Evropská unie chystá už sedmý balíček sankcí namířených proti Rusku kvůli jeho invazi na Ukrajinu. Opět – stejně jako v šesti předešlých případech – se ekonomická opatření prakticky jistě nebudou týkat dovozu ruského zemního plynu. 

Příjmy z jeho prodeje jsou dnes hlavními zdroji, z nichž Kreml financuje útočnou válku. A právě postoj k importu energetických surovin zároveň narýsoval mezi evropskými státy dělicí čáru: na jedné straně byly opatrné země v čele s Německem, které tento krok zásadně odmítaly v obavách z drastických ekonomických dopadů. 

Naopak zastánci tvrdého postupu od jara tvrdí, že toto opatření je jedinou cestou, jak Putinovi srazit hřebínek. Přestože ze všech ekonomických analýz vyplývá, že cena zaplacená Evropou za tyto sankce by rozhodně nebyla malá.

Paradoxem je, že mezi jestřáby žádající nejtvrdší postup včetně ukončení odběru zemního plynu z Ruska patřili i někteří čeští politici. Tuzemská ekonomika přitom podle aktuální analýzy Mezinárodního měnového fondu (MMF) patří mezi ty, které by takový krok pocítily nejvíce. Podle analytiků MMF by hůře než na Česko úplné utažení kohoutů na plynovodech z Ruska dopadlo jen na tři evropské země: Maďarsko, Slovensko a Itálii.

Plynový poker

Letos v létě se situace v podstatě obrátila. Zatímco dosud hrozily nejtvrdším postupem evropské státy, od června začal zemní plyn jako ekonomickou zbraň testovat naopak Kreml. Ruský prezident nejprve nakázal některé, prý nejvíce nepřátelské, státy od dodávek odříznout úplně. Na seznamu nežádoucích obchodních partnerů Kremlu jsou aktuálně Polsko, Bulharsko, Finsko, Dánsko a Nizozemsko.

Kromě toho ale v létě pod záminkou opravy turbíny nejprve státní podnik Gazprom stlačil dodávky na starý kontinent na dvě pětiny a pak na deset dní hlavní „žílu“, jíž proudí důležitá surovina do Evropy, vypnul úplně. 

Minulý týden se dodávky sice opět obnovily, zástupci Gazpromu ale avizovali, že plynovod Nord Stream 1 potřebuje i ve zbytku léta další údržbu, a tak mají evropští odběratelé počítat se snížením objemu dodávek zhruba na dvacet procent oproti normálu, respektive kapacitě plynovodu.

Putinovo brnkání na nervy evropských politiků vyvolává mnoho otázek. Je reálné, že se ruský prezident skutečně odhodlá k tomu, aby potenciál energetické zbraně využil naplno a od podzimu nechal Evropu na suchu? Vidí letošní podzim jako poslední šanci, kdy může tuto zbraň využít, než se Evropa od dodávek Gazpromu emancipuje? Anebo jde jen o tradiční předvádění svalů, ale ve skutečnosti se Rusko bez evropských miliard neobejde? 

Seriózní odpovědi dnes v podstatě není možné poskytnout. Evropa ale přesto, nebo spíš právě proto, intenzivně hledá náhradu za ruský zemní plyn a snaží se z nebezpečné závislosti vyvléci. A zároveň ekonomové předních ekonomických institucí zpracovávají scénáře, které se před evropskými ekonomikami rýsují v příštích dvanácti měsících. Ty, které počítají s tím, že Putin v energetickém pokeru neblufuje, bohužel nevypadají vůbec hezky.

Plníme zásobníky

O evropské závislosti na ruských energetických surovinách se už napsalo mnohé, proto postačí jen stručné shrnutí výchozí situace, v níž se Evropa nachází. Podle analýzy MMF v roce 2020 země Evropské unie dovážely přes čtyři pětiny zemního plynu ze států mimo evropskou sedmadvacítku. Z toho téměř polovinu představovaly importy z Ruska.

Loni do EU prostřednictvím plynovodů z Východu přiteklo přes 150 miliard kubíků zemního plynu. Pro srovnání, import prostřednictvím potrubí z Norska, Ázerbájdžánu a severní Afriky činil 136 miliard kubíků. Zhruba sedmdesát miliard evropské země dovezly ve formě zkapalněného plynu.

Z čísel je na první pohled patrné, že nahradit tak velký objem dovážené suroviny je během na dlouhou trať. Podle MMF je i při nejlepší snaze reálné nahradit během příštích dvanácti měsíců jen asi dvě třetiny importu z Ruska. 

Hlavním trumfem je v tomto ohledu dovoz zkapalněného plynu ze Spojených států, Kataru nebo Austrálie, a to především prostřednictvím terminálů ve Španělsku nebo ve Francii. Podle odhadů analytiků MMF je možné touto cestou dovézt v letošním roce celkem asi osmdesát miliard kubíků plynu.

Pomoci se snížením evropské závislosti na Kremlu má i omezení spotřeby: Evropská komise se v polovině července usnesla, že by tyto úspory měly dosáhnout u jednotlivých zemí patnácti procent. Státy zároveň vyzvala, aby pokud možno na maximum omezily využití plynu k výrobě elektřiny a šetřily si rezervy v zásobnících na zimní topnou sezonu.

Na konci června byly tyto evropské zásobníky naplněné na necelé dvě třetiny. Mezi jednotlivými zeměmi jsou ovšem velké rozdíly. Například Portugalsko, Španělsko nebo Belgie mohou uložit na horší časy objem plynu, který pokryje méně než pětinu roční spotřeby. Naopak východoevropské země včetně Česka nebo Rakouska disponují zásobníky, jež vystačí na polovinu spotřeby a více.

Pokud by omezení dodávek z Ruska bylo krátkodobé, podobně jako je tomu nyní v létě, dopady na hospodářství jednotlivých evropských zemí by podle MMF nebyly dramatické. Díky zvýšení importu LNG, úsporám, rezervám v zásobnících a také solidaritě mezi státy EU by se daly výpadky přežít s relativně malými následky. V případě dlouhodobého uzavření plynovodů z Východu ale hrozí dramatická recese. A Česko by bylo jednou z nejhůře zasažených zemí Evropy.

Recese na obzoru

Analýza MMF pracuje s několika scénáři, přičemž ten nejdramatičtější počítá dopady na ekonomiky zemí EU v příštích dvanácti měsících právě pro případ dlouhodobého a úplného ukončení dodávek Gazpromu do EU. Zároveň nebere v potaz avizovanou evropskou solidaritu, v jejímž rámci by se „šťastnější“ státy dělily o část zásob s těmi hůře připravenými. 

Doposud totiž není jasné, jak by měla taková solidarita vypadat, a navíc lze s úspěchem pochybovat, že by k ní byly „plynem oplývající“ země ochotné. Minulost ukázala, že v krizích se na evropskou jednotu příliš spoléhat nedá – každá vláda nakonec upřednostní zájmy vlastních občanů. Jak by které země utažení kohoutů ještě před zimní sezonou pocítily?

Ekonomové MMF spočítali, že nejlépe by z plynové krize vyšly Irsko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko a Dánsko. Jejich závislost na ruském plynu je natolik malá, že by neměly zásadní problém výpadky zvládnout. 

Omezený zásah by dostaly také Francie, Nizozemsko a Belgie. Mají totiž dostatečné importní kapacity v podobě terminálů pro dovoz LNG, které lze navíc dál zvyšovat. Například Francie by se podle MMF i v nejčernějším scénáři vyhnula hospodářské recesi; v ostatních zemích by se propad hospodářství pohyboval kolem jednoho procenta.

Do jisté míry by se s omezením proudu plynu z Ruska dokázaly vyrovnat i jihoevropské země. Například Rumunsko by mohlo výpadky nahradit zvýšením vlastní těžby zemního plynu. Do Bulharska zase vedou plynovody přes Řecko a Turecko; tamní ekonomika navíc není na této surovině závislá tolik jako jiné evropské státy. 

Tím ale dobré zprávy víceméně končí. Ve velmi těžké situaci by se ocitly Rakousko a Německo. Obě země v minulých letech až příliš sázely na ruskou kartu a i po náhradě části dovozu by jim plyn chyběl. MMF jim proto přisuzuje – opět v nejdramatičtější variantě – propad ekonomik bezmála o tři procenta. Ještě hůře je na tom Itálie, jíž by za těchto podmínek hrozilo snížení HDP o 5,7 procenta.

Vůbec nejhorší krizi ale MMF předpovídá střední a východní Evropě. Česko, Slovensko i Maďarsko na importu z Ruska závisí téměř kompletně. Plyn navíc odebírají přes další země (Německo, Rakousko a Itálii). Byly by tak v podstatě úplně závislé na výše zmiňované solidaritě a ochotě sousedních ekonomik podělit se. 

I kvůli tomu by recese byla nejhlubší. Pokud by solidarita mezi evropskými státy nefungovala, v případě Maďarska dospěl MMF k číslu minus 6,5 procenta, HDP Slovenska by klesl o 5,7 procenta a české hospodářství by se propadlo o 5,4 procenta. I v případě ochoty okolních zemí podělit se by ale recesi neunikly – byla by ovšem „jen“ zhruba poloviční.

Zima ve svetrech

Modely MMF dávají solidní představu o tom, jak drsné by využití plynu jako ekonomické zbraně pro evropské země bylo. Nezkoumají nicméně dopodrobna konkrétní dopady v jednotlivých státech. K získání detailnějšího obrázku české ekonomiky odříznuté od dodávek ale mohou posloužit jiné analýzy.

Jednu z nich v druhé půlce července zveřejnila česká energetická poradenská společnost EGÚ Brno. Její analytici zvažovali také celkem pět různých variant budoucího vývoje, v nichž je hlavní proměnnou objem dodávek ruského plynu do Česka ve zbytku letošního roku. Závěr? Česko bude muset s plynem šetřit jako se šafránem.

Pouze jeden scénář pracuje s dovozem, který zahrnuje plynovod Nord Stream 1 a konstantní dodávky do Česka na úrovni průměru roku 2022 (s výjimkou aktuální odstávky plynovodu). Všechny ostatní se soustřeďují na dodávky z jiných než ruských zdrojů – především terminálu na LNG, který pronajal ministr průmyslu Jozef Síkela v Nizozemsku.

Snižovat spotřebu by podle EGÚ Brno nebylo nutné pouze ve dvou z pěti případů. „Dva scénáře se obejdou kompletně bez snížení. Jedná se o business as usual scénář, který umožňuje dodávky přes Nord Stream 1 na úrovni minimálně čtyřiceti procent jeho kapacity. Druhým je optimistický scénář s rostoucím dovozem, který předjímá postupný nárůst dovozu plynu z šestnácti milionů metrů krychlových denně na dvacet milionů,“ vysvětluje ředitel strategie EGÚ Brno Michal Macenauer.

Shutterstock.com

Zbývající tři možné alternativy budoucího vývoje už ale ukazují na nutnost uskromnit se. Optimistická varianta, kdy by dodávky činily stabilně deset až šestnáct milionů metrů krychlových denně, dochází k závěru nutného snížení spotřeby o šestnáct procent oproti sezoně 2021/2022. V realistickém scénáři, v němž by importy klesaly na úroveň osmi až šestnácti milionů kubíků denně, by bylo nutné spotřebu omezit skoro o čtvrtinu. 

Poslední, pátý model počítá s nejobávanějším vývojem situace, a sice poklesem dodávek z Ruska až k nule. Spotřeba plynu v české ekonomice by se v takovém případě musela snížit o více než šedesát procent, aby plyn vydržel až do jara příštího roku. „V opačném případě dojde k vyčerpání plynu v podzemních zásobnících (nyní jsou plné z osmdesáti procent, pozn. red.) zhruba v polovině topné sezony a do jejího konce bude provoz plynárenské soustavy značně omezen,“ upozorňuje Michal Macenauer.

Domácnosti jsou sice v případě nouzového vývoje na seznamu subjektů, které by bylo nutné odříznout od dodávek, až na posledním místě, právě jejich úspory jsou ale pro ekonomiku nejméně škodlivé. Jinými slovy, menší negativní efekt pro hospodářství bude mít, když rodiny stráví zimu ve svetrech, než kdyby se začal odpojovat od dodávek průmysl. Vláda by proto měla už dnes lidi k omezení používání plynu motivovat.

Jak upozorňuje Svaz průmyslu a dopravy, v Česku jsou na surovině zcela závislé celé sektory ekonomiky. Typicky jde o sklárny, hutě, ale také chemičky nebo cementárny. Ty jsou zároveň na prvních místech potenciálně odříznutých odběratelů, nemají zajištěnou žádnou alternativu a v případě ukončení dodávek by musely zastavit výrobu. Ochromený průmysl by pak ekonomiku vedl přímo do až šestiprocentní recese, kterou pro tuzemské hospodářství spočítal Mezinárodní měnový fond.

80 % je aktuální stav naplnění zásobníků na zemní plyn v Česku.

5,4 % by činil propad českého HDP v případě úplného ukončení dodávek plynu z Ruska.

61 % by musely v případě konce dodávek z Ruska činit úspory ve spotřebě, aby plyn vydržel do jara.