Nvidia před soudem: Když vyděláváte dost peněz, smíte investorům lhát

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Celý článek
0

Malé bojové drony jsou už ve válce minulostí, tvrdí šéf francouzské armády

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Celý článek
0

Kde přibývá nejvíc milionářů? Čínský Šen-čen láká boháče jako žádné jiné město světa

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Celý článek
0

Nečekaná zpráva pro všechny euroskeptiky: Brusel funguje!

Evropská unie měla dlouho sklon vypadat jako umělý projekt, jemuž dochází dech. Pak začaly přicházet krize

Nečekaná zpráva pro všechny euroskeptiky: Brusel funguje!
Mario Draghi (vlevo) jako šéf ECB přijal v roce 2012 na eurokrata pozoruhodně konkrétní závazek, že nenechá padnout euro. Dodal tím potřebnou kredibilitu nejen euru, ale i celé Unii. | Profimedia.cz

Každé společenství hodné toho jména musí mít zodpovězeny čtyři základní otázky: jak se uživí; kdo je jeho členem; jak si tito členové mezi sebou dělí moc; jak se dohromady ubrání vnějšímu nebezpečí. Evropská unie se od počátků své existence v padesátých letech minulého století potýká s tím, že odpovědi na tyto otázky dává neúplné či vůbec žádné. Ekonomická výkonnost se odvíjí od jednotlivých zemí, nikoli od Bruselu. Členství je ne­ustále proměnlivé (jednotlivci i celé země se členství snaží získat, nebo – výjimečně – se jej zbavit). Dělba moci mezi zeměmi i institucemi je předmětem neustálých sporů. Bezpečnost platí Američané.

Unie tak má sklon působit jako zbytný projekt, čtvrtá německá říše, produkt francouzských sociálních inženýrů a podobně. Události posledních deseti let (plus minus pár měsíců) to však začaly měnit. Ony změny bez výjimky přišly jako reakce na krizové situace a Unie, její instituce a politické špičky z nich vyšly vždy lepší, než jak do nich vcházely. Jsou to změny, které skepsi navzdory činí z mazání vnitřních evropských hranic cíl nejen dosažitelný, nýbrž také stále zjevněji žádoucí. Jinými slovy, Evropská unie začíná fungovat tam, kde je toho třeba.

Věřte mi!

Když se po městě střílí z křižníků, u Hlivic se objeví tanky nebo lidé začnou tančit na nenáviděné zdi, je nabíledni, že se dějiny daly na rázný pochod. Jindy historii postrčí do stejně významné akce čin podstatně méně nápadný. Od roku 2012 jsme takových klíčových momentů ve smyslu sjednocování evropských zájmů zažili několik.

První z nich připadl trochu nepravděpodobně italskému ekonomovi. Mario Draghi stál v čele Evropské centrální banky tři čtvrtě roku, když se finanční krize v evropském kontextu přelila do krize veřejných dluhů, přičemž hlavní roli obsadilo Řecko. Dnes to působí jako epizoda, ale před jedenácti lety to vypadalo, že buď Athény opustí eurozónu (s katastrofálními geopolitickými dopady pro všechny Evropany), nebo společná měna zkolabuje úplně; investoři se eura začali štítit.

V tu chvíli, 26. července 2012, mluvil Draghi na jakési konferenci v Londýně. „V rámci svého mandátu je ECB rozhodnutá udělat pro záchranu eura cokoli. A věřte mi, to bude stačit,“ řekl. Již tehdy nadzvedl jeho projev nejedno finančnické obočí, ale retrospektiva mu na významu ještě dodává. Snad to byl na eurokrata netypický osobní vklad (věřte mně, Draghimu), co pomohlo trhy uklidnit a euro skutečně zachránit. Nekonečné – a oprávněné – řeči o demokratickém deficitu najednou zněly hluše: tady stál muž, kterého nikdy nikdo nikam nezvolil, a zaručil se svou ctí, že nenechá klíčovou součást Unie padnout.

V tu chvíli bylo méně důležité, že společná měna patrně přišla příliš brzy; že bez bankovní a daňové unie je spíš rizikem než přínosem; že zdánlivě nekonečné kvantitativní uvolňování, jinak řečeno tištění peněz, si někde vybere svou nemilosrdnou daň. Bylo třeba se rozhodnout, jestli za to euro stojí, nebo ne, a tomu podřídit ostatní. Draghi se rozhodl (ač jistě ne sám) a dokázal ono rozhodnutí podat způsobem srozumitelným a v kontextu evropské politiky působivým.

To zvládneme!

Výsledek známe. Euro drží – a Řecko také. Loni rostla jeho ekonomika téměř dvakrát rychleji než průměr eurozóny. Investují tam velké západní firmy jako Microsoft a Pfizer. Online banka Viva Wallet se stala prvním řeckým jednorožcem, technologickým startupem o nominální hodnotě přesahující miliardu dolarů. A loni v srpnu mohly Athény po dvanácti letech vylézt z de facto nucené správy; jak připomíná týdeník The Economist, na finančních trzích si dnes půjčují zhruba stejně levně jako Italové.

Sázka na Draghiho čest tedy vyšla, ale za rovné tři roky tu byla další, potenciálně ještě vyšší sázka. Angela Merkelová věděla, že Maďaři posílají k německým hranicím vlaky s dvaceti tisíci převážně syrskými uprchlíky; další desetitisíce se hromadily na balkánských hranicích i v Itálii. Spolková kancléřka měla na vybranou – a zvolila riskantní akt milosrdenství. „To zvládneme,“ řekla, „wir schaffen das.“ Riskovala tím svoji kariéru, nekonečné stížnosti okolních zemí i odsudek ze zámoří z úst Donalda Trumpa („katastrofální chyba, Merkelová je vyřízená“).

O dva roky později však kancléřka znovu vyhrála volby. A Němci to zvládli v klidu. Peter Neumann, odborník na terorismus na katedře válečných studií King’s College London, vzpomíná, jak dostal v roce 2015 pozvání do německé televize. „Byl jsem tehdy navenek optimistou, ale měl jsem obavy. Vyjde to? S téměř milionem lidí, o kterých víme tak málo? Nakonec se ukázalo, že tyto obavy nebyly namístě,“ svěřil se ex post britskému Guardianu.

V létě roku 2015 bylo najednou vedlejší, že uprchlická krize byla na obzoru již dlouho a že nečinnost Evropské unie k ní přispěla. Hlasy, které se velmi obávaly „přílivu uprchlíků“ – jedny z nejhlasitějších patřily premiérům Maďarska a Česka Viktoru Orbánovi a Andreji Babišovi –, zbytek Evropy víceméně ignoroval. Bylo zapotřebí jednat rychle a správně. Angela Merkelová to dokázala, a ačkoli v tu chvíli jednala za Německo, její pozice neformálního lídra Unie udělala svoje. Nejen její země, nýbrž celá Evropská unie to zvládla prakticky bez problémů. Vlna populistického odporu se přihnala a víceméně zase odezněla.

Proti gigantům

Mezitím se další rizikový podnik průběžně odehrává v kancelářích bruselského antimonopolního úřadu, jemuž velela (a velí dodnes) Dánka Margrethe Vestage­rová. Dovolila si vyrukovat na obří americké technologické firmy – američtí zákonodárci ji začali napodobovat až s několikaletým zpožděním. V roce 2018 udělila Evropská komise Googlu pokutu 4,34 miliardy eur za porušení antimonopolních pravidel EU. Později, po pokutách v celkové výši okolo půl miliardy eur, donutila Facebook omezit zneužívání osobních údajů evropských uživatelů jeho sítě.

Od roku 2021 je v její gesci zákon o umělé inteligenci, jenž má vstoupit v platnost ke konci letošního roku: „Vakuum v americké legislativě znamená, že Evropská unie může znovu udávat tón,“ komentoval to americký týdeník Time. „Technologické společnosti mohou potřebovat výslovný ex ante souhlas ke vstupu na trh, pokud nabízejí aplikace s vysokým rizikem – nebo budou čelit přímým zákazům.“

Zákon má pochopitelné trhliny, protože legislativa jen obtížně stíhá vývoj tak zběsilý, jaký odvětví AI předvádí. To nic nemění na tom, že evropský pokus o jeho regulaci je dosud na světě tím nejlepším (kromě Američanů jej podle Time kopírují i Číňané). I zde bezpochyby našla evropská politická vůle svůj hlas.

Koronavirový zmatek

Další krize na sebe nenechala dlouho čekat. Když přišel koronavirus, byl to úder z nečekané strany: zdravotnictví bylo do té doby plně doménou jednotlivých zemí a unijní orgány moc nevěděly, jak reagovat. „Evropa zaostala za USA a dalšími zeměmi kvůli pomalému procesu vyjednávání o pořízení dávek vakcín,“ píše o tom analýza Brookings Institu­tion. „Nepřipravená Komise k vakcínám přistupovala spíše jako k obchodní záležitosti než k nouzovému vyjednávání a upřednostňovala nižší ceny před včasnými dodávkami.“

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nakonec vyjednala více než 1,8 miliardy vakcín od Pfizeru a BioNTechu. „Diplomatická iniciativa Komise pravděpodobně vytvoří precedens pro odvážnější roli EU v budoucích zdravotních krizích,“ píše analýza BI. Protože Komisi chybělo politické zadání, museli o vakcínách jednat šéfové vlád. Plyne z toho, že unijním orgánům chyběla vyšší míra koordinace; jinak řečeno, více federalismu.

Šéfové vlád měli poté na starosti věc o nic méně důležitou než vakcíny samotné: jak zajistit obnovu ekonomik pandemií postižených. I zde bylo třeba jednat svižně; a i v tomto případě byl výsledek revoluční. „Dvacátého prvního července 2021 se 27 členských států Evropské unie jednomyslně dohodlo na stimulačním balíčku pro boj s ekonomickým dopadem pandemie covidu-19,“ praví suchá zpráva agentury Reuters. „Představitelé států potvrdili svůj závazek k řešením, která by integrovala zájmy všech členských států a byla by významná, zaměřená a časově omezená.“

Pozdě, ale přece

Přeloženo do lidské řeči: Angela Merkelová souhlasila se sdílením evropských dluhů. Znamená to, že když si španělská nebo řecká vláda půjčí na trhu peníze, za její dluh ručí i Berlín. Není divu, že do něčeho takového se Němcům ani trochu nechtělo. Tento ústupek spolkové kancléřky (byť částečný) však byl pro jakoukoli představu o další integraci nezbytný; a Merkelová se podle toho zařídila. Další krize měla znovu za následek silnější propojení členských zemí.

Na dohodě o tomto revolučním mechanismu sotva doschly podpisy, když se objevila krize nejtěžší, bezpečnostní. Znovu se ukázalo, jak bezmocná by Unie byla tváří v tvář skutečnému vojenskému riziku, nebýt Američanů. Reakce na ruskou agresi na Ukrajině nese již od roku 2014 všechny znaky unijního rozhodování. Zpočátku se Brusel omezil na „vyjádření znepokojení“; po anexi Krymu se připojil k mírným sankcím, jež na Moskvu uvalily Spojené státy.

Po loňské plnokrevné invazi byla reakce rychlejší a ostřejší, ale realita byla znovu o krok napřed: bylo třeba pomoci finančně i vojensky, nejpozději včera. Unii trvalo přes půl roku, než se odhodlala odříznout od ruské ropy a (postupně, s pozdější účinností) i plynu, ačkoli s ruským nebezpečím mohla počítat od prvopočátku. Rok trvalo, než Brusel poslal na Ukrajinu milion nábojů. Je to málo a pozdě; ale je to o mnoho rychleji a mnohem více, než na co by před únorem 2022 kdokoli vsadil.

Ukrajinská krize pak spustila nevídané věci. Když jel francouzský prezident Emmanuel Macron do Číny polichotit tamnímu vůdci Si Ťin-pchingovi, aby na horké rusko-ukrajinské válce přihřál francouzskou (a svoji vlastní) polívčičku, jela tam také Ursula von der Leyenová, jako rovný s rovným. Číňané to vytušili a všemožně se snažili šéfku Evropské komise během návštěvy upozadit. Ale výsledek byl takový, že Macronova bouillabaisse zůstala celkem studená. Zato von der Leyenová se vrátila jako plnokrevná politička, která jako dosud jediná (s výjimkou Litvy) dokázala nahlas formulovat, co všichni víme: že Čína je nebezpečná země s politickými špičkami posedlými touhou ovládat vše, na co dosáhnou.

Politici rostou

Pokud se však vylepšení kreditu von der Leyenové osobně a Evropské komise celkově pohybuje v odstínech šedi, na evropské půdě jdou věci dramaticky kupředu. Když Viktor Orbán začal hrozit zablokováním vojenské pomoci Kyjevu, řekl Olaf Scholz, berlínský nástupce Angely Merkelové, že bude třeba „uvažovat o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou“. Překlad z europtydepe praví, že pokud jeden či dva Orbánové (či Kaczyńští) budou stát v cestě důležitým rozhodnutím Unie, budou napříště mít smůlu. Od politika, který vám za normálních okolností nerad prozradí i dnešní datum, je to mimořádně odvážný tah (stejně jako předtím jeho skokové navýšení vojenského rozpočtu Německa; co si za slíbené miliardy bundeswehr doteď pořídil, je jiná věc).

To všechno jsou činy skutečně revoluční, alespoň v evropském kontextu. Ruská agrese na Ukrajině trvá čtrnáct měsíců, tedy zhruba dobu, kterou si za normálních okolností vyžadovala směrnice na dovoz zelí – ne k napsání, nýbrž k přečtení.

Optimistická interpretace výše uvedeného říká, že Brusel se pomalu stává místem, kde politici dorůstají velikosti. Von der Leyenová se taktak udržela v křesle německé ministryně obrany. Margrethe Vestagerová byla dánskou vicepremiérkou, než se z ní stal postrach Silicon Valley. Mario Draghi byl před svou záchrannou euromisí guvernérem italské centrální banky. (Do této kategorie patří i Věra Jourová, která šla do Komise coby Babišův kůň.) Dnes jsou z nich nepopiratelné těžké politické váhy. Brusel díky nim získává – pomalu, ale nezpochybnitelně – vlastní politickou vůli.

A především jsou tu Angela Merkelová a Olaf Scholz. Ať už je to pro jejich politický styl příznačné, či nikoli, dokázali – ne vždy a ne vždy dost rychle, ale přece – respektovat realitu. To je snad nejhmatatelnějším důkazem evropského pokroku: krize donutila Berlín i Brusel k improvizaci. Lidé na obou místech dokázali, že jsou jí schopni. Zjistilo se, že procedurální fintičky, jindy doménu unijní smetánky, lze obejít, je-li to nutné.

Jednoduchá pravidla

Prvních bratru šestnáct let Evropské unie (počítáme-li Maastrichtskou smlouvu z roku 1992 za její vznik) probíhalo v relativním klidu. Všem zúčastněným to umožnilo požadovat od evropské integrace ideální výsledky hned. Eurokrati se zabydleli; začali zbůhdarma jezdit z Bruselu do Štrasburku, měřit okurky. Francouzi chtěli být vidět více a Němci méně. Malé i velké země, zemědělské i průmyslové, přímořské i vnitrozemské – ty všechny měly své požadavky.

Po sobě jdoucí krize – finanční/dluhová, pandemická a válečná – daly zaznít starostem zásadnějším. I Řecko (a třeba Itálie), chce-li jeho vláda dostupné peníze, se musí držet jakés takés disciplíny. Německo, chce-li mít obchodní impé­rium, za ně musí spoluručit. Kapitalismus potřebuje levnou pracovní sílu i přes riziko kulturních třenic s přistěhovalci. Bez armády se nelze bránit. Bez společné vůle nelze důstojně přežít. Čím živěji zůstanou tato jednoduchá, jakkoli občas nepohodlná fakta v evropské politice přítomna, tím blíž tomu přežití budeme. Krizový vývoj tomu dává jistou naději.