Zřejmě nejlépe se podařilo způsob vládnutí izraelské premiérky Goldy Meirové vystihnout jistému sub­alternímu úředníkovi: „Golda jim všem řekla, aby sklapli, a oni tedy sklapli.“ Jeden z jejích ministrů o ní tvrdil, že pokaždé, když přichází na jednání vlády, „vyroste o dva centimetry“, ovšem ta nejdůležitější rozhodnutí stejně přijímal užší kabinet během večerních seancí, které pořádala v sobotu ve své kuchyni.

Když v březnu 1969 stanula v čele vlády, bylo jí sedmdesát let a na svůj věk také vypadala. Nikdy se nelíčila a dovedla dokonale těžit z vizáže nebojácné židovské babičky, která sestávala z pytlovitých šatů, nemožně obstarožní kabelky, oteklých nohou, ortopedických bot a věčně zapálené chesterfieldky bez filtru. Nikdo mimo její nejbližší okruh netušil, že trpí lymfomem, a ona sama na otázky ohledně svého zdraví odpovídala ledabylými bonmoty typu: „Nic vážného – tu trocha rakoviny, tam trocha tubery.“ Obyčejní Izraelci i zahraniční novináři její prostořekost milovali a okouzlila jak Nixona, tak starosvětského de Gaulla. Straně i vládě ovšem vládla železnou rukou a její podřízení vzpomínali, že vzduchem občas nelétala jen hlasitá slova, ale také popelníky.

Sionistka a socialistka

Během pěti let strávených v premiérském křesle se musela vypořádat s únosem a zavražděním jedenácti izraelských sportovců během olympiády v Mnichově i málem prohranou jomkipurskou válkou. Její život byl ale daleko barvitější: nejdřív byla malou židovskou holčičkou v carském Rusku, poté náctiletou sionistkou a socialistkou žijící v americkém Milwaukee, v Palestině se převtělila do puritánské „kibucnice“ a nakonec z ní vyrostla profesionální – ale stále idealistická – politička, které trvalo čtyřicet let, než se vyškrábala úplně nahoru.

Byla teprve třetí ženou na světě, která se dokázala stát premiérkou (po Sirimavo Bandaranaikeové ze Srí Lanky a Indiře Gándhíové z Indie), což samozřejmě poutalo pozornost. Už za jejího života uvedli na Broadwayi hru Golda, při jejímž sledování tiše trpěla a poté se nechala slyšet, že kdyby byla jako hlavní představitelka, premiérkou by se nikdy nestala. Další hry a knihy následovaly a v průběhu příštího roku by měl přijít do kin životopisný film zaměřený na její roli v jomkipurské válce. Ačkoli do premiéry zbývá ještě mnoho měsíců, už nyní budí kontroverze. Jedni oscarovou herečku Helen Mirrenovou chválí za to, že je od skutečné Goldy takřka k nerozeznání, jiní jí spílají do „fašistek“ a „rasistek“. Ti první mají víceméně pravdu, ti druzí ne; pokud si tedy nepletou Goldin sionismus s rasismem a socialismus s fašismem.

Rusko & Amerika

Golda Meirová se narodila – jako Golda Mabovičová – v květnu 1898 v Kyjevě. Antisemitismus byl tenkrát ve východní Evropě lidovou kratochvílí, a tak mezi její první zážitky patřila vzpomínka, jak dospělí v dubnu 1903, tedy v době velkého pogromu v Kišiněvě (49 umlácených a 587 zraněných), zatloukají prkny okna a dveře. Pogrom se naštěstí do Kyjeva nepřelil, v tomtéž roce se ale její otec Moše sebral, odplul za oceán, a když našetřil něco peněz, celá rodina za ním roku 1906 odplula. V carském Rusku prožila jen osm let, přesto ji tento dětský zážitek pronásledoval celý život. Když si o půl století později dovolila jedna z o generaci mladších političek v Knesetu podotknout, že Arabové na Západním břehu vnímají Izraelce jako dobyvatele, bez milosti ji zpražila: „Jak se můžete opovážit prohlašovat, že jsou Židé dobyvateli! S námi Židy se vždycky zametá.“

Amerika ji strachu zbavila. Dobře se učila a chtěla se stát učitelkou, ovšem její matka Bluma s ní měla – jak v knize Golda napsala historička Elinor Burkettová – jiné plány. Oznámila jí (v jidiš), že je „dervaksene šeine meidle“, tedy „pěkné, dobře rostlé děvče“ a místo studování jí najde ženicha: „Bude z tebe dobrá hospodyně, ale příliš chytrá nikdy nebudeš.“ Brzy poté Golda utekla z domova a přestěhovala se do Denveru ke své starší sestře Šejně. Dopoledne studovala střední školu, odpoledne pracovala v čistírně a večer jako u vytržení naslouchala Šejniným židovským kamarádům, kteří obdivovali nejen komunistu Lenina a anarchistu Kropotkina, ale také otce sionismu Theodora Herzla.

Profimedia.cz

Brzy se však rozhádala i se Šejnou a odstěhovala se do vlastního bytu. Se studiem to dohromady moc nešlo, a tak se – když rodiče změkli a odvolali svatbu – vrátila zpět do Milwaukee. V pouhých sedmnácti letech tak dokázala zkrotit rodiče, teď byl čas osedlat milence – o pár let staršího Morrise Meyersona, který za ní přijel z Denveru. Golda mezitím vyrostla v aktivistku: cestuje po Spojených státech, schůzuje, plamenně řeční o sionismu i socialismu a spolu s dalšími členy organizace Dělníci Sionu sní o Palestině. Morris ovšem o vystěhování nechtěl ani slyšet, a tak mu Golda dala ultimátum: buď Palestina, nebo rozchod.

Země zaslíbená

Do Tel Avivu, který v té době existoval pouhých dvanáct let, dorazila Golda s manželem Morrisem a skupinkou známých v červenci 1921. Šejnina dcera Judy se tváří v tvář všudypřítomnému primitivismu rozplakala a Morris zůstal podle Burkettové stát bez hlesu. Mladá paní Meyersonová (později si jméno „hebreizovala“ na Meirová) ovšem přehlédla okolí a jediný zelený strom široko daleko pateticky prohlásila za symbol schopnosti Židů vzkvétat v jakýchkoli podmínkách, což zjevně nebylo právě to, co chtěla skupinka zpovykaných amerických sionistů v tom okamžiku slyšet.

Počátky byly těžké. Spolu se Šejnou a jejími dětmi si pronajali dvoupokojový byt bez elektřiny a tekoucí vody. Pak se Golda s Morrisem přestěhovala do kibucu Merchavja, což znamenalo žít v nouzových barácích za betonovou zdí, která je chránila před ostřelováním ze strany místních Arabů, a od slunka do slunka dřít na poli. Golda později tvrdila, že „kibuc milovala nade všechno“, přesto z něj oba po třech letech odešli, pro­tloukali se všelijak a narodily se jim dvě děti – Menachem (*1924) a Sára (*1926).

Golda už předtím ukájela svůj aktivismus na kibucnických schůzích a sjezdech, ovšem roku 1928 byla jmenována tajemnicí Rady pracujících žen (feministky ve skutečnosti z duše nesnášela a jednou je v duchu nejlepších předsudků označila za „ty bláznivé ženské, co pálí podprsenky, chodí rozcuchané a nenávidí muže“) a díky tomu pronikla do vedení Histadrutu – odborové a družstevnické organizace, která tenkrát vytvářela asi třetinu palestinského hrubého domácího produktu. Brala sice míň než uklízečka (platy se – jak o tom kdysi snil Marx – vyměřovaly podle potřeb, a nikoli podle výkonu), ale to jejímu idealismu naprosto vyhovovalo, a navíc se v Histadrutu seznámila se všemi, kteří měli v Izraeli něco znamenat – budoucími premiéry Davidem Ben Gurionem, Levim Eškolem či několikanásobným ministrem Davidem Remezem.

Práce a rodina

Konečně se stala profesionální političkou a kariéře obětovala úplně všechno. Tehdejší společnost na to nebyla zařízená, ale Golda si stejně vzala, co chtěla. Domů chodila často až po půlnoci (schůze sionistů-socialistů se uměly nějak táhnout), manželství s Morrisem chřadlo a její dcera Sára později vzpomínala, že prožila dětství „jako sirotek“.

O vzestupu Goldy Meirové se vždy povídaly divoké historky, a dokonce si prý vysloužila přezdívku „matrace“. Byly to samozřejmě pomluvy, byť skutečně udržovala dlouhodobý milostný vztah s již zmíněným Remezem a románek měla i s jeho nejlepším kamarádem – budoucím třetím izraelským prezidentem Zalmanem Šazarem (dodejme, že pověst „otce Izraele“ Ben Guriona byla v tomto ohledu ještě mnohem barvitější, ale byl muž, a tak to nikomu nevadilo). Golda se ve skutečnosti dostala nahoru díky své naprosto fenomenální schopnosti otevřít peněženky amerických a evropských Židů.

Ve Spojených státech strávila kvůli fundraisingu plné dva roky (1932 až 1934), a když se s úlevou – koho by takové škemrání bavilo – vrátila domů, vrhla se na domácí politiku. Už tehdy byla sekernice, což dokonale zužitkovala během lámání členů Histadrutu, aby souhlasili s dodatečným zdaněním. Nejdřív ji sice poslali do Ameriky, „kam patří“, když jim ale barvitě vylíčila, jak moc bude muset být omezena zdravotní péče, ještě rádi souhlasili.

Židovka, která zachránila Izrael

Za druhé světové války na sebe Golda vzala tři různé role: dopoledne jednala s představiteli britské mandátní správy, odpoledne na demonstracích spílala Britům do zbabělců, protože do Palestiny nepouštěli evropské Židy vražděné Hitlerem, a v noci se měnila v důležitou spojku, která pod krycím jménem Pazit organizovala ilegální pašování židovských uprchlíků. Spíš než práce to byla posedlost, když ale válka skončila, nikdo se z výsledku neradoval: 600 tisíc palestinských Židů zjistilo, že v Hitlerových plynových komorách zmizelo desetkrát tolik jejich příbuzných.

Když se oslabená Británie rozhodla z Palestiny po válce odejít a Valné shromáždění OSN v listopadu 1947 rozhodlo, že se má území rozdělit mezi Židy a Araby, bylo jasné, že se chystá válka. Okolní arabské státy čekaly na konec britského mandátu, aby mohly Židy nahnat do moře – a právě v tom krizovém okamžiku izraelských dějin přišla první Goldina hvězdná hodina. Právě na ni připadlo vyjednávání s jordánským (zajordánským) králem Abdalláhem. Sama sice po skončení rozhovorů mluvila o fiasku, ovšem Abdalláh nakonec udělal přesně to, co Židé potřebovali – jeho skvěle vycvičená armáda dobyla Západní břeh s částí Jeruzaléma, pak se zastavila a čekala, až si to Izrael vyřídí se zbylými Araby. K tomu ovšem Izraelci potřebovali zbraně a peníze, za které by je nakoupili.

Profimedia.cz

Golda opět odjela do Spojených států a tamní Židé jí znovu nedokázali vzdorovat. V Chicagu jim – na konferenci Rady dobročinných spolků – vmetla do tváří, že jen na nich záleží, jestli Izrael přežije: „Pokud budeme mít zbraně, použijeme je. Pokud ne, budeme bojovat s kameny v rukách.“ V Miami se na jednání Sjednocené židovské výzvy rozbrečela a newyorským Židům dala vybrat: „Buď se setkáte na Madison Square Garden, abyste oslavovali založení židovského státu, nebo se tam setkáte na pietním shromáždění za palestinské Židy, kteří zahynuli.“ Domů vezla padesát milionů dolarů a izraelský premiér Ben Gurion její přínos ocenil slovy: „Až se tím bude jednou zabývat nějaký historik, napíše, že žila jedna Židovka, která sehnala peníze, jež umožnily vznik státu.“

Cesta vzhůru

Izrael vznikl 14. května 1948 a přežil. Odměna, kterou za to od Ben Guriona a své „rodné“ – teď už vládní – strany Mapaj dostala, ji však hluboce zklamala: místo ministerského křesla se z ní stala velvyslankyně v Sovětském svazu. V terorem zdeptané Stalinově Moskvě způsobila Golda lidové pozdvižení, když ji během svátku Roš ha-šana (židovský Nový rok) přišlo k ústřední moskevské synagoze přivítat padesát tisíc Židů. „Byli tu vojáci, důstojníci, starci, mládež i děti zvednuté nad hlavy rodičů,“ popsal tehdejší události historik Edvard Radzinskij: „Naše Golda! Šalom Goldě! Buď zdráva! Hodně štěstí do nového roku!“

Hluboce ji to dojalo, ale stejně byla ráda, když ji Ben Gurion povolal na jaře 1949 do Izraele a udělal z ní ministryni práce. V této funkci vydržela sedm let a jejím hlavním úkolem byla integrace statisíců imigrantů z Evropy, Blízkého východu a severní Afriky do izraelské společnosti. Poté se Ben Gurion rozhodl, že z ní udělá ministryni zahraničí. Radost z toho neměla ani ona, ani její noví podřízení.

Zahraniční politiku řídil pevnou rukou premiér a jeho poradce Abba Eban se nijak netajil tím, že jeho hlavním úkolem je „dohlížet“ na Goldu. Stejně svrchu na Goldu hleděli i další kariérní diplomaté, jí zase nedělalo problémy po nich šlapat. Jedna z důležitých minis­terských úřednic o ní tvrdila, že názory svých podřízených naprosto ignorovala a „vyhovovala jí role královny včelstva“. Jako v celém svém dosavadním životě nehleděla na „papíry“ a místo toho sázela na osobní kontakt a otevřenost, což z ní ve světě udělalo mimořádně populární osobnost. Kvůli těsnému Ben Gurionovu dohledu samostatnou zahraniční politiku vést nemohla, a tak jezdila nejraději do Afriky. Izraelci stavěli v Ghaně letiště, v Nigérii parlament a v řadě dalších zemí školy a nemocnice. Pro všechny ty, kteří nedopatřením vidí v Goldě rasistku, dodejme, že jedinou africkou zemí, kterou nikdy nenavštívila, byla Jihoafrická republika.

A jste mrtví

V červenci 1963 Ben Gurion konečně odstoupil a za svého nástupce v pre­miérském křesle si vyvolil Leviho Eškola. V lednu 1966 Golda složila ministerskou funkci, oznámila, že jde do penze a bude svým vnukům (jako by jí na nich někdy záleželo) dělat k snídani palačinky. Vydrželo jí to přesně tři týdny, než přijala nabídku a stala se generální tajemnicí „státostrany“ Mapaj. Za svůj cíl si vytkla sloučit všechny levicové strany do jedné a okamžitě se do toho dala se silou a graciézností buldozeru. „Přijde tam těžkým krokem a se smutným obličejem staženým z křečových žil a bůhvíčeho všeho,“ vzpomínal na Goldou vedená jednání jeden z pamětníků, „rychle jí uvolníte místo k sezení. Ona vám mile poděkuje. A to další, co si uvědomíte, je, že jste mrtví.“

Nebylo to lehké, ale směs vydírání, „babičkovitosti“ a hrubého násilí slavila úspěch, a tak v lednu 1968 vznikla sjednocená Strana práce. Za půl roku odešla Golda z politiky podruhé a opět nevíme, nakolik to myslela vážně. Na konci roku složil Eškola infarkt a Golda na první nabídku, aby ho nahradila, odpověděla něco v tom smyslu, proč ji obtěžují, „dokud Eškol ještě žije“. Když ho ale v únoru následujícího roku dorazily čtyři další infarkty, byla již připravená a vlivný poslanec Knesetu David Hakohen se nechal slyšet: „Bylo jasné, že sejme každého, kdo se jí postaví do cesty.“

Tak jasné to ale nebylo. Oba její protikandidáti – vavříny ověnčení válečníci – měli u veřejnosti daleko větší podporu: Moše Dajan 45 procent, Jig’al Alon 32 procent, kdežto Golda jen tři procenta. Nakonec ale šlo o rozhodnutí strany a tu měla Golda pod palcem.

Snídaně s raketami země-vzduch

Vítězství kariérní úřednice nad válečnými hrdiny Izraelce nejdřív zarazilo. Svou neomaleností, prostořekostí a „staroizraelskostí“ – svůj úspěch například okomentovala slovy, že se premiérkou stala právě tak, „jako se mlékař z mé ulice stal velícím důstojníkem vojenského stanoviště na hoře Hermon“ – si je ale brzy získala.

Měsíc po usednutí do premiérského křesla ji podporovalo 61 procent dotázaných a v létě 1969 sotva uvěřitelných 89,9 procenta. Zahraniční novináři jí doslova zobali z ruky a kolem prstu si dovedla omotat i cizí státníky. Demokratického senátora Franka Churche například pozvala domů na snídani, a když zmizela na chvíli od stolu, našel ji, jak ji v kuchyni sama připravuje. „Jen si běžte do obýváku a já přinesu snídani,“ řekla mu. „Ovšem s několika věcmi mi pomoci můžete – phantomy, rakety země-vzduch a emigrace ruských Židů.“

Konec staré paní

O premiérské křeslo přišla Golda kvůli jomkipurské válce. Egypťanům a Syřanům se podařilo Izrael v říjnu 1973 málem porazit. Tanky se valily do vnitrozemí, ministr obrany Dajan panikařil a Golda podle svědectví své osobní asistentky Lou Kedarové žádala jed, „aby se mohla zabít a nedostala se do rukou Arabům“. Na rozdíl od Dajana se ale dokázala rychle oklepat a – podobně jako dlouho před ní podobně autoritářský, nezlomný a zoufale nepružný Winston Churchill – vedla svou zemi k dalšímu vítězství.

Arabové sice opět skončili na lopatkách, ale pro Izraelce šlo o dosud nevídaný šok. Společnost se zmítala v pochybách, pozůstalí po 2600 zabitých vojácích spílali Goldě do „vražedkyň“ a Strana práce, kterou před lety vytvořila, se zmítala v křečích.

Vyhrála ještě jedny volby, na jaře příštího roku už ale měla všeho dost, oznámila, že „pět let stačilo“, a v červenci 1974 konečně odešla do důchodu. Na její jméno se dodnes v Izraeli vzpomíná hlavně v souvislosti s jomkipurskou válkou – a často ne úplně v dobrém. Kvůli své nepružnosti údajně nedokázala včas uzavřít mír s egyptským prezidentem Anwarem as-Sádátem, a pak se navíc málem nechala porazit ve válce. Minimálně ta první výtka není úplně spravedlivá, protože Sádáta k míru přivedla až jomkipurská válka. Když její nástupce v čele kabinetu Menachem Begin (někdejší šéf teroristické organizace Irgun, který nechal roku 1946 osobně vyhodit do povětří hotel Krále Davida) uzavřel konečně se Sádátem mír a oba byli navrženi na Nobelovu cenu za mír, nesla to hodně těžce: „Nevím, jestli Nobelovu cenu, ale určitě si zaslouží Oscara.“

Zemřela 8. prosince 1978, jen krátce předtím, než mohla být tato – snad nejméně pravděpodobná – Nobelova cena v dějinách předána.