovat konkurenceschopnost na společném trhu a jejich redukce je diskutabilní, a hlavně politicky notně konfliktní. Místo pár pošahaných aktivistů nám také mohou magistrálu v Praze blokovat kombajny. Ale za diskusi to stojí, a navíc rozhodně nejde jen o dotace na zemědělskou výrobu.
Z principu platí, že podnikatelé jsou zde od toho, aby produkovali to, co je potřeba, dosahovali přitom zisku a platili daně, z nichž se platí veřejné služby pro daňové poplatníky. Ne aby pobírali dotace z kapes těchto poplatníků.
Rozsah dotací v EU byl dávno absurdní. To, co se ale s dotačním systémem stalo během covidu a co se děje v souvislosti s Green Dealem, je v tržní ekonomice možné označit bez váhání za zrůdnost. V mnoha oblastech už o investicích nerozhoduje ani náhodou atraktivita a konkurenceschopnost podnikatelského záměru, ale dostupnost dotací v daném odvětví a na daný účel. Pro podnikatele už není důležité mít lepší výrobek, schopnější marketing a porážet schopností inovace konkurenci. Ke stejnému – nebo ještě lepšímu – výnosu mu s průměrným výkonem snadno pomůže státní či evropská dotace.
Svým způsobem je to i obrázek našeho zemědělství, které se se svou produkcí na evropském trhu, na rozdíl od toho polského, prakticky neprosazuje. Ale ještě mnohem více to platí v průmyslu. Stát tak podnikatelům výrazně snižuje podnikatelská rizika a bere je na vlastní bedra, aniž by většinou nějak počítal, kdy se mu to ve vyšších daňových výnosech vrátí.
Dochází tak k socializaci nákladů na podnikání při plné privatizaci zisků. Na takto zdeformovaném trhu nevyhrává ten nejlepší, ale ten, kdo umí nejlépe čerpat a má nejostřejší lokty.
Před nedávnem i bývalý sociálnědemokratický politik v čele Nejvyššího kontrolního úřadu konstatoval, že jsme přešli z tržní ekonomiky do ekonomiky dotační, a nenechal na systému rozdávání státních peněz podnikatelům nit suchou. Tato dotační rakovina, kdy o směřování investic nerozhoduje trh, ale nějaký anonymní úředník v dotačním programu, je těžko léčitelná, ale jako každá léčba začíná jasným pojmenováním nemoci a nějakým prvním krokem.
Jestli si to Zbyněk Stanjura uvědomuje, zaslouží ocenění.
