Přijde plesknutí přes prsty
Babiš a Schillerová překročili zakázanou hranici a veřejně přesvědčovali ČNB, že nemá zvyšovat úrokové sazby. Národní bance teď nezbývá nic jiného než otevřeně deklarovat svou nezávislost.
hlavní komentátor
Nejprve premiér Andrej Babiš ve Sněmovně a nyní ministryně financí Alena Schillerová v televizi překročili zakázanou hranici a veřejně přesvědčovali ČNB, že nemá zvyšovat úroky. Nejen že porušili pravidla vztahů mezi vládou a centrální bankou, ale také udělali chybu. Bankovní rada jim nepochybně nevyhoví, a navíc v poslední zářijový den zvedne úroky o očekávaných půl procentního bodu s naprostou jistotou a není vyloučeno, že to může být i o něco více. Nezbývá jí totiž nic jiného než otevřeně deklarovat svou nezávislost a plesknout vládu přes prsty. Zatím nejsme erdoğanovské Turecko.
Možná to někoho překvapí, ale nezávislost centrálních bank na vládách se ve vyspělých ekonomikách prosadila až v devadesátých letech minulého století a mělo to své důvody, především inflační epizodu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Od té doby jsou centrální banky chráněny před nepřiměřeným vlivem politiků speciálními zákony definujícími jejich mandát a způsob jmenování jejich vedení. A bankovní rady si proto tuto nezávislost úzkostlivě střeží, protože je zásadní podmínkou důvěryhodnosti měny, kterou mají v péči, což politici v civilizovaných zemích striktně respektují a donedávna tomu tak bylo i u nás.
Zde Babiš nejprve letos v březnu přišel s myšlenkou, že by ČNB část svého zisku vygenerovaného kurzovými změnami mohla převést státu do rozpočtu i přesto, že z minulých let má kumulovanou ztrátu a dost pravděpodobně bude ztráty vršit i v budoucnu. Nyní se vláda dopouští přímo nepřípustné měnové intervence. A tu ani rychlá a odmítavá reakce guvernéra Rusnoka nespraví.
Je jistě možné, a dokonce žádoucí, aby spolu ČNB a ministerstvo financí komunikovaly a nepřiměřená deficitní fiskální politika nevytvářela zbytečný tlak na zpřísňování politiky měnové. Přesně to se ale dnes děje. K zabrzdění inflace budou nepochybně třeba tvrdší úroky, když vláda i politické síly, které ji mohou po volbách nahradit, kašlou na rychlý návrat k vyrovnanému hospodaření. Přitom ani při vyrovnaném rozpočtu a mírném růstu ekonomiky pak sazby nemohou zůstat na současné excesivní úrovni. Ten státní dluh prostě podraží.