Michal Čížek týdeník HROT
Otevřeli Česko? Protestů proti vládním opatřením bude přibývat
Demonstrace na pražském Staroměstském náměstí „Otevřeme Česko“ významem bezpochyby předčila všechny dosavadní. Má sílu přerůst v něco většího?
politický komentátor
Půda pro vcelku masové zasetí je očividně hezky zoraná. Obavy lidí rostou. Podle posledního průzkumu vnímání nebezpečí spojených s pandemií se celé čtyři pětiny české veřejnosti obávají zhoršení ekonomické situace v zemi a více než polovina se bojí zhoršení ekonomické situace vlastní domácnosti.
Podstatná je závislost míry obav na věku, a tedy i ekonomické aktivitě. Zhoršení ekonomické situace se častěji obávají věkové skupiny starší 24 let a mladší 65 let, tedy ekonomicky aktivní lidé. Naopak méně se obávají nejmladší a nejstarší věkové kategorie. Výmluvné jsou však i údaje o tom, jak se lidé orientují v informacích o koronaviru. Zatímco skoro čtyři pětiny uvádějí, že se dobře orientují v tom, jak se chránit před nákazou, jen necelé tři desetiny lidí se dobře orientují v ekonomické podpoře ze strany vlády. Asi proto, že podpora té či oné skupiny žádná není nebo má zcela nepochopitelné a nesplnitelné podmínky.
Na koho to hodí
A pak je tu ještě jeden moment. Vládní představitelé v čele s premiérem nevynechají příležitost, aby vinu za neúspěchy své strategie neházeli na tu či onu skupinu občanů. Hospodské, hoteliéry, vlekaře, muzikanty, herce, s vládními experty nonkonformní lékaře a právníky. Lidi, kteří šli nakupovat dárky do vládou otevřených obchodů, na pivo do vládou otevřených hospod nebo na stříhání do vládou otevřených kadeřnictví. Rodiny, které se sešly o svátcích nebo vyrazily na první sníh. A nově pak na ty, kdo jsou skeptičtí vůči očkování. Toto vrhání kamenů lidmi, kteří prokazatelně nesou největší díl viny za současný stav, především však za bezprecedentní nedůvěru veřejnosti vůči schopnosti státu aspoň jednu věc – třeba očkování – uspokojivě zvládnout, je už k nesnesení. Každé další přiložené poleno jen rozdmýchává oheň pod vroucím kotlem.
A proto nezbývá než konstatovat, že je vlastně docela překvapivé, že česká společnost zatím odolala svodu reagovat ostřeji. A proto zvláště ve volebním roce počítejme s tím, že protestních akcí bude přibývat. Budou masovější, radikálnější, různorodější.
Cui bono?
Ale zpět k nedávné demonstraci. Chceme-li pochopit její skutečný význam, musíme si chtě nechtě položit tradiční cynickou otázku. Cui bono? Neboli komu to slouží? Potenciálních beneficientů najdeme vícero. Prvním bude bezpochyby vláda, přesněji premiér. Našel dobrý terč dalších obvinění. Svým nejvěrnějším může znovu servírovat viníky zhoršující se situace na stříbrném podnosu. Prospěch budou mít i ti novináři a média, která sice vládu kritizují, ale jinak jí čile pomáhají v šíření atmosféry strachu a hledání odsouzeníhodných jedinců a skupin.
A konečně se podívejme na výčet jmen organizátorů a řečníků na demonstraci. Bývalý prezident Klaus, exposlanec Janeček, současný předseda Svobodných Vondráček, mluvčí části podnikatelské veřejnosti Bábek, k tomu dvě politicky aktivní tváře z řad muzikantů a herců – Landa a Suchánek. Tedy všechno osobnosti, které spojuje konzervativně-vlastenecké cítění a značná skepse vůči aktuálnímu vývoji u nás, v Evropě i ve světě. Když k tomu připočítáme lékaře, zástupce několika postižených zájmových skupin nebo maturantů, ale i celou organizaci a aranžmá akce, nelze se ubránit pocitu, že nám tu před očima cosi vzniká. Že by pokus na poslední chvíli etablovat novou alternativu? A to alternativu pro ty, kdo jsou proti všem – proti vládě, proti formujícím se opozičním volebním koalicím, jež jsou v otázce koronaviru velmi zdrženlivé, ale i vůči hard protestu, který reprezentuje Okamurova SPD. Účast lidí, kteří nejednou dokázali, že umějí ve správnou chvíli naslinit prst a chytat ten správný vítr, tomu nasvědčuje.
Jistě znáte ten pocit, kdy ve vašem životě nastal zlom, aniž jste si toho všimli včas, a pak už bylo pozdě s tím něco udělat. Nelze vůbec vyloučit, že právě teď takovou chvíli prožíváme. Všichni zainteresovaní by měli zbystřit, aby se zítra či pozítří neprobudili a už jen nezpytovali své svědomí.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.