Klony domácích mazlíčků nejsou tím, kým mají být.
Vygenerováno v Nano Banana
Klonování mazlíčků jako nový hit: DNA okopírujete, povahu ne
Ještě nedávno to znělo jako trik z laboratoře nějakého bohatého padoucha nebo sci-fi hrdiny. Dnes už ale klonování domácích mazlíčků není výsadou scénářů z Hollywoodu – v podstatě se tam přestěhovalo. Když se v roce 1997 narodila ovce Dolly, první úspěšně naklonovaný savec, otevřela dveře nové éře biotechnologií. A jak už to v moderním světě bývá, z průlomové vědecké metody se velmi rychle stal byznys.
šéfredaktor
Dnes prý běhají po zahradách klonovaní psi fotbalových legend i filmových hvězd – Tom Brady, Barbra Streisand… Seznam by mohl pokračovat. A s ním i otázka, kterou si kladou i běžní smrtelníci: Když víme, že naši mazlíčci žijí kratší život než my, nešlo by si je prostě „nechat udělat znovu“?
Klon není záloha
Na papíře to vypadá jednoduše: vytvoříte geneticky identickou kopii, podobně jako v případě jednovaječných dvojčat. V praxi jde o proces zvaný somatický buněčný jaderný transfer (SCNT) – tedy přenos jádra tělní buňky do vajíčka, z něhož bylo původní jádro odstraněno. Upravené vajíčko se pak vloží do těla náhradní matky, která klon donosí.
Technicky to zní čistě. Jenže úspěšnost? Zhruba 16 procent. Zbytek jsou pokusy, které selžou.
A to nejsložitější teprve přijde: i když se klon narodí, nebude to tentýž pes nebo kočka, které jste znali. Genetika není vše. Na osobnost zvířete má vliv i prostředí, výchova, každodenní rituály, mateřské chování… Jinými slovy – DNA vytvoří základ, ale ne celý příběh.
A dokonce ani vzhled nemusí být stejný. První klonovaná kočka, tříbarevná CC, měla klon s hnědou srstí. Vědci to připisují epigenetice, tedy tomu, jak se geny „zapínají a vypínají“ v závislosti na podmínkách.
Tmavá stránka klonování
Kromě možného zklamání z jiného zvířete přichází etická dilemata. Klonování se neobejde bez odběrů genetického materiálu – někdy ještě za života mazlíčka, jindy až po smrti. Už jen kryogenní uchování tkáně znamená zásahy do těla, stres, bolest. A taky pravidelné platby za uložení vzorku.
Samotný proces SCNT navíc vyžaduje odebírání vajíček jiným samicím, často pomocí hormonální stimulace a chirurgických zákroků. Náhradní matky pak nesou riziko komplikovaného těhotenství i porodu. Vrozené vady, úhyn mláďat, potraty – to vše je v rámci „výrobního procesu“ častější než u přirozené reprodukce.
A co klony samotné? Ne všechny jsou zdravé. Studie ukazují, že téměř polovina klonovaných selat nepřežila první měsíc života. U klonovaného skotu se popisují problémy s klouby, šlachami, pohybem. A i když se dříve objevovaly zprávy o riziku časné artrózy, poslední výzkumy nejsou jednoznačné. Což samo o sobě vypovídá o jediném – víme toho zatím málo.
A pokud měl původní mazlíček genetické onemocnění? Klon ho téměř jistě zdědí.
Kolik stojí nesmrtelnost?
Cena za pokus o „věčnost“ oblíbeného čtyřnohého přítele není malá. Více než 50 000 dolarů. Ať už vám to připadá jako dobrá investice, nebo jako bizarní luxus, těžko při tom nemyslet na útulky plné opuštěných zvířat, která by za takové peníze mohla žít doslova nový život.
Některé země se proto ke komerčnímu klonování staví odmítavě. Třeba Velká Británie jej nepovoluje – považuje ho za experimentování na zvířatech. Vzorek si ale klidně můžete nechat odebrat doma a pak celý proces dokončit v zahraniční laboratoři, pokud na to máte.
Opravdu chceme kopii, nebo vzpomínku?
Klonování domácích mazlíčků může působit jako technologický zázrak – nebo jako způsob, jak se vyrovnat s bolestnou ztrátou. Ale kopie není originál. Povaha, vztah, prožitky – to všechno zůstává nenahraditelné.
A možná právě v tom je pointa. Namísto snahy zopakovat minulost dává větší smysl investovat čas, energii i city do toho, aby byl život našeho mazlíčka co nejšťastnější, dokud trvá. Láska, kterou mu dáme – a kterou nám oplatí – je nakonec silnější než jakýkoli genetický klon.
To je odkaz, který přetrvá.
