Jak byste popsal filozofii, kterou vaše společnost rozvíjí?

Jsou to vlastně dva okruhy. Zaprvé se vždycky snažíme využívat příležitosti, které přicházejí. Ono to ani jinak nejde. Když se objeví možnost, člověk by se jí neměl bát – měl by do ní skočit, samozřejmě s nějakým racionálním odhadem, jestli je to zvládnutelné, a udělat maximum pro to, aby to vyšlo.

Zadruhé věřím, že společnost FILIPA představuje funkční model, který naplňuje to, co považuji za jeden ze základních znaků moderní společnosti – schopnost zajistit, aby každý člověk mohl důstojně žít a smysluplně pracovat. Rozvíjíme koncept, jenž efektivně integruje lidi se zdravotním postižením do moderních výrobních a logistických provozů, a přitom umožňuje poskytovat služby pro ty nejnáročnější české i mezinárodní klienty.

Co byla poslední velká příležitost, po které jste, jak říkáte, skočili?

Například tady, kde sedíme, u nás v Hořicích. Byla zde příležitost koupit zbytek této průmyslové zóny, asi tři a půl hektaru pozemku, který vede až k silnici I/35. Rozhodli jsme se tu vybudovat vlastní zázemí, protože většinu logistických center, která využíváme, máme v nájmu. To znamená, že někdo jiný staví a my si prostory jen pronajímáme. Tohle byla výzva – nikdy jsem se developerským projektům nevěnoval, nejsem stavař, jsem celoživotní logistik. Ale právě v tom je to kouzlo využívání příležitostí.

Zvládli jsme to. Postavili jsme areál, financovali ho kompletně z vlastních zdrojů, bez banky i bez dotací. A výsledek? Původně jsme plánovali 40 až 50 pracovních míst, dnes jich je tady 110 – víc, než jsme čekali.

Uvítalo vaše aktivity město?

Město k nám přistoupilo velmi důrazně, se smlouvou, která obsahuje hrozbu sankcí téměř na všechny možné situace. Mrzelo mě to hlavně proto, že je zřejmé, že kdyby zde investoval zahraniční investor, měl by daňové prázdniny a pobídky. My jsme naopak dostali seznam možných sankcí – za to, když nepostavíme včas nebo zaměstnáme méně lidí, a to na několik let dopředu. Nerozumím tomu, proč to tak je, když se všude mluví o pobídkách a podpoře podnikání.

Když pak vidím v televizi titulky typu „Vláda České republiky podpořila zahraniční investici, která vytvoří desítky pracovních míst“, říkám si – my jsme tady udělali sto deset pracovních míst pro lidi, kteří byli dlouhodobě nezaměstnatelní, a ještě jsme do toho šli bez jakékoli podpory.

Ale beru to jako součást cesty. Ty příležitosti prostě přicházejí, člověk se s nimi musí poprat. Postavili jsme první část areálu, teď chystáme druhou. Už to jde snáz – máme zkušenosti, víme, jak na to. A to je podle mě základ: když příležitosti nevyužíváte, nezískáváte žádné zkušenosti.

Čím si vysvětlujete, že města i stát jsou občas zdrženlivá vůči projektům, které zaměstnávají hendikepované?

My se už dlouho snažíme vytvářet vyvážené a konstruktivní vztahy se všemi aktéry, kteří v tom systému kolem zaměstnávání hendikepovaných lidí fungují. Je to vlastně takový čtyřúhelník – podnikatel, stát, klient a zaměstnanec.

My jsme podnikatelský subjekt, nejsme příspěvková organizace ani neziskovka. Musíme obstát v komerčním prostředí, podnikat se ziskem. Zároveň ale pracujeme s lidmi, kteří mají specifické potřeby, a to samozřejmě znamená větší náklady a větší odpovědnost. Proto potřebujeme spolupráci se státem – ten může pomoci formou příspěvku na mzdy zdravotně postižených, pokud splníte všechny podmínky a působíte na chráněném trhu práce.

Další klíčovou skupinou jsou naši klienti, tedy firmy, které nám dávají zakázky. Ty musíme přesvědčit, že pro ně dokážeme odvést práci ve špičkové kvalitě. Že se na nás mohou spolehnout. Proč by si jinak nevybrali agenturní zaměstnance z ciziny, že?

A pak je tu čtvrtá skupina – samotní zaměstnanci, lidé s hendikepem. Ti potřebují smysluplnou práci v kolektivu lidí, kde se cítí dobře. Když zůstanou doma a pořád se jen zabývají svými nemocemi, není jim dobře – ani fyzicky, ani psychicky. Dostavují se deprese, pocit ztráty smyslu. Ale když mají práci, která je reálná, která má určité nároky a přináší výsledky, hlava se zaměstná. A to pomáhá.

Nedá se to ale paušalizovat, že? Jak velkou roli hrají konkrétní lidé na úřadech a v samosprávách?

Přesně tak. Je to vždycky případ od případu, region od regionu, úřad od úřadu, starosta od starosty. S některými úřady práce se komunikuje naprosto skvěle – podporují nás, zajímají se, chodí se k nám do provozů podívat, snaží se společně hledat řešení. A pak jsou jiné úřady, se kterými je to složitější, ochota je tam menší a člověk vlastně nikdy neví, na čem je.

Myslím, že se to všechno odvíjí od konkrétních lidí. Od jejich povahy, charakteru a taky od toho, jestli se na své pozice vůbec hodí. Jako ve všem – je to o lidech. Buď se dokážete domluvit, nebo ne.

Jak těžké je získávat nové klienty a přesvědčit je o vaší práci?

Je to náročné. Ale nejen u klientů, i u institucí nebo veřejnosti obecně. Všude narážíte na určité předsudky. Nevím přesně, kde se to v naší společnosti vzalo – možná to sahá až do minulosti. Socialismus v lidech zanechal určitý způsob uvažování, ale možná to má i hlubší kořeny.

Jak tyto předsudky překonáváte?

Důležité je vytvořit příležitost, aby byl zákazník ochoten nás vyslechnout a hlavně se přijel podívat. Protože když ten člověk přijede sem, do provozu, a vidí to na vlastní oči, najednou všechno chápe jinak.

Když u nás vidí, že se tu normálně pracuje, že to tu žije, že tu panuje pořádek, že lidé pracují a odvádějí výkon, tak předsudky zmizí. V tu chvíli už se řeší jen obchodní podmínky. Ale dokud to lidé nevidí, zůstávají v zažitém vzorci – že takzvaná chráněná dílna je něco méněcenného, dotovaného, nedůstojného. Jenže to vůbec není pravda.

To, co dostáváme od státu, není dotace, ale příspěvek na mzdy lidí se zdravotním postižením. A ten dostanete jen zpětně – pokud splníte všechny zákonné podmínky. My ale každou korunu příspěvku od státu vrátíme víc než dvojnásobně. Konkrétně asi dvě a půl koruny v odvodech a daních.

Stát díky tomu získává zaměstnané lidi, kteří vytvářejí hodnoty, platí daně, DPH, kupují, utrácejí. A navíc nezatěžují zdravotní systém. Když jsou tito lidé v evidenci úřadu práce, stojí to stát zhruba půl milionu korun ročně na jednoho člověka. Sto lidí v evidenci úřadu práce, nebo sto lidí zaměstnaných, to je obrovský rozdíl.

A pak je tu ještě jeden aspekt – lidský. Jsme snad vyspělá společnost a nemůžeme tyto lidi izolovat. Naopak – je potřeba je integrovat, podporovat jejich inkluzi, dát jim možnost pracovat tam, kde chtějí a kde se cítí být užiteční.

Pro spoustu z nich je tohle místo smyslem života. Chodí sem rádi, přicházejí mezi lidi, zapojují se. Ta práce je drží nad vodou, dává jim pocit hodnoty a sounáležitosti.

Dnes se často mluví o „inkluzivním zaměstnávání“. Tedy že moderní je, aby hendikepovaní zaměstnanci docházeli do běžných firem, do běžných kolektivů. Je to cesta?

Nevím, jestli bych tomu úplně říkal moderní trend. V praxi se totiž ukazuje, že umisťovat lidi s postižením na volný trh práce je čím dál složitější. A právě proto je potřeba, aby chráněný trh práce měl jasnou vizi, strategii a budoucnost.

Většina běžných zaměstnavatelů prostě není schopná vytvořit podmínky pro zaměstnávání lidí s hendikepem. Ne proto, že by nechtěli, ale protože jejich provozní realita to neumožňuje.

Typickým příkladem je automobilový průmysl. Linky tam jedou čtyřiadvacet hodin denně, výrobní takty se zrychlují a prostor pro částečné úvazky nebo pomalejší tempo prostě není. A do toho přichází robotizace, která situaci ještě ztěžuje.

Firmy se orientují na výkon a návratnost investic. Kdyby šlo hendikepované lidi začlenit snadno, dávno by to fungovalo. Ale realita je jiná – v regionech, jako jsou Hořice, žádné nové velké příležitosti pro tyto lidi nevznikají.

Jaká by byla alternativa, kdybyste je tady nezaměstnával vy?

Upřímně? Většina z nich by skončila na úřadu práce. To se ukázalo i po loňských změnách zákona, které měly omezit příspěvky. Menší zaměstnavatelé to nezvládli a řada firem skončila. My jsme schopni některé převzít, stabilizovat, ale systémově to problém neřeší.

Kdyby se někdo podíval na data komplexně, zjistil by, že to hospodářsky nedává smysl. Každá ztracená pracovní příležitost znamená vyšší náklady jinde – na úřadech práce, v menším inkasu daní, v sociálních výdajích. Chybí širší, hospodářský pohled.

Veřejnost si často představí chráněnou dílnu jako pomalé, neefektivní místo. Přitom vy pracujete s digitalizací, celý proces se dá sledovat na obrazovkách všude kolem. Proč?

Digitalizaci jsme nezavedli proto, abychom z lidí tlačili výkon. Primárně je to o přehledu – pro nás i pro zákazníky. Potřebujeme mít jistotu, že dodáme včas a správně to, co bylo objednáno, bez chyb a bez reklamací.

Když máte přehled o tom, co se děje, víte, jaké máte kapacity, jaký je stav zakázek a jak jsou rozložené síly, můžete přesně plánovat. Zákazník vidí, že proces je řízený, a to je klíčové. Jakmile něco řízené není, vzniká chaos a prostor pro chyby.

Takže ano, sledujeme výkon, ale ne proto, abychom lidi stresovali, nýbrž abychom byli spolehliví. Když něco slíbíme, tak to prostě platí.

Měli bychom takovému provozu ještě vůbec říkat „chráněná dílna“?

Ten pojem není šťastný, a proto jsme se ho také před nějakým časem rozhodli opustit a nepoužívat ho. Často se používá i v dehonestujícím smyslu – v médiích, dokonce i v několika českých filmech. Přitom ti lidé, kteří tu pracují, berou svoji práci naprosto vážně a dělají maximum. Není důvod je tím označením snižovat.

Mělo by se mluvit spíš o integraci, inkluzi nebo o sociálně odpovědném podnikání. My sami používáme pojem „integrační podnik“ – ten lépe vystihuje, že jsme plnohodnotný ekonomický subjekt, ne něco méněcenného nebo dotovaného.

Co by se muselo změnit, abyste mohl podnikat více v klidu, bez neustálých komplikací a nečekaných zásahů do trhu?

Vidím to v podstatě na třech pilířích.

Prvním je stabilita legislativy.

Potřebujeme, aby bylo prostředí předvídatelné. Poslední velké změny v zákoně o zaměstnávání zdravotně postižených (z roku 2018) mnoho věcí vyřešily a systém se postupně usadil — odstranila se zneužití, systém se vychytal. Když se zákon často mění, nikdo mu nestačí porozumět a ztrácí se vymahatelnost i funkčnost. Proto bych prosazoval především stabilitu: nechat ten rámec nějakou dobu v klidu, doplnit ho daty a ukázat, že je to dobře vybalancované řešení jak pro zaměstnance, zaměstnavatele, tak i pro stát.

Druhým pilířem je větší zapojení komerční sféry a tlak na odpovědnost velkých zaměstnavatelů. Nemusíme všechno řešit subvencemi — ale pokud velké nadnárodní korporace nejsou schopné u sebe vytvořit podmínky pro část flexibilního nebo chráněného trhu, měl by existovat silnější motivační či legislativní tlak, aby s těmito vymezenými zaměstnavateli spolupracovaly. Kdyby lokální firmy a velcí hráči více spolupracovali, firmy na chráněném trhu práce by měly lepší přístup k reálným zakázkám a mohly by se vymanit ze stereotypní výroby „svíček a keramiky“. To by zlepšilo jejich ekonomiku, zvýšilo inkaso daní a snížilo zátěž veřejných rozpočtů. Snažili jsme se o takové změny i loni — naráželi jsme ale na neochotu velkých asociací. Já bych na tom přitlačil: větší lokální zodpovědnost a konkrétní spolupráce by hodně pomohly.

A třetím?

Komunikace a osvěta. I ze strany médií a směrem k veřejnosti.

Média mají obrovskou sílu: když se o tématu mluví vyváženě a ukáže se, že systém funguje, pomůže to odbourat stigmatizaci. Po posledních legislativních změnách se objevily negativistické články založené na několika „černých ovcích“, které zastiňovaly tisíce poctivých zaměstnavatelů. Je potřeba pravidelně prezentovat dobré příklady, vysvětlovat fungování systému a ukazovat čísla — to bude posilovat důvěru klientů, úřadů i veřejnosti. My sami komunikujeme, ale partnerství s médii a jasná veřejná kampaň by hodně ulehčily práci všem stranám.

Všechny tři pilíře se navzájem doplňují: stabilní pravidla dávají jistotu, komerční zapojení vytváří reálné příležitosti a dobrá komunikace zvyšuje společenskou podporu.