Na Šumavě byl poslední vlk zastřelen v roce 1874, v Beskydech to bylo o 40 let později, v roce 1914. V posledních letech se ale do české a moravské krajiny opět vracejí, migrují z okolních států. S návratem této šelmy vyvstává otázka, zda stavy vlků nějakým způsobem regulovat, přestože jsou celoevropsky chráněni. 

Na jedné straně stojí ochranáři a ministerstvo životního prostředí, které slibuje rychlejší odškodnění pro postižené chovatele hospodářských zvířat. Na druhé straně jsou myslivci a zemědělci, kteří žádají větší míru regulace, protože škody na hospodářských zvířatech i zvěři rostou. 

Zástupci Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) si společně se svazy chovatelů zvířat stěžují na to, že ministerstvo životního prostředí připravilo nový Program péče o vlka, který nerespektuje jejich připomínky. Podle nich je neurčitý a nestanovuje jasná pravidla do dalších let. 

I když má podle úředníků snížit škody na hospodářských zvířatech a eliminovat konflikty v hustě osídlené krajině, podle myslivců a farmářů nezapracovalo jejich připomínky do programu. 

Kolik vlků česká krajina snese?

„Sestavilo jej na čistě ideologickém základě bez zohlednění praktických problémů,“ stěžuje si ČMMJ. Ilustruje to na příkladech přísné ochrany bobrů a vyder, jež působí velké škody na řekách a populacích ryb, což trápí hlavě rybáře. 

Předseda ČMMJ Jiří Janota si dokáže představit, že by v rámci celé republiky mohlo žít až dvě stě vlků. V současnosti to je zhruba polovina. Měli by mít ale jasně vymezené zóny, kde by nepůsobili větší škody. Mohly by to být národní parky, vojenské újezdy a větší lesnatá území, uvedl pro týdeník Hrot.

V koncepci ministerstva mu chybí zejména definice příznivého stavu, tedy jaký počet vlků je pro území České republiky optimální, a pak stanovení pravidel, co dělat, pokud populace vlků dál poroste. Není ani jasné, jak se vypořádat s problémovými jedinci, kteří opakovaně útočí na zvěř nebo stáda hospodářských zvířat. Zástupci mysliveckých hospodářů žádají i stanovení náhrad za škody, jež tito predátoři způsobí na zvěři v oborách. 

Velmi kritický je Lubomír Hajný z Lesnicko-dřevařského vzdělávacího institutu, který se problematikou dlouhodobě zabývá. „V současné podobě je Program péče o vlka jen prázdný, nezávazný a nic neříkající dokument MŽP, který neřeší vůbec nic a nemá ani právní podklad a váhu,“ sdělil redakci. 

I když uznává, že vlci zvýší biodiverzitu v krajině, nelze je stoprocentně chránit, protože se jedná o vrcholového predátora, který musí lovit, aby si zajistil potravu. „Musíme jasně říci, kde vlka chceme, kde ho nechceme a kde ho budeme tolerovat a za jakých podmínek,“ dodal. Stát také musí stanovit, jak velké škody a náklady s výskytem vlků je ochoten tolerovat a platit. Bez toho totiž bude podle něj docházet k tomu, že část lidí bude v krajině krachovat, zatímco si ochranáři budou plnit své „ekonomické modely a sny“. Hajný dodal, že roční přírůstek populace vlka je 35 procent, to tedy znamená, že se jeho počty každé tři roky zdvojnásobí. 

„Vlk není zajíc, nemůžeme ho mít plynule rozprostřeného po naší už tak intenzivní a hospodářské krajině. I vlk potřebuje a zaslouží si mít životní prostředí, které mu bude vyhovovat. To se ale neděje,“ zdůraznil. Přemnožuje se v určitých lokalitách, kde působí škody chovatelům, které poslední roky výrazně rostou.

Vlk je rychlejší než stát

Aleš Vorel z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity monitoruje výskyt vlků v rámci programu Objektivní akceptace vlka v člověkem pozměněné přeshraniční krajině (OWAD). Na něm spolupracuje s odborníky ze Saska. Kritiku od farmářů a mysliveckých sdružení sice chápe, ale zároveň věří, že Program péče o vlka, na kterém se také podílel, přinese pozitivní posun.

Podle něj je potřeba pochopit chování tohoto vrcholového predátora a jeho přeshraniční migraci. Na základě zkušeností z Německa je nutné zlepšit komunikaci s myslivci a zemědělci a minimalizovat škody na zvěři i hospodářských zvířatech. Vlci, kteří se na území ČR vyskytují, napadají hlavně srnce, jeleny a černou zvěř. Z analýzy vlčího trusu vyplývá, že z hlediska hospodářských zvířat to je pouhé jedno až dvě procenta. „Vlci preferují volně žijící zvířata,“ zdůraznil.

Vlci z Lužice se v Čechách stále častěji zabydlují a teritorium výskytu se rozšiřuje. První výskyt byl zaznamenán v roce 2012. Je možné, že se v delším časovém horizontu z příhraničních oblastí rozšíří na celé území, například do Brd. „To si umím představit,“ potvrdil Vorel redakci. 

Vlk do české krajiny jednoznačně patří, protože se jedná o původní druh, obhajuje jeho návrat Vorel. V současnosti se šelmy vyskytují v 18 teritoriích, přičemž 16 z nich je přeshraničních. Vlci se totiž pohybují na velkém území, jež má 200 až 300 kilometrů čtverečních. V Česku by se tak mohlo ročně objevit až sto vlků, ale jen na zlomek roku. Celý problém jejich šíření shrnul větou: „Vlk je rychlý, rychlejší než stát.“ 

Tím naráží na to, že zavádění opatření státní správy jsou pomalejší, než jak roste vlčí populace. V České republice je zatím mladá a měla by být dále podporována. Mohla by být dvojnásobná až trojnásobná. 

Poukázal na zkušenosti ze Saska, kde působí na jednom území vlci a chovatelé stád. Ty je třeba ochránit, osvědčuje se kombinace elektrických ohradníků a pasteveckých psů. I na ty mohou zemědělci čerpat dotace ze speciálního operačního programu. Navíc i Program péče o vlka připouští regulaci nebezpečných jedinců, i když zatím k žádné povolence odstřelu nedošlo. „Program platí pouhé dva měsíce,“ vysvětlil. 

Na Slovensku jsou stanoveny kvóty na odstřel těchto šelem pro každou loveckou sezonu. Je to ale možné pouze proto, že tu nebyla populace vlků vyhubena, vysvětlil Vorel. 

Chovatelé ovcí proti celoplošné ochraně

Že by měl být vlk, největší psovitá šelma na našem území, chráněna celoročně a celoplošně, zlobí hlavně dotčené farmáře. Předseda Svazu chovatelů ovcí a koz Tomáš Havrlant připouští, že téma vlků štěpí společnost. On sám jej pociťuje na vlastní kůži, jako majitel stáda ovcí a také starosta Vernéřovic na Broumovsku u hranic s Polskem. I jako zakládající člen Českého svazu ochránců přírody po roce 1989 v jejich regionu zdůraznil, že je proti nekontrolovatelnému šíření vlků po celém území. 

Dokonce se s dalšími farmáři v této věci obrátil na Ústavní soud, kde žaluje stát přes ministerstvo životního prostředí kvůli škodám, který jako chovatel ovcí utrpěl. Podle žaloby Česko plošnou ochranou vlka neumožňuje majitelům adekvátní ochranu a plně nekompenzuje škody, kterými chovatelé trpí.

František Novák

Havrlant zdůraznil, že požadavky českých farmářů patří v evropském kontextu ještě k umírněnějším. Program péče o vlka vnímá jako ideologický dokument, který připravovaly organizace, jež jsou ideově a finančně navázány na ochranu vlků. „Není mně jasná právní síla tohoto dokumentu. Nepřináší nic nového a jen opisuje podobné dokumenty z ciziny, které nepřinesly řešení narůstajících konfliktů. Nejsou tam žádná konkrétní čísla a stanovená odpovědnost,“ kritizuje Havrlant. 

Problémem současného stavu je podle jeho slov to, že počet vlků roste a dostávají se do nevhodných území. Nedotknutelnost vlků způsobuje, že se stále méně bojí a proto se zvyšuje počet jejich útoků. „Jestli nebude mít pro vlka útok na domácí zvířata fatální dopad, je to pro ně jenom hra,“ varoval Havrlant. Ani 90 centimetrů vysoká elektrická síť jim v útocích nezabrání. „Osobně jsem opakovaně vyháněl vlky z ohrady vysoké 110 centimetrů a ani nezaváhali s přeskočením,“ řekl ke svým zkušenostem se šelmami. 

Pastva v noci odpadá

Ani ovčáčtí psi nemusí vždy pomoci. „Osobně se mi osvědčilo zavírat celé stádo na noc do dva metry vysoké železné ohrady a případně zapalovat oheň,“ vysvětlil. To ale zvyšuje stres zvířat a jejich životní pohodu. Navíc v létě jsou ovce zvyklé se pást i v noci, protože se ve dne schovávají před sluncem. S tím souvisí nižší přírůstky váhy a propad příjmů. 

Z údajů z ciziny vyplývá, že 80 procent útoků je vedeno na zabezpečená stáda, oponuje ochranářům chovatel ovcí. Ohradníky a psi mohou snížit počet mrtvých zvířat, ale útokům vlků podle Havrlanta nezabrání. Hrozí to, že čím více vlků a útoků na stáda bude, tím více chovatelů se svou činností skončí. Plošná a striktní ochrana vede například v Polsku a Itálii k velkému množství nelegálně upytlačených vlků v rámci Evropy, varoval. 

Starosta tvrdí, že se nedaří skloubit zájmy absolutní ochrany vlků se zájmy zemědělců. Škody se v posledních letech zvyšují. V roce 2018 byly vyčísleny na 1,5 milionu korun, loni farmáři dostali kompenzace ve výši 5,6 milionu. Vlci roztrhali loni 377 ovcí, devět koz a 41 kusů býků a krav.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) přitom na specializovaném webu navratvlku.cz doporučuje zemědělcům, jak chránit svá stáda. „Zkušenosti z okolních států ukazují, že v krajině je možné hospodařit a zároveň tu mohou žít i divoké šelmy,“ zdůraznila. 

Havrlant si nicméně stěžuje na to, že stát jedná příliš těžkopádně: „Stát by měl převzít celou oblast pasivní ochrany stád do své režie. Oficiálně slibuje až 100 procent vyplacených nákladů na výstavbu ohrad, ale administrace žádosti je velmi složitá a ve skutečnosti se využívá málo.“

Výstavba neprůchodných plotů podle něj změní ráz krajiny a má kromě estetických nevýhod i dopady na ostatní zvěř. „Jedná se o tisíce kilometrů ohrad, kde se náklady na výstavbu a údržbu budou pohybovat v miliardách,“ varoval. Kompromis vidí jednoznačně v tom, že vlci budou chráněni pouze na některých územích a bude stanoven jejich „přijatelný“ počet. Ani jedna podmínka ale není v současné době na stole u úředníků ministerstva životního prostředí. 

Kritika neziskovek

Hajný z Lesnicko-dřevařského vzdělávacího institutu nešetří kritikou na neziskové organizace, které podle něj ovládají celou debatu o ochraně vlka. Problém podle něj nestojí tak, že na jedné straně jsou „neschopní a líní“ myslivci a zemědělci a na druhé ochránci přírody. Vlk patří již nyní podle Hajného mezi nejprozkoumanější zvířata v rámci Evropy, proto další granty pro výzkumy a projekty neziskových organizací jsou záminkou pro další čerpání peněz.

Odmítá i argument ekologů, že vlci pomohou snížit přemnoženou spárkatou zvěř. „Každoročně se v České republice uloví více než 400 tisíc kusů spárkaté zvěře. Ekologické organizace uvádějí, že v České republice žije přibližně 70 až 80 vlků. Kdyby každý vlk ulovil jeden kus spárkaté zvěře denně (což je prakticky nereálné), je vliv vlků na snížení stavů spárkaté zvěře stejně prakticky nulový,“ vysvětlil. 

Vlci podle něj neloví jen slabé kusy. „Je dávno zbourán mýtus, že by vlk byl jako doktor lesa a lovil ty slabé a nemocné kusy. Naopak loví všechno, co je pro něho ulovitelné, bez ohledu na kvalitu zvěře, genetiku, chovnou hodnotu, mláďata, březí samice,“ zlobí se Hajný. Navíc stres, který zvěři vlci působí, pak zvyšuje i škody na lesních porostech, oponuje mluvčí Lesnicko-dřevařského vzdělávacího institutu.

Zdůraznil, že zemědělci, lesníci a myslivci jsou v postoji k ochraně vlků ve shodě. Podle něj se musí jasně stanovit, jaký je doporučený počet vlků v Česku a co se bude dít, pokud se některý jedinec bude chovat problematicky. A kdo za to převezme odpovědnost. 

Myslivecká jednota v tomto kontextu dodává, že by se ministerstvo mělo s podobně velkou energií, jakou věnuje ochraně marketingově atraktivního vlka, starat o to, aby se do středoevropské krajiny vrátila drobná zvěř, jako jsou koroptve, zajíci nebo králíci. 

Z návratu vlků ale nemusí mít lidé strach, protože se kontaktu s člověkem vyhýbají. To potvrdil i Aleš Vorel. „Za posledních 50 let nebyl hlášen v Evropě případ napadení člověka vlkem,“ řekl. Navíc podle něj v zemích, kde vlci nebyli vyhubeni, není pro společnost téma vlků ničím zvláštním ani kontroverzním.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

František Novák