Ve vestibulu nemocnice mi zastoupí cestu zdravotnice v kosmickém oblečku. Nedbá mých protestů, že jsem zaměstnanec, strčí mi teploměr do ucha a vyšplouchne mi do dlaně dezinfekční sliz. Po nedobrovolném absolvování novodobého rituálu jsem vpuštěn do nemocnice a též do doby postcovidové.

Mimořádný mediální zájem o problematiku koronavirů i v Británii pomalu končí, záběry přeplněných italských a španělských nemocnic, plačících příbuzných u pečovatelských domů, horentní počty nakažených a mrtvých, to vše pomalu mizí z tisku i televize. Obří polní nemocnice zřízené k příjmu těžkých případů se přepínají do stand-by režimu. Nakonec jich ani nebylo zapotřebí – v době kulminace křivky bylo v jednom takovém londýnském špitálu pro dva tisíce lidí dohromady sotva 20 pacientů. 

Ostrovní království bylo v těch dvou zavirovaných měsících v Česku prezentováno jako opravdu špatný příklad. Jen považte, kolik mají mrtvých i nakažených, roušky tam nenosí, s represemi otálejí a premiér místo aby zavřel hranice, akorát řekne občanům, ať si myjí ruce. To u nás v Čechách ať se učí, my pašáci tu dokonce zachraňujeme i mrtvé! Ovšem pokud nepočítáme faux-pas s ochrannými pomůckami, co do kapacity a vybavení pro pacienty s covidem-19 to Británie spíše přehnala. A nemocnice zůstaly poloprázdné. 

Dobře nakrmení

Británie má něco přes 38 tisíc mrtvých „s covidem“, tedy těch, kteří byli shledáni pozitivní, ať už byla přímá příčina smrti jakákoli. Pozitivně testovaní zemřelí se ovšem kvůli bezpečnosti personálu nepitvají, a tak důkaz, zda příčinou smrti byla opravdu respirační infekce novým koronavirem, vlastně neexistuje. Práce na toto téma jsou velmi sporé.

Již v tomto bodě dostávají statistická data, kterými jsme dva měsíce vykrmování, velkou ránu. Relativně vyšší počet britských úmrtí v porovnání s Evropou je zřejmě daný větším počtem jedinců z rizikových skupin, tedy lidí starších 70 let, obézních a těch s dalšími přidruženými onemocněními. V Británii je navíc větší koncentrace seniorů v pečovatelských domech a také větší počet obyvatel jiných etnik, kteří zatím z ne zcela jasných důvodů patří mezi rizikové skupiny.

Reakce na bezprecedentní omezení osobní svobody byla velmi různorodá. Celkem dobře ji ilustruje relativně malý lidský vzorek našeho nemocničního oddělení, které ovšem co do etnického složení poměrně věrně kopíruje britskou populaci. Britové (80 procent) a Evropané (pět procent) jsou v klidu a pracují jako dříve. Kolegové indického původu (cca deset procent) striktně dodržují veškerá nařízení, nosí ochranné pomůcky, i když nemusí, a straní se ostatních. Po zdravotnících z Blízkého východu (pět procent) se buď slehla zem, nebo se obalili nedostatkovými ochrannými pomůckami a omezili pracovní nasazení na minimum. Afričané odešli do izolace. Tím ovšem nechci nijak snižovat nasazení zdravotníků v první linii, kteří ve snaze pomáhat druhým riskovali vlastní zdraví a leckdy i položili život.

S vyplazeným jazykem

Čísla bude zajímavé sledovat i dále. Bude například celková úmrtnost a nemocnost v prvním pololetí 2020 větší, nebo menší? Je klidně možné, že menší. V čase karantény ubylo dopravních nehod i násilných trestných činů. Provoz nemocnic stojí, neoperuje se, tedy i pooperačních komplikací bude méně. Národní zdravotní systém (NHS) se na tři měsíce přepnul do „covid režimu“ a ignoroval všechny pacienty kromě těch s covidem a akutní případy. Všichni ti, kdo obvykle plní ambulance specialistů, docházejí na léčbu či mají naplánovaný operační zákrok, ať už onkologického či jiného charakteru, museli čekat. Prodloužení již tak dlouhé čekací doby na vyšetření či operace o další měsíce může být pro mnohé osudné.

Zároveň ale třeba ti, kdo navštěvovali lékaře s každým píchnutím, zjistí, že příroda, čas a trpělivost často pomůžou lépe než lékař. Ve volném čase se mnoho lidí zamyslelo, zda skutečně chtějí prožít život s vyplazeným jazykem v zájmu růstu HDP a víkendovým shoppingem jako odměnou. 

Británie a její zdravotnický systém se začínají vracet k normálu. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby si po této zkušenosti řada lidí řekla: Načas jsme ten kolotoč úplně zastavili. Fajn, tak teď ho zase spustíme, ale pomaleji, řekněme, tak na tři čtyři dny v týdnu. A občas z něj na chvíli vyskočíme. Návrat do módu s permanentně přetíženým personálem a zavalenými ambulancemi si nikdo nepřeje. A je vlastně tolik zdravotní péče třeba?

V péči

Pečovatelských domů je po celé zemi mnoho a stále se stavějí nové. Žije v nich na půl milionu lidí, kteří prodají svůj dům a dopřejí si „luxusní stáří“. Takové komfortní dožití není vůbec levná záležitost, průměrná cena je 3000 liber za měsíc, což zhruba odpovídá průměrnému měsíčnímu příjmu. Není pak divu, že provozovatelé těchto domů nevěděli, zda mají být více zdrceni úmrtími svých klientů, nebo skutečností, že se jim hroutí byznys.

Autor je histopatolog, působí jako konzultant v Mid&South Essex University Hospital.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Nepřeháníme to s léčením?