Léto roku 1896 strávil Enrique Stanko Vráz na severním Borneu. Průvodci pralesem mu byli „lovci lebek“ Dajákové a Vráz pro evropská muzea lovil orangutany a jiná exotická zvířata. Na podzim měl hotovo, a tak přes Singapur a Jávu doplul na molucký ostrov Ambon a nasedl na parník Kamphuis, jejž Holanďané jednou za čtvrt roku vysílali k pobřeží Nové Guineje, aby – jak to vystihl Vráz – domorodcům, kteří se o ně čerta starali, „ukázali svou vládu“.

Do „srdce temnoty“, zálivu Doré ležícího v severozápadním cípu Nové Guineje, dorazil jeden z největších českých dobrodruhů a cestovatelů začátkem listopadu 1896. Dnes na tom místě stojí stotisícové město Manokwari, tehdy však Vráz našel jen ubohou osadu, ve které žilo pár stovek místních, jedna misionářská rodina a mladý holandský obchodník. Chvíli chytal motýly a brouky na pobřeží, poté vyslal posly k náčelníkovi vnitrozemského kmene Hatamů, aby mohl vkročit na jejich území – Evropany ještě většinou neprozkoumané. „Dne 11. prosince dostavil se náčelník ke mně v průvodu více než sedmdesáti osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly se psy a vepříky,“ zapsal si Vráz. Tři dny mu domorodci vyjídali zásoby, pak s nimi v doprovodu šesti najatých průvodců vyrazil do hor.

Už jen procházky

Od začátku se nic nedařilo. Hatamové byli neochotní, drahým vybavením třískali o zem a pytle s rýží – aby je nemuseli nést – zahazovali do lesa. Mnohem horší však bylo, že si náčelníkův syn Najk dělal zálusk na Vrázovy zbraně a stále vyvolával spory. Ve vesnici dokonce Vráze otevřeně napadl a zachránil ho jen varovný výstřel z revolveru. „Zase jedno nebezpečí zažehnáno, ale na jak dlouho?“ zapsal si Vráz. „Na mou družinu není spolehnutí, spím ozbrojen a jen na půl oka.“ V okolí vesnice chytal rajky, a domorodí lovci mu dokonce přinesli vysněnou ježuru (skončila ve sbírkách Národního muzea), jenže vztahy byly stále napjatější a nakonec se z něj stal de facto vězeň. Vráz si proto různými dárky naklonil několik Hatamů a jedné noci s jejich pomocí uprchl. Zamířil rovnou k sousednímu kmeni Morejců, ovšem ti se ho – nehledě na sliby – pokusili po cestě zavraždit a oloupit. „Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné,“ komentoval přestřelku Vráz, ale stejně mu nezbylo než utéct k pobřeží.

Archiv

Bylo to neveselé účtování. Byl nemocný, vyčerpaný, docházely mu peníze a polovinu nasbíraných exponátů musel nechat v pralese. „Přehlížím-li dnes výsledek cesty na Novou Guineu, neshledávám ztráty, mrzutosti, zlosti, nemoci, ano, i okamžiky nebezpečí života v žádném poměru k zisku; tedy zkrátka deficit!“ napsal později. V březnu 1897 byl už zase v Singapuru, na pár týdnů se zastavil v Siamu (dnešním Thajsku) a poté nasedl na loď do Evropy. Do zápisníku si Vráz tenkrát poznamenal, že to byla jeho poslední cesta. A měl pravdu. Projel pak sice ještě půl světa, ale to už byly – jak sám říkal – jen „procházky“.

Úvod do teoretické vrázologie

Jen málokdo toho tenkrát procestoval tolik jako Vráz. A jen o málokom toho víme méně než o Vrázovi. Vlastně není jasné ani to, jestli byl vůbec Čech a kdy a kde se narodil. Podle kanonické verze Vrázova životopisu, kterou roku 1907 převzal Ottův slovník naučný, spatřil světlo světa 18. dubna 1860 v bulharském městě Veliko Tarnovo. Coby dítě prý nežil v českém prostředí, ovšem jeho otec – Čech – mu údajně vštípil „tak hlubokou lásku k české zemi a jazyku, že po celý život zachoval si vřelé srdce české“. Světoběžníka z něj pak mělo učinit jakési „rodinné drama“.

Jenže Vráz toho v různých etapách svého života o svém původu napovídal spoustu. Tvrdil třeba, že jeho otec nebyl Čech, ale Rus a že on sám se narodil v Chicagu či ve Venezuele. Své jméno psal nejdřív jako „Vraz“, poté dlouze „Vráz“ a vyvíjela se i podoba křestních jmen – od Emila či Emanuela Stanislava až po Enriqua Stanka Vráze (co s tím měl do činění v té době už řadu let mrtvý slovinský básník Stanko Vraz, je otázka). V jednom dopise navíc výslovně napsal: „Mluvím-li o svém mládí, lžu!“

Archiv

Není divu, že se už za jeho života objevovaly různé spekulace, které po jeho smrti přerostly v hotové „vrázologické orgie“. Hezky je shrnula kurátorka mnoha vrázovských výstav Jiřina Todorovová. Podle nejpopulárnější teorie se Vráz ve skutečnosti jmenoval Karel Illichmann a pocházel z německé severočeské rodiny. V mládí byl prý neduživý, a tak ho rodiče poslali na venkov k příbuznému Václavu Bukvičkovi, který ho vychoval v „zásadách radikálního češství“. Právě to se mělo stát důvodem rodinného rozkolu, kvůli němuž mladý Illichmann přijal jméno oblíbeného básníka Vraze a zmizel ve světě. Důkazy ovšem chybí.

Hned dvě teorie připisují Vrázovi polský původ. Jiná tvrdí, že šlo o hraběte Auersperga, který musel uprchnout kvůli souboji s hrabětem Kolowratem, další, že neuprchl Auersperg, ale Kolowrat, případně že šlo o ztracený výhonek rodu Thurn-Taxisů. Objevila se rovněž pomluva, že Vráz je levoboček mecenáše Vojty Náprstka, který prý ve slabé chvíli zprznil jakousi šlechtičnu…

O Vrázově mládí zkrátka víme jen to, že se narodil někdy kolem roku 1860 a že takřka jistě – i když to sám popíral – vyrostl v Čechách. „Tomu, kdo slyšel Vrázovy první přednášky po jeho prvním příchodu do Čech, je opravdu těžko uvěřiti, že Vráz nechodil do českých škol,“ vzpomínal později spisovatel Karel Scheinpflug (otec Olgy Scheinpflugové). A dodával: „Mluvil česky nejen plynně a obratně, ale i správnou výslovností, jaké dosahujeme obyčejně jen ve své mateřštině.“ Víme také, že si česky psal deníky i soukromé poznámky.

Hrob bílého muže

Od roku 1880 se každopádně Vráz potlouká po severní Africe a pokouší se „brzy co Žid, brzy co mohamedán v orientální šat přestrojen“ proniknout do bájného města Timbuktu. Neuspěl, a tak v září 1883 odplul – „s třemi košilemi, jedním arabským a jedním evropským šatem, dvěma puškami, dvěma revolvery, trochou knih“ a ubohými 170 franky v kapse – do Bathurstu (dnes Banjul v Gambii), aby se do Timbuktu dostal od západu. Plánoval se živit sběrem přírodnin, ale sklátila ho malárie. Období dešťů přežil jen zázrakem, a když se konečně uzdravil, začala mu usychat levá ruka, až z ní „je jen ubohoučká hůlka“, poté mu nohy otekly do nelidských rozměrů, a tak Vráz znovu ležel a umíral na podlaze domorodé chýše: „Z nebe, ze stromů, ze střechy kolkolem padá příval vody a do duše zoufalství.“

Nakonec ale přece jen vyrazil na cestu s výpravou černošských otrokářů, kteří vypluli proti proudu řeky Gambie, aby nakupovali lidi za sůl. Brzy se dostal do míst, kde domorodci ještě nikdy neviděli bělocha. „Obyčejně ženy projevují největší zvědavost a s opovržením mluví o mé ošklivosti.“ Mezi domorodci v okolí řeky zuřila válka a všude kolem hnily „hyenám na pospas nechané mrtvoly“, přesto se výpravě podařilo proniknout 600 kilometrů do vnitrozemí.

Archiv

Vráz poté přesedl do kánoe, ale znovu se ohlásila nemoc, průvodci ho opustili a život mu zachránila jakási „bezzubá, stará, špínou kypící otrokyně“, která se o něj starala. Bylo to jeho páté těžké onemocnění v západní Africe, a když se vrátil zpět do Banjulu, v zrcadle se nepoznal: „Zestárlý, žlutý na mě zíral cizí obličej.“

Zlaté pobřeží

Sny o Timbuktu tím skončily. Vráz nasedl na loď a v květnu 1885 připlul na Zlaté pobřeží (dnešní Ghana). Chvíli se dával dohromady v tamní misii a po jednom zemřelém mnichovi získal svůj první fotoaparát – mnoho kilogramů těžkou obludu značky Liesegang – a zásobu skleněných fotografických desek o rozměrech 13 x 18 centimetrů. Tahat se s něčím takovým pralesem byla řehole a pořizovat snímky ještě větší; už při vyvolávání mu, jak psal, citlivá vrstva v teplé vodě často „změkla, trhala se a při ustalování poroučela se celá“. Po Vrázovi přesto – kromě sbírek, zápisníků a cestopisných románů – zbyly tisíce skvělých snímků.

Malárie s úplavicí ho své přízně ne­ušetřily ani tam, přesto se Vrázovi poda­řilo do Evropy poslat patnáct tisíc kusů hmyzu, 1200 ptáků, více než 600 ­savců a zhruba tisícovku jiných přírodnin. Z Afriky se také roku 1884 poprvé ozval pražskému Národnímu muzeu (tehdy Museum Království českého), ovšem od Antonína Friče dostal odpověď, že muzeum má „ročně jen 150 zlatých na nakupování“, a tak do Prahy posílal alespoň dary.

Velká americká cesta

Po osmi letech, „nabaživ se divokých pronárodů afrických“, odplul Vráz na Kanárské ostrovy a celý rok se dával v „tamních luzných krajích“ dohromady. Domů ale ještě nezamířil. Místo toho odplul v červenci 1889 s dalším Čechem Jaroslavem Brázdou a polským šlechticem Adamem Woronieckým do Vene­zuely. Souchotinář Woroniecki v tropech „návalem těžké zimnice“ pár dní po příjezdu zemřel a Vráz s Brázdou se pustili do vydělávání peněz, aby mohli uskutečnit velkou výpravu do pralesa. Stejně jako v Africe sbíral a do Evropy posílal přírodniny – hlavně orchideje, ale úspěch mu přinesl až obchod s balatou (kaučuk ze stromu Manilkara bidentata). V listopadu 1892 proto mohl konečně koupit desetimetrovou kánoi Prahu a s vyvěšenou českou vlajkou vyrazil proti proudu Orinoka.

Hned na začátku cesty ho přepadli říční piráti, poté se znovu ohlásily tropické nemoci a utekla mu posádka. Když se trochu sebral, naverboval si novou, ale vybírat si moc nemohl: jeho nejvěrnějšími spolupracovníky se stali indián Pedro, „trestanec a straka na můj rum“, a obávaný míšenec Acietuno, „uprchlík z Venezuely pro dvojnásobnou vraždu“. Přesto se výprava pomalu probíjela dál a po spojovací říčce Casiquiare pronikla do říčního systému Amazonky. Do Manausu (dnešního velkoměsta na Amazonce) dorazil po půl roce cesty pralesem vyčerpaný, nemocný a bez haléře v kapse. „Praha plula 2000 kilometrů, prošla 33 peřejemi, po šesti řekách, čtyřikrát musela být přetažena po suché zemi, jedenáctkrát se změnilo její mužstvo, když třikrát uteklo,“ sumarizoval svoji výpravu.

Měsíc odpočíval, pak z nouze prodal veškeré vybavení, včetně Prahy, zbraní i fotoaparátu, nalodil se na parník a vyrazil proti proudu Amazonky. Několik dalších měsíců rozšiřoval sbírky, pak najal indiánské průvodce, překročil Andy a v listopadu 1893, tedy rok po začátku cesty, dorazil k Tichému oceánu.

Sláva, sláva

V Praze už ho díky léta zveřejňovaným novinovým zprávám netrpělivě čekali. Když konečně někdy v červnu či červenci 1894 přijel, byla z toho společenská senzace. Dle Národních listů si ho veřejnost „záhy zamilovala“ a setkávala se s ním „v předních domácnostech“. V létě podle Národní politiky uspořádal „malou, ale zajímavou“ výstavu živých zvířat (lenochodů, vačic, sklípkanů…), kterou prý doprovázel demonstrací účinků „pověstných foukaček indiánů“. Na podzim spustil velké přednáškové turné a hned na úvod vyprodal Žofín až po střechu. Dle Národních listů mluvil „plynně a vzletně“, jeho líčení bylo „plné barev i tepla“, a tak se k němu po skončení přednášky „vše hrnulo a blahopřálo mu“. Noviny samozřejmě neopomněly zdůraznit Vrázovo ryzí vlastenectví a dávaly ho do kontrastu s jiným krajanem, „jenž svoje cestovatelské úspěchy nejraději prodává za čočovici cizího uznání“, což byla otevřená narážka na Emila Holuba, který se po návratu z afrických cest usídlil ve Vídni.

Archiv

V Praze ovšem Vráz dlouho nepobyl. Rok 1896 prožil, jak už víme, na Borneu a Nové Guineji, poté zamířil do Chicaga a oženil se tam s dcerou čechoamerického vydavatele Vlastou Geringerovou. Tím objevitelské výpravy skončily a čekaly ho už jen „procházky“. Během svatební cesty procestoval s ženou Mexiko, na jihu Spojených států fotografoval indiány kmene Hopi, projel velká jihoamerická města a vypravil se na Dálný východ – do Japonska, Koreje a do Číny.

Do věčných lovišť

Až do první války pendloval Vráz mezi oběma břehy Atlantiku a přednášel Čechům i krajanům. Do Prahy natrvalo přesídlil roku 1921, ale v té době už šlo o nemocného a zlomeného člověka. Kvůli rakovině přišel o ruku, soužily ho následky tropických nemocí, trpěl cukrovkou, astmatem, zlobilo ho srdce i játra. Až do smrti žil v pražských Holešovicích a až do smrti také musel – kvůli nedostatku peněz – o svých cestách přednášet. Vyprávění to prý bylo stále zajímavé, ale podle pamětníků mu scházela někdejší vášeň. Zatímco dřív podle již zmíněného Scheinpfluga vládl Vráz básnickým kouzlem i sugestivní silou a byl „na každém kroku pronásledován romantickými mladíky a blouznivými ženami“, nyní v poklidu promítal diapozitivy a většinu jeho publika tvořily děti.

Největším povyražením velkého světoběžníka byly v té době každoroční léčebné pobyty v poděbradských lázních, kde se setkával s jiným dobrodruhem a cestovatelem Josefem Kořenským či spisovatelem Ignátem Herrmannem. Zemřel 20. února 1932, což Národní listy oznámily čtenářům slovy, že „milý, stařičký Vráz odešel do věčných lovišť“.