Alkoholické nápoje často obsahují silný příběh, ale málokterý se vyrovná historii rumu. Protože který jiný nápoj by o sobě mohl tvrdit, že byl zároveň vedlejším produktem i palivem obchodu s lidmi, pohonem obchodu mezi Evropou, britskými koloniemi v Severní Americe, západní Afrikou a karibskými ostrovy?

Na začátku stála závislost, ovšem nikoli na alkoholu, ale na cukru. Zdaleka nejefektivnějším způsobem získávání cukru je dodnes jeho rafinace ze šťávy cukrové třtiny. Evropané z ní získávaný „med bez včel" sice znali díky obchodu s arabským světem a Indií už od starověku, ale cukr byl skoro stejně drahý jako med samotný; zkrátka luxusní zboží.

Po objevení Ameriky se začala obchodní bilance Evropy se zbytkem světa obracet, neboť komodity, které neměla pod palcem (kupříkladu právě cukr a bavlnu), mohly evropské koloniální mocnosti získávat z amerických a karibských plantáží subtropických a tropických plodin.

V této souvislosti se používá termín „triangulární obchod". Je to trochu technický eufemismus, popisující vývoz produkce z tehdejších evropských manufaktur, od kovových nástrojů včetně zbraní přes textil až po skleněné korále a samozřejmě alkohol. Ty byly směňovány v opevněných obchodních přístavech různých evropských zemí (faktoriích) na západním pobřeží Afriky za otroky, které pak lodě převážely do Nového světa.

Třtina na otrokářských plantážích kolem Karibského moře a v Brazílii prosperovala o dost líp než třeba na španělských Kanárských ostrovech nebo na portugalských Azorách a Madeiře, navíc na nesrovnatelně rozsáhlejších výměrách.

Obilí málo, melasy dost

Osadníci v severoamerických britských koloniích by se byli rádi napili něčeho ostřejšího, ale obilí neměli nazbyt, whisky byla drahá, pivo převážené přes oceán také. Zato melasy, vedlejšího produktu při výrobě třtinového cukru, bylo dost. A tady začíná historie rumu. Technologie výroby cukru a pálení alkoholu z fermentované melasy se dostala z portugalské Brazílie v polovině 17. století na britský Barbados a za pár let patřili karibští majitelé plantáží k nejbohatším lidem na planetě. Za vůbec nejbohatší kolonii té doby mimochodem platil francouzský Saint-Domingue, dnešní Haiti.

Levná melasa si rychle našla cestu do Nové Anglie a v pásmu od Bostonu po Maine vznikala jedna palírna vedle druhé. Dohromady dovážely z Karibiku asi 20 milionů litrů melasy ročně. Domácí poptávka byla vysoká, spotřeba rumu na obyvatele včetně kojenců v severoamerických koloniích před válkou za nezávislost dosahovala tří imperiálních galonů na obyvatele, tedy 14 litrů ročně. Pro představu, je to zhruba srovnatelné se spotřebou vodky v Sovětském svazu před příchodem abstinenta Michaila Gorbačova, přezdívaného „miněralnyj sekretar" (minerálkový tajemník), s jeho suchým zákonem.

Zbylo i na export, jednu dobu představoval rum zdaleka nejdůležitější novoanglickou vývozní položku, která se obratem zapojila do triangulárního obchodu. Poptávka po rumu zvedala poptávku po produkci na otrokářských plantážích třtiny v Karibiku, a tedy po otrocích. Rum se stal alkoholem zalévajícím obchod s otroky, když vytěsnil do té doby dominantní vinné destiláty, zvlášť když Francouzi chránili svůj vývoz brandy zákazem vývozu rumu ze svých kolonií, které pak dělaly „cenový dumping" na trhu s melasou. V Newportu na americkém Rhode Islandu se dokonce vyráběla speciální ultrasilná verze, která fungovala v obchodu s otroky jako paralelní měna.

Britské úřady viděly v dovozu melasy z holandských, francouzských a španělských držav konkurenci pro „své" karibské producenty, a tak se jej pokoušely zatížit clem, ovšem pašování se rozmohlo do té míry, že výnosy byly mizerné. Sedmiletá válka s Francouzi o to, kdo bude v Severní Americe vládnout, sice skončila pro Británii vítězně, ale zatížila ji dluhem. Severoameričtí kolonisté měli na splácení přispět prostřednictvím zdanění. „Sugar Act" z roku 1764 byl ovšem počátkem řetězce protestů, který skončil vyhlášením nezávislosti Spojených států. Už tehdy kolonisté protestovali proti „taxation without representation" (zdanění bez zastoupení).

Výroba rumu v Nové Anglii trpěla, až nakonec ustala docela a nápoj byl na mnoho let ve Spojených státech vytěsněn lihovinami na bázi obilí včetně kukuřice. Rum se stal karibskou záležitostí, i když třtinových destilátů je spousta, od brazilské cachaci až po indonéský batavia arrak, třtinové kořalky z Filipín anebo ugandskou waragi, prodávanou v igelitových pytlících, protože skleněný obal je drahý.

Pokud se podíváte na nabídku, zažívá rum v posledních letech velmi působivou renesanci, na řadě evropských trhů od Španělska po Německo je to nejrychleji rostoucí destilát, v Británii dosahuje roční obrat kolem miliardy liber, více než polovina pochází z karibských zemí. Bacardi je dodnes nejprodávanější značkou, původně kubánskou. Na konci 70. let se bílý rum této značky začal používat v míchaných nápojích a stal se vůbec nejprodávanějším destilátem na světě. I dnes se v pohodě vejde do „top 10", kde jej doplňuje kořeněný jamajský Captain Morgan.

Tuzemák fakt není rum

Od dob Rakouska-Uherska, které nemělo zámořské tropické državy, se zejména v Čechách velice uchytila náhražka třtinového rumu. Lidový destilát, dříve vyráběný z bramborového (dnes obilného) lihu, ochucený rumovou trestí přirostl národu k srdci (mimo jiné cenou), ale rum to opravdu nebyl, i když tak byl desítky let označován. Evropský předpis, zakazující používat označení rum pro cokoli jiného než destilát vyrobený z cukrové třtiny nebo třtinové melasy, přesto pro mnohé obyvatele Česka dodnes symbolizuje byrokratické vměšování Bruselu stejně jako „pomazánkové máslo", které také není máslem.

Označení odpovídající originálu, tedy třtinovému destilátu, si z české produkce donedávna zasloužil pouze Key Rum. Slavné logo s klíčem označovalo rum původně vyráběný od 20. let pražskou likérkou bratří Lobosických z jamajské suroviny, přežilo znárodnění, pád bolševika a je na trhu dodnes. Vedle něj se dal sehnat kubánský „Havana Club", který zejména ve svých víceletých verzích představoval za starého režimu kvalitní pití.

A potom se plzeňskému Stocku povedl opravdový majstrštyk, když na trh uvedl rum Božkov Republica. Nejenže se povedla kampaň evokující noblesu předválečné první republiky, ale zaujal i samotný produkt vyrobený z importované suroviny z Nikaraguy, Dominikánské republiky, Barbadosu a Jamajky. Pro porozumění rozdílu mezi rumem a tuzemákem to byl od výrobce obou velmi záslužný chuťově edukační čin.

V rumových barech, které se v posledních letech staly velkou módou, ovšem frčí „aňejos", tedy dlouho zrající rumy ze slavných producentských zemí v Karibiku. Covid-19 bary všeho druhu včetně těch specializovaných zavřel, a tak se fanoušci přesunuli na internet, poslouchají podcasty, scházejí se na onlinových degustacích anebo jen tak na kus řeči o rumu na zoomu.