Praze chybí 85 tisíc bytů. Ceny ale nejsou přepálené, dál porostou, říkají developeři

Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.

Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.

Celý článek
0

TikTok v USA asi fakt zakážou. Skončil nám život, šílí influenceři

Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.

Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.

Celý článek
0

Co chybí umělé inteligenci k převzetí vlády nad světem? Dostatek elektřiny

Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.

Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.

Celý článek
0

Na střepech svévolné moci: Kdo zastaví Putina?

Současný ruský režim mohou porazit jedině sami Rusové. Kteří to jsou, co pro to dělají a jak jim může Západ pomoci?

Na střepech svévolné moci: Kdo zastaví Putina?
Drtivou většinu Rusů se režimu za roky brnkání na „vlasteneckou“ notu, vyvolávání paranoidního strachu a drzého lhaní podařilo zmasírovat. O to pozoruhodnější je potom odvaha a důvtip desítek tisíc lidí, kteří tak či onak proti režimu vystupují. | foto Profimedia.cz

V době krveprolití, uprostřed absurdního ruského vraždění ukrajinských civilistů, mezi masakry v Buči a Mariupolu proti sobě 8. června 2022 v kanceláři ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského zasedli dva muži, Ukrajinec a Rus. Šéf komunikace prezidenta okupované země Mychajlo Podoljak tam přijal právníka, publicistu a opozičního aktivistu ze země agresorské Ivana Ždanova. Mluvili spolu přátelsky celou hodinu; Ždanov rozhovor natočil a poté odvysílal domácímu, ruskému publiku.

Ne kolektivní vině

Jejich schůzka byla důležitá symbolicky. Podoljak několikrát zdůraznil, že odmítá princip kolektivní viny a vidí volbu mezi dobrem a zlem jako individuální akt. Měla však i význam praktický. „Mluvit s každým Rusem, který odsuzuje Putinovu válku, je strategická nutnost, protože Ukrajina bude s Ruskem sousedit i po skončení konfliktu,“ řekl Zelenského šéfkomunikátor. Dal tak najevo, že si je vědom skutečnosti, již zběsilost válečného násilí odsunula do pozadí: že o výsledku ukrajinské války se rozhoduje ne tolik v Donbasu jako v Rusku samotném

 Americké rakety snad mohou zastavit Putinovu zahraniční agresi, ale porazit jej – tedy zbavit jej moci – mohou jedině Rusové sami. Ti, kteří o to usilují, jsou dnes spojenci civilizovaného světa, nikoli jeho nepřáteli. A protože jsou de facto jediní, kdo se toho úkolu může zhostit, jsou to spojenci nad jiné významní.

Třiatřicetiletý Ždanov je jedním z těch Rusů, kteří si to bolestně uvědomují. Někdejšího člena vedení strany Rusko budoucnosti i Fondu boje s korupcí donutil režim k emigraci loni, když obě organizace (v jejichž čele stojí Alexej Navalnyj, uvězněný neoficiální předák ruské opozice) postavil mimo zákon.

Ždanov z exilu oznámil, že svobodné Rusko zůstává jeho životním cílem. Ukrajinská válka a zločiny ruské armády k tomu však přidaly cíl druhý, neméně důležitý, totiž tuto válku jakýmikoli prostředky pomoci zastavit. Proto se vydal do Kyjeva – a proto jej Zelenského tým také přijal.

Propagandě navzdory

Válečný konflikt na Ukrajině nesporně nahnal ruskému protirežimnímu odporu vítr do plachet, ač dosud malých, vzácných a potrhaných. Oficiální statistiky mluví o rekordní podpoře, jíž se Vladimir Putin mezi Rusy těší. Sociální média se však zároveň hemží zprávami o protestech velkých i malých, od demonstrací a hackerských útoků přes železniční sabotáže až po podpalování vojenských náborových středisek a skladů vojenské techniky.

Každý takový čin signalizuje dvě věci. Zaprvé ukazuje obrovskou dávku odhodlání a odvahy. Kdo dává jakkoli najevo, že nesouhlasí s válkou na Ukrajině, porušuje zákon prakticky na každém kroku. Moskevský zastupitel Alexej Gorinov dostal na začátku července za pouhé konstatování ruské agrese od soudu sedm let v trestném táboře.

Zadruhé, každý akt protiputinovského odporu je známkou značné odolnosti vůči všudypřítomné propagandě. Internet je v Rusku pod dohledem FSB a umožňuje přístup jen na weby s doménou .ru. K informacím ze Západu se lze dostat pouze ilegálně prostřednictvím VPN. Tradiční média – státní i státem dosud tolerovaná, to jest poslušná – unisono vychvalují úspěchy „speciální operace“. Neziskovky kritizující veřejně Putinův režim jsou v současné době v Rusku zakázané, rozpuštěné, mají nezáviděníhodný status zahraničního agenta nebo rovnou teroristické organizace.

Rjazaňský cukr, díl druhý

A pak přišla bomba – doslova. Toyotu prominentního ultranacionalisty Alexandra Dugina rozmetala po nóbl moskevském předměstí Rubljovka i s jeho dcerou Darjou. Řídila místo otce, jenž jen náhodou ve voze nebyl.

O skutečném cíli útoku můžeme dosud jen spekulovat. Útok připadl na výročí Duginova často citovaného výroku, že „Ukrajince je třeba zabíjet, zabíjet, zabíjet“. (Darja sama, když jsme u toho, nebyla o nic lepší.) Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová také okamžitě řekla, že pachateli jsou Ukrajinci, konkrétně žena, která přijela z Ukrajiny do Moskvy po začátku války a po atentátu odjela do Estonska. Kyjev bizarní hypotézu popřel a prohlásil, že v útoku prsty nemá.

Mezitím se na scéně objevil ruský exposlanec Ilja Ponomarjov, jenž již v roce 2014 utekl z domova na Ukrajinu a provozuje protiputinovský kanál na YouTube. Řekl, že mu volal kdosi z ruského odboje s tím, že se k útoku přihlásil. „Jestli mu někdo volal, tak to byla FSB, a Ponomarjov jí naletěl,“ napsala vzápětí na Twitteru (dnes již exilová) prominentní ruská novinářka Julija Latyninová, která exposlance zná z jeho parlamentního působení. Podle ní u Ponomarjova vítězí touha po sebepropagaci nad zdravým úsudkem. Možnost vypadat jako muž se zásadním vlivem na protiputinovský odboj byla neodolatelná – ale hraje do rukou Kremlu.

Proč by FSB nastražila Ponomarjovovi takovou past? Odpověď může nabízet fakt, že Putin potřebuje zvednout ruskou morálku a nejlépe se k tomu účelu hodí okázalý proces se zajatými příslušníky ukrajinského pluku Azov. Jeho začátek byl naplánován na 24. srpna (ne náhodou – Ukrajina ten den slavila nezávislost). Co vybičuje emoce lépe než sprostá vražda filozofa? Latyninová dokonce naznačila, že Putin může rozhořčení lidu využít k nastolení otevřeného teroru, stejně jako to udělal Stalin po (jím nařízeném) atentátu na Sergeje Kirova v prosinci roku 1934.

Tato verze by odpovídala Putinovu oblíbenému modu operandi. V roce 1999, když byl čerstvě jmenovaným premiérem, nechali jeho exkolegové z FSB vybuchnout několik obytných budov, v nichž zemřeli civilisté. Vláda přiřkla zločin odbojným Čečencům; Putin využil tažení proti nim ke konsolidaci vlastní moci. Podle bílého prášku, jenž se na místě jednoho z výbuchů našel, vešel celý podnik ve známost jako „rjazaňský cukr“.

Demoralizace jako princip

Druhý díl rjazaňského cukru by znamenal extrémní vyhrocení režimního postupu. Funguje však i „standardní“ propaganda. Příklad za všechny: učitelku Irinu Genovou z povolžského města Penza, která o válce mluvila ve škole, si její vlastní žáci nahráli a udali ji policii; hrozí jí patnáct let žaláře. Takových příběhů se odehrává nespočet každý den, týden, měsíc.

Pouštíme-li se tedy zde do odhadu intenzity ruského odporu proti Putinovu režimu, je třeba k jeho absolutní síle přičíst i brutální ztížení podmínek, jehož jediným cílem je právě takový odpor zahlušit. Rusové – byť v počtu, který si zatím režimní změnu vynutit nedokáže – k němu přesto sebrali sílu, a sice v míře nevídané od konce tamní občanské války v roce 1921. Internetová stránka Russian-resistance.org, která protiputinovské aktivity velmi profesionálně mapuje, uvádí, že je v nich tak či onak zapojeno přes 648 tisíc lidí, z čehož je 32 tisíc činných aktivistů a patnáct tisíc dalších za mřížemi (čísla pocházejí z prvního srpnového týdne). To je velmi málo v poměru ke 150 milionům obyvatel Ruské federace – ale zároveň velmi mnoho ve srovnání s čímkoli za posledních sto let.

I Kreml to bere vážně. Nejlepším indikátorem jeho obav je pozornost, již věnuje důslednému potírání každého projevu odporu (viz výše i níže). Dalším takovým projevem je horlivost, s níž oficiální média poukazují střídavě na slabost, nejednotnost, kriminální charakter či absenci jakékoli opoziční aktivity. Demoralizace je funkční součástí režimní propagandy – a nejen směrem k Rusům. Názor, že jít proti Kremlu „stejně nemá šanci“, zaznívá i z řad Putinových odpůrců na Západě. Je sebenaplňujícím se proroctvím – může mít pravdu, ale také proto, že k tomu bezděky samo přispívá papouškováním moskevské propagandistické mantry.

Své přirozené oponenty – politiky, média a nevládní organizace – Putin dokázal takřka beze zbytku zlikvidovat, nebo alespoň vyhnat za hranice. Nejsilnější postavy domácí politické opozice jsou v jasné defenzivě. Ve vazbě je otevřeně protiputinovský moskevský zastupitel Ilja Jašin, který neopustil Rusko, přestože jeho zatčení bylo nabíledni; stejně tak někdejší kolega zavražděného Borise Němcova Vladimir Kara-Murza, který do Ruska přijel vyzývat k protestům proti válce, protože by mu to z exilu připadalo laciné (přestože má britský pas a v Rusku už dvakrát přežil pokus o vraždu otrávením).

Jiní jsou v trestné kolonii (jako nejznámější tvář opozice Alexej Navalnyj) nebo v čerstvém exilu (Navalného pobočnice Ljubov Sobolová, ekonom Vladimir Milov, někdejší autor nakonec nerealizované reorganizace Gazpromu, či novináři Julija Latyninová a laureát Nobelovy ceny za mír Dmitrij Muratov). Politici druhé garnitury, jako například Julija Galjaminová (jíž před posledními volbami režim znemožnil ucházet se o místo v moskevské radě), zůstávají v Rusku, ovšem s praktickou jistotou perzekuce.

Partyzáni s anarchisty

Kdo jsou tedy ti, kdo za absence institucionalizované opozice vytáhli proti Putinovu režimu zdola, co konkrétně dělají a jakou mají šanci uspět? Tvoří pestré a na první pohled nesourodé společenství: občanské iniciativy, sabotéři a partyzáni (či teroristé, podle toho, na čí straně jste), právníci, anarchisté i vojáci – to vše za podpory podobně různorodé diaspory.

Podle toho se liší i konkrétní náplň jejich činnosti, od příkladů úsměvných po superambiciózní. Mezi ty první patří fakt, že na různých místech v Petro­hradu lze už několik měsíců potkat několikacentimetrové figurky oblečené v ukrajinských barvách. Je to reakce na výzvu na sociálních sítích a způsob, jak protestovat a nenechat se zavřít (možná).

V zemi působí hned několik organizací poskytujících právní pomoc obětem Putinova režimu. Poté, co letos zákony přitvrdily, to mají těžší; stále však funguje minimálně OVDinfo.org, kde si můžete najít informace o tom, co se stalo se zatčenými lidmi, kam je odvezli a co pro ně můžete udělat. Podobně pracuje i hnutí Vesna, také dosud činné.

Protiputinovský exil se probudil a jeden z prvních evropských protiválečných protestů organizovaných Rusy proběhl 26. března v Praze.
foto Profimedia.cz

Zcela neformálně funguje společenství, které pomáhá Ukrajincům deportovaným především do Tveru, Rjazaně a Toljatti. Tamní dobrovolníci sestavují seznamy deportovaných, aby se o nich jejich blízcí vůbec dozvěděli. Shánějí pro ně léky, peníze, základní potřeby, pomáhají jim odjet z Ruska.

Pod názvem Hnutí odporu je známá iniciativa blogera Dmitrije Černyševa. Informuje o válce na Ukrajině a snaží se jednotlivé protirežimní iniciativy propojovat. Kanály na Telegramu (Антивоенный Больничный – zhruba „protiválečná neschopenka“) a Twitteru (@stranabolna – nemocná země) mapují veškeré protestní akce, zveřejňují návody na jejich organizaci, práci v utajení a řízení buněk odporu.

Organizace Zastav vagóny vyzývá k sabotážím nákladních vlaků s vojenskou technikou. Na stránce ostanovivagony.com publikuje jednoduché návody, jak zastavit, vykolejit nebo opozdit vlak, zmást návěstí apod. Organizace je striktně proti násilí.

Exil se probudil

Také exilová opozice po ruském vpádu na Ukrajinu ožila. Jeden z prvních evropských protiválečných protestů organizovaných Rusy proběhl 26. března v Praze. Pořádal ho za tím účelem čerstvě založený Pražský protiválečný výbor a účastnilo se ho zhruba tři tisíce Rusů žijících v České republice. Stejná organizace poté začala v Praze provozovat Školu kulturní mládeže pro děti ukrajinských uprchlíků. Kurzy českého jazyka nabízí Ukrajincům další ruská škola v Praze – jazykovka Natálie Gorbaněvské. (Je-li vám její jméno povědomé, nemýlíte se. Je jednou z osmi statečných Rusů, kteří v srpnu 1968 protestovali proti Sověty vedené invazi do Československa.)

V Praze se konal 3. července i 1. sněm ruských občanských sdružení v Evropě. Pořadatelem byl opět Pražský protiválečný výbor spolu s asociací Za svobodné Rusko. Hlavními tématy byly boj proti Putinovu režimu, válka na Ukrajině a pomoc prchajícím Ukrajincům. (Ještě jedna exilová aktivita se sešla za tichého souhlasu české vlády v Praze v červenci. Jednalo se o Fórum svobodných národů Ruska, setkání těch, kteří vidí řešení současných i budoucích konfliktů v rozpadu ruské federace a v samostatnosti jednotlivých národních republik. Česko se tak řadí k zemím, které protiputinovskému odporu relativně přejí.)

Asi nejznámější ruští exulanti, šachový velmistr Garry Kasparov a exoligarcha Michail Chodorkovskij, odložili ad acta vzájemné politické spory a spolu s několika dalšími představiteli ruské diaspory založili Ruský akční výbor, platformu sdružující Rusy, kteří jsou proti válce, chtějí „odstranit diktaturu a přejí si svobodné a demokratické Rusko“. Na přelomu srpna a září pořádají kongres v litevském Vilniusu a slibují si od něj razantní zviditelnění své vize ruské budoucnosti v Evropě. K jasnému odmítnutí války vyzývá Rusy žijící v zahraničí kampaní Ne válce nadace Free Russia Foundation, již ve Washingtonu založil již zmiňovaný Vladimir Kara-Murza.

Legie svobody

Fond boje s korupcí Alexeje Navalného i po uvěznění svého šéfa rozkrývá majetky a aktivity oligarchů či hlavních tváří propagandy. Ljubov Sobolová, Navalného pravá ruka, kromě toho zviditelňuje i citlivé téma matek ruských vojáků, které nemají potuchy, zda jsou jejich synové ještě naživu. (Zprávy o tom, že jsou v zajetí, dostávají tyto ženy od Ukrajinců, zatímco ruské úřady mlčí.)

Zcela mimořádná skupina vznikla na začátku dubna na Ukrajině. Rusové v ukrajinském zajetí vytvořili jednotku s názvem Legie Svoboda Rusku, rozhodnutou bojovat na straně Ukrajiny, ukončit válku a poté porazit Putina doma v Rusku. V zemi, jež odvíjí mnoho své hrdosti právě od armády, je svatokrádež ve srovnání s takovým rozhodnutím bezvýznamnou prkotinou. Přesto na konci července legie oznámila, že má plně vyzbrojené a bojeschopné dva prapory a doufá, že se záhy rozroste na celý pluk.

Ukrajinská armáda legii přijala do svých řad, vyzbrojila ji a legitimizovala. Náborová střediska ukrajinské armády dokonce od druhého srpnového týdne organizují pro legii náborovou kampaň ruských občanů. Spolupráce s Kyjevem je natolik úzká, že se nabízí otázka, jestli celá legie není jen ukrajinským PR cvičením. Detaily její kampaně (například profesionálně nižší kvalita reklamních videí ve srovnání s těmi, jež pouští do éteru Kyjev) i celý kontext ruského odboje (v různých podobách se rozšířil po celém Rusku, což nejspíš ukrajinská propaganda nebude) však naznačují, že je legie silou skutečnou.

„Procitne Rusko ze sna zas / A na střepech svévolné moci / Psán bude jménem každý z nás,“ vzala si legie motto ze slavné básně Alexandra Puškina (jenž si sám podporou povstání děkabristů zadělal na sibiřské vyhnanství). U veršů nezůstalo. Legie navázala kontakt s domácími sympatizanty a (podle vlastních, nezávisle prakticky neověřitelných prohlášení) za tři měsíce získala tisíce příznivců v Rusku i mezi exulanty. Spolupracuje se zmíněným Hnutím odporu, s iniciativou Zastav vagóny a nejspíš i s dalšími skupinami. Její komunikace je zacílena na ruské, převážně mladé publikum, které na to zjevně slyší. Z původních několika stovek sledujících na Telegramu bylo na začátku srpna sedmdesát tisíc.

Vstoupit do legie mohou Rusové, kteří o to požádají, projdou testem na detektoru lži a podrobným psychologickým vyšetřením, prokážou schopnost zacházet se zbraní a fyzickou připravenost a osvědčí se v akci beze zbraně. Teprve potom jsou ozbrojeni a mohou se účastnit skutečných bojových úkolů. Ukrajinská centrála legie mluví až o třech stovkách zájemců denně, přicházejících z řad Rusů v ukrajinském zajetí, z vlasti i exilu.

Bílo-modro-bílý symbol

Konkrétní počty rekrutů drží jednotka pod pokličkou, stejně jako jména a hodnosti jednotlivých bojovníků. Je tak známo jediné, zato prominentní jméno: na konci dubna dal (čerstvě bývalý) viceprezident Gazprombank Igor Volobujev rozhovor britskému deníku The Guardian, v němž oznámil, že se k legii připojil.

Ruský disent spojuje grafický symbol. Je jím bílo-modro-bílá vlajka, na níž významně absentuje rudý, „krvavý“ pruh současné vlajky Ruské federace. V době komunikačních zkratek to není málo. Mnoho dalšího společného však protagonisté hnutí nemají. Dosud se pečlivě vyhýbají vnitřním sporům o to, kdo stojí v jeho čele, případně kdo jej zastřešuje. To je dvousečná zbraň. Na jedné straně těží z horizontální organizace (jak to po léta úspěšně činila například islamistická teroristická skupina al-Káida); na straně druhé je to v ostrém kontrastu se zažitou ruskou praxí, danou do značné míry geografickými dispozicemi.

Co můžeme dělat my? Dávat protikremelským Rusům prostor v médiích a chovat se k nim jako k možným následníkům Putinova zločinného režimu s diametrálně odlišnou vizí ohledně způsobu vládnutí. Jestli si s tím v geografických a historických danostech dokážou poradit, je otázka, která může být zodpovězena teprve v okamžiku, kdy se jim podaří dostat se k moci.

Spolupracovat na bázi neziskových organizací i nezávislých médií, což se mnohdy už daří (například studio Current Time vysílající v ruštině sídlí už léta v Praze). Nekopírovat Putinovy narativy o zločinné a bezmocné politické opozici a o Rusech jako takových. Model kolektivní viny, podle něhož jsou všichni Rusové zvěrstvy na Ukrajině vinni stejným dílem, se Putinovi nesmírně hodí. Potvrzuje představu, do níž Kreml investuje stamiliony rublů, totiž že Rusko rovná se Putin, jeho suita a jeho oddaní, kteří všichni dohromady čelí jen trapné hrstce zločinců, s níž se snadno vypořádají.

Budeme-li prodemokratické Rusy a jejich vize představovat jako legitimní kandidáty politické moci v Rusku a naše potenciální partnery pro politickou diskusi, budeme mít jako Evropané i jako Češi jedinečnou šanci vybudovat s budoucím demokratickým Ruskem – jakkoli nám dnes připadá v nedohlednu – komunikaci i spolupráci, která se nezříká civilizace a jejích nástrojů. To by byl oproti statu quo významný posun k lepšímu. 

S přispěním Anny Valentové, která provozuje web Osmstatecnych.cz