Svědčí o tom její slavný výrok „prostě my jsme v situaci, kdy se nacházíme v bezprecedentní krizi, která se dá srovnat jenom s třicátými lety minulého století“, který několikrát s mírnou obměnou zopakovala.

Letošní krize má totiž s prudkým propadem z let 1929 až 1933 málo společného. Srovnávat obě situace je snad až neuctivé k milionům lidí, kteří ve třicátých letech přišli o práci a přežívali ze dne na den. Nezaměstnanost se ve Spojených státech vyšplhala na 25 procent, v Německu na 30. Další evropské země na tom nebyly o mnoho lépe. Dnešní situaci s tím nelze srovnat, nárůst nezaměstnanosti je zatím – aspoň v Evropě – mírný a pohybuje se v nižších jednotkách procentních bodů. 

Obě krize jsou nesrovnatelné i z hlediska délky trvání. Tehdy pád trval déle než tři roky, zotavení z krize bylo pomalé a vysokou nezaměstnanost odstranilo až vypuknutí druhé světové války. Tentokrát vše běží mnohem rychleji. Třeba s ohledem na vývoj průmyslové výroby ve střední Evropě lze říct, že po brutálním propadu v březnu a dubnu (to jsou tedy celé dva měsíce!) nastalo rychlé zotavení a objem výroby se rychle blíží zpět k loňským hodnotám.

Barometrem nálad ve společnosti bývá vývoj na akciových trzích. Americké akcie ztratily během let 1929 až 1932 skoro 90 procent hodnoty. Letos akcie padaly po dobu pouhých čtyř týdnů. Svého dna dosáhly v druhé polovině března a od té doby opět vesele rostou. Když nepočítáme banky, které jsou stále hluboko v minusu, tak ostatní tituly se rychle vrátily na původní hodnoty. 

Jak by to řekli na Rádiu Jerevan: současná krize je srovnatelná s krizí let 1929 až 1933. Tedy až na to, že trvala pár měsíců místo čtyř let, že se vše obešlo bez masivního růstu nezaměstnanosti, akciové trhy propadly jen na krátkou dobu a nenastala deflace.