Hledání v penzijním „štrozoku“ je čím dál obtížnější všude, kde se zvedá podíl seniorů v populaci, střední délka života se prodlužuje a lidé si na stáří ukládají stranou málo peněz. Zatímco první problém je největší zátěží pro země s převážně průběžným systémem, kdy peníze vybíráte od současné produktivní generace a vyplácíte je současným seniorům (něco na způsob nalej–vylej se snižujícím se průtokem), ty ostatní faktory se týkají i takového penzijního systému, který je založen čistě na individuálním spoření přes kapitálové trhy.

Jak říká stará moudrost, aritmetika je svině, která nakonec vždycky vyhraje nad politikou. Je jí přitom úplně jedno, jestli politické zadání přichází zleva, nebo zprava.

Každý za své, i s úrokem?

Vezměme si příklad z přesného opaku toho, co známe u nás, a sice z „chilského modelu“, založeného ještě za generála Pinocheta v roce 1981 a spočívajícího v povinných odvodech do soukromých penzijních fondů. Vezmeme-li průměrný reálný výnos za oněch čtyřicet let, dosáhl působivých 7,8 procenta ročně.

Potíž nebyla ve výnosu, ale v nízkých úložkách: deset procent z nízké výplaty po minimální požadovanou dobu příspěvku dvacet let i při vysokém zhodnocení na slušnou životní úroveň v následujících dvaceti letech opravdu nestačí. Navíc poplatky za správu fondu měly velkou fixní složku za každý účet, takže pro nízkopříjmové zaměstnance s malým příspěvkem nebyla účast zdaleka tak atraktivní a systém vnímali (nepřekvapivě) velice úkorně. Pro osoby samostatně výdělečně činné byla účast dobrovolná a ani zaměstnanci nepřispívali po celou dobu pravidelně. Kdyby byli chilští senioři odkázáni čistě na soukromou penzi, žila by více než polovina z nich v chudobě. V roce 2008 byl fondový pilíř doplněn o solidární pilíř financovaný z daní.

Kdysi vzorový příklad reforem ve stylu „Chicago boys“ (přívrženců neoklasické ekonomie, kteří absolvovali University of Chicago) je i po parciálních reformách a zmírňování sociálních nerovností v troskách; loni v prosinci vyhrál prezidentské volby, a to výrazně, levicový kandidát a bývalý vůdce studentské revolty Gabriel Boric. Za pár týdnů nastupuje.

Šťastný ten, kdo se penze dožil

Penzijní pojištění je německý vynález spuštěný v roce 1889 v časech císařského Německa za kancléře Otto von Bismarcka jako prevence proti „socan­ským nápadům“. Zlé jazyky tvrdí, že odchod do důchodu byl nastaven dle samotného kancléře, ale není to pravda. Bismarckovi bylo v době zavedení 74 let, zatímco senioři se mohli těšit na první dávku již v sedmdesáti.

Všichni zaměstnanci včetně nižších úředníků od věku šestnácti let byli povin­ni platit si pojištění, polovinu z tehdejších dvou procent přispíval zaměstnavatel a již tehdy něco přihodila i státní pokladna – příspěvek na hlavu byl asi padesát tehdejších říšských marek ročně. Po třiceti letech příspěvků z příjmu 550–850 marek ročně dostával penzista po dosažení penzijního věku 162 marek ročně. Na začátku vznikal nárok těm, kteří dosáhli příslušného věku a pracovali nejméně tři roky před přijetím zákona, i když neměli „naspořeno“. Bismarck do průběžného systému „nahnal“ fakticky celý zaměstnanecký stav, ale pobírajících bylo málo – kolik plátců se vůbec dožilo sedmdesáti let. Důchodový věk byl v roce 1916 snížen na 65 let. O 106 let později se důchodový věk v Německu dostal na 65 let a 11 měsíců.

Ti němečtí zaměstnanci, kteří mají „odslouženo“ 45 let, mohou jít do penze v 63 letech a předčasné důchody jsou povoleny nejméně po 35 letech. Na rozdíl od nás jsou kromě prvního průběžného veřejného pilíře v Německu i zaměstnanecké penzijní plány a také obdoba našeho třetího (dobrovolného) pilíře, do něhož si mohou lidé spořit individuálně. Jenže německé domácnosti jsou proslulé svým konzervatismem ve finančních otázkách. Jak připomenul týdeník The Economist, prasknutí internetové bubliny na přelomu tisíciletí poznamenalo nejen ty Němce, kteří si spálili prsty osobně, ale i jejich děti. Počet Němců, kteří investovali na burze, byl v roce 2020 nižší než v roce 2001. Jen čtvrtina domácností vlastní akcie, v Americe je tento podíl víc než dvojnásobný.

Mazanost Bismarckova řešení přestává platit, když populace začne stárnout, demografická dividenda je vytěžena a počet penzistů pobírajících důchod roste mnohem rychleji než počet přispívajících. V roce 1970 měl Němec, který se dožil 65 let, před sebou v průměru dva roky života, průměrná Němka osm let, dnes čtrnáct, respektive devatenáct let. V Česku je to o něco méně, ale zázrak prodlužování délky dožití po roce 1989 je úžasný, jen ho zaplatit. Od začátku tisíciletí se zvýšil podíl seniorů ve věku nad 65 let na celkové české populaci o šest procentních bodů a dosáhl jedné pětiny; stejně jako v Německu, se stejnou projekcí dalšího stárnutí zhruba na třetinu v roce 2060.

Chudý německý penzista

Od loňska mají v Německu základní penzi (Grundrente), protože striktní uplatnění principu zásluhovosti i v průběžném veřejném systému znamená fakticky totéž co v Chile: lidé s nízkými příjmy budou brát mizernou penzi, ačkoli si odsloužili předepsané roky. Grundrente je finanční dorovnání k vyměřené příliš nízké penzi a senioři o doplatek nemusejí žádat. K Německu patří určitá akurátnost, a tak příliš nízké pracovní příjmy (méně než třicet procent průměrné mzdy; typicky částečné úvazky nazývané „minijobs“) nejsou do výpočtu Grundrente započítávány. Maximální doplatek je 420 eur měsíčně, průměrný kolem 75 eur a krátí se i přivýdělky.

Miroslav Zámečník

Vyrovnávat finanční hospodaření v průběžném veřejném pilíři lze buď zvýšením příspěvků (v Německu z dvou procent na současných 18,6 procenta, do roku 2025 zastropováno maximálně na dvacet procent), nebo prodloužením odchodu do důchodu (v Německu do 67 let do roku 2029), či snížením zásluhovosti (v Německu závazek udržet hodnotu průměrné penze do roku 2025 na 48 procentech průměrné mzdy). Nic z toho není ani trochu politicky populární, a tak je nutno penzijní deficit lepit z jiných veřejných peněz: loni to Německo přišlo na sto miliard eur a náklady porostou.

Rozdíly se najdou. Kupříkladu Češi, aby se jejich první pilíř vinou demografie strašně neprodražoval, už dávno vymysleli „redukční hranice“, jimiž u lidí s vyššími příjmy penze krátí, čímž trpí zásluhovost (závislost vyplácené penze na předchozích příspěvcích), a to při vyšší sazbě „pojistného“ i „stropech“ než v Německu. Kdokoli se u nás může placení vyhnout, tak to udělá, v první řadě živnostníci. Na druhé straně je v Česku díky základní výměře mnohem lepší náhradový poměr pro nízkopříjmové, a to podle statistik OECD (Pensions at a Glance 2021) i po zavedení německé Grundrente. Nebavíme se o výši důchodu jako takového – německý důchodce si v Česku svoji Kaufkraft ještě pořád o hodně zlepší. Zavedení čistě solidární penze v Česku nedaleko minimální mzdy je sice politicky líbivý, ale drahý nápad.

Státní kapitálový fond

Jak Češi, tak Němci prožili svou etapu obdivu ke švédskému modelu, jenž nespočívá v ničem jiném než v kombinaci základní „státní penze“, která je ryze solidární (nezáleží na příspěvcích, jen na počtu odpracovaných let včetně nejrůznějších sociálních zápočtů), placená z daní, a plně zásluhového pilíře, placeného průběžně, ale striktně podle příspěvků. Pro diverzifikaci rizika a zachycení možných výnosů z investic na kapitálovém trhu Švédové odloupli 2,5 procenta z povinného pojistného a převedli je na správu v penzijních fondech. V Česku se švédská reforma líbila třeba Vladimíru Špidlovi, dokud si jako premiér neuvědomil, jak by byla nákladná, kdyby si měl každý polepšit.

Teď nastává jakási renesance, s tím rozdílem, že v Česku se už nikdo ani nepokouší předstírat, že by se mohl oprášit druhý a povinný pilíř (ekvivalent „prémio­vé penze“ ve Švédsku). To, co se líbí jak u nás, tak v Německu, je myšlenka veřejnoprávního fondu (známého ve Švédsku pod zkratkou AP 7), který byl ve Švédsku míněn jako záložní pro ty, kdo se jinak nerozhodnou. V Německu se švédský model vždycky zamlouval svobodným demokratům (FDP), kteří jsou součástí současné německé vládní koalice a do vládního programu propašovali myšlenku založení veřejnoprávního fondu financovaného z rozpočtu, jehož prostředky by byly investovány na kapitálovém trhu. Výnosy by byly použity k hrazení nákladů na penze. V českém vládním programu najdete rovněž nápad se státním fondem, který by spravoval dobrovolné, státem podporované penzijní spoření.

Ten německý nápad by snad byl pochopitelný, kdyby byl navázán na povinnou tvorbu „rozpočtové rezervy na stárnutí“, ten český zase v případě hodně rozsáhlé reformy doplňkového penzijního spoření.

Na každý pád platí, že jakmile se vydáte ze Švédska na jih, nesporná elegance jejich penzijní reformy se mění v něco upachtěného, kde musíte domýšlet, jak by to vlastně mohlo fungovat.

Na závěr ten nejpodstatnější rozdíl mezi Němci a Švédy na jedné straně a Čechy na straně druhé. Oni stihli zbohatnout dávno předtím, než zestárli. U nás je to naopak.