Revoluci elektrických aut došla šťáva. A je na vládách, aby ji do ní opět napumpovaly

Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.

Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.

Celý článek
0

Hlad po ajťácích neutichá. Jejich zlaté časy už ale skončily

Platy českých IT expertů jsou pořád nadprůměrné. Firmy vyvažují zkušené ajťáky zlatem, tempo růstu jejich mezd už ovšem zpomaluje. Vyplývá to z průzkumu internetového portálu Smitio.

Platy českých IT expertů jsou pořád nadprůměrné. Firmy vyvažují zkušené ajťáky zlatem, tempo růstu jejich mezd už ovšem zpomaluje. Vyplývá to z průzkumu internetového portálu Smitio.

Celý článek
0

Restaurace zbytečně vyhodí jídlo za biliony ročně, umělá inteligence teď s plýtváním bojuje

V restauracích i bistrech po celém světě se každý den vyhazují desítky až stovky kilogramů nedojedených porcí a prošlých surovin. Tento globální problém by mohla vyřešit umělá inteligence, která dokáže díky strojovému učení a hlubokým analýzám dat snížit plýtvání o polovinu.

V restauracích i bistrech po celém světě se každý den vyhazují desítky až stovky kilogramů nedojedených porcí a prošlých surovin. Tento globální problém by mohla vyřešit umělá inteligence, která dokáže díky strojovému učení a hlubokým analýzám dat snížit plýtvání o polovinu.

Celý článek
0

Proč už hudba není, co bývala? Mohou za to sluchátka

Sluchátka za dvacet let zničila čtyři staletí vývoje hudby. Je to cesta vpřed, do pekel, anebo obojí zároveň?

Proč už hudba není, co bývala? Mohou za to sluchátka
Do sluchátek si pouštíte iluzi intimního zážitku s Billie Eilish za doprovodu hudby, která ve skutečnosti neexistuje. | ilustrace Vojtěch Velický týdeník HROT

Když je všechno v perfektním pořádku, buďte si jisti, že někde vyje vlk. Myslete na to, až si budete příště nasazovat sluchátka.

Vezměme to trochu od lesa. Představte si početnou rodinu, která si na večírek najala klavíristu. „Zahraj mi, co mám nejradši,“ bude po několik následujících hodin nejčastější větou. Hlava rodiny si bude přát něco od Led Zeppelin, zatímco jeho rodiče budou z vejminku volat po Louisi Armstrongovi. Pro strýce intelektuála to bude něco z balkánského folkloru, kdežto prepubertální neteře dají přednost Pavlu Calltovi. Vzdálený bratranec, kterého nikdo nemá rád, protože je vzdělaným hudebníkem moderního ražení, bude zlomyslně požadovat Stockhausena. Jiný bratranec, muž s tendencí nosit na veřejnosti liščí ocas, se vytasí s přáním obnášejícím bratry Nedvědy, kdežto všichni přítomní hokejisté se shodnou na Michalu Davidovi. Život je složitý.

Bude-li mít pianista dostatečně jasnou hlavu, šikovné prsty a silný žaludek, zahraje to na ten nešťastný nástroj celé. Všichni budou spokojeni a nikoho ani nenapadne, že je to možné jen díky zažitému kompromisu, jímž se západní kultura vyrovnává s nepřízní fyziky. Je to kompromis doslova demokratický a v nejednom smyslu egalitářský. Řeč je o rovnoměrně temperovaném ladění.

Muzikanti prominou opakování věcí jim dobře známých i jistou dávku zjednodušení, jež ono opakování provází; pro pochopení pozdějších odstavců by jedno i druhé mělo být užitečné. Jednou z nekonečných záhad tohoto světa je fakt, že v hudbě neplatí komutativnost násobení: 7 × 12 (sedm oktáv) není docela totéž jako 12 × 7 (sedm kvint). Pokud na nějaký nástroj bez pevného ladění zahrajete dvanáct po sobě jdoucích čistých kvint o sedmi půltónech, vyjde vám tón o něco vyšší, než když na něj zahrajete sedm oktáv, tedy téměř celý rozsah klavíru. To něco – školení muzikanti nemají rádi „něco“ – měří téměř celou čtvrtinu půltónu, což už je dobře slyšitelný rozdíl. Když přijdete na koncert a hlavní hvězda večera bude zpívat o čtvrtinu půltónu vedle, budete chtít zpátky vstupné. 

Od Pythagora k Beethovenovi

Proč je to tak a ne jinak, není jasné. Můžeme to připsat obecné entropické tendenci veškeré existence, vnímat to jako pozemské vyjádření rozpínání vesmíru, například. Nebo je to součást té nálože, kterou dostal Adam na cestu z ráje: „Všechny tóny v tvých ústech budou hořce falešně znít, poniváč prach seš...“ Tak či onak víme už nejméně dva a půl tisíce let, že ladění je zakletý problém. A celou tu dobu se muzikanti snaží přijít na to, jak té kletbě ulámat ostny, když už jí nejde docela utéci; jak dosáhnout co možná nejlepšího možného intonačního kompromisu. Jinými slovy jde o to, jak rozprostřít přirozené rozladění tónů – temperovat ladění – tak, aby výsledek zněl co nejpříjemněji.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit