Evropské komisi se podařilo dokonale převrátit oblíbené rčení o koze a vlkovi. Dle návrhu nové taxonomie, tedy podmínek, za kterých lze jadernou a plynovou energetiku považovat za nízkoemisní, je totiž koza sežraná a vlk zůstal hladový. Nejen drakonické unijní podmínky však vedly ke konci euforie, která v posledních měsících v Česku kolem zemního plynu vznikla a na kterou země ve svých energetických plánech – evidentně chybně – vsadila. Ukazuje se, že budoucnost pálení fosilní suroviny není zdaleka tak jistá, jak o tom mnozí ještě nedávno snili. A zdaleka za to nemůže jen Komise.

Ještě před rokem byla přitom situa­ce zcela odlišná. Plyn se prodával na určujícím uzlu v Nizozemsku za osmnáct eur za megawatthodinu. Výkyvy byly dlouhodobě minimální a změnu trendu prakticky nikdo neočekával. Vznikající plynovod Nord Stream 2 byl před dokončením, a byť od samého počátku bojoval se silným odporem ze strany USA či Polska, předpokládalo se, že se stavbu nakonec přece jen podaří dokončit.

Očekávání byla namístě, plynovod měl za sebou silného zastánce v podobě vlády v Berlíně. Jednak německé firmy investovaly do dvou podmořských trubek miliardy eur, zároveň Německo plyn z těžební oblasti Bovanenkovo na Jamalském poloostrově nutně potřebuje pro svůj plán na odstavení jaderných a uhelných elektráren.

Skrze plynovody Eugal a Opal by pak z Nord Streamu směřovalo do Česka až 45 miliard kubíků ročně. Současná spotřeba je přitom osm miliard kubíků. Nejen Německo, ale i Česko by tak mělo zajištěnou dostatečnou alternativu za končící uhlí. Na základě těchto předpokladů se také začala země na energetickou budoucnost připravovat.

Jan Brož

Postupný odklon od uhlí, který se v diskusích přesouvá na čím dál tím dřívější datum, tak chystají hlavně teplárny. Primárně se chtějí zaměřit na energetické spalování odpadů a biomasu, vzhledem k omezenému potenciálu se však počítá hlavně s plynem. Státní fond životního prostředí (SFŽP) připravil za tímto účelem peníze v rámci Modernizačního fondu. Podle mluvčí fondu Lucie Früblingové si o dotaci pro přechod na plyn (někdy v kombinaci s biomasou) zažádalo už deset projektů v souhrnné hodnotě 3,3 miliardy korun, 1,7 miliardy z toho pokryje dotace.

Podle prognóz provozovatele přenosové soustavy ČEPS by do roku 2030 výkon výroby elektřiny v teplárnách založený na plynu mohl vzrůst ze současných 676 megawattů na 1564 megawattů. Nejedná se však o kompletní výčet. Odhad nezahrnuje některé velké teplárenské zdroje, které jsou vedeny jako elektrárny. Další nárůst výkonu se očekává v menších, decentrálních kogeneracích.

Také ČEZ oznámil, že vedle rozsáhlých investic do obnovitelných zdrojů se chce zaměřit i na výrobu elektřiny ze zemního plynu. Nedávno odstavenou uhelnou elektrárnu Mělník III má od roku 2026 nahradit paroplynový zdroj. Mluví se i o dalších paroplynech v „uhelných“ lokalitách Tušimice, Prunéřov či Počerady. Právě tam od roku 2013 funguje zatím jediná paroplynová elektrárna v Česku a zároveň jediný výsledek někdejšího plynového nadšení z konce první dekády tisíciletí, kdy byly plynové plány obdobné. Tenkrát je zastavila finanční krize, propad ceny elektřiny i silnější příklon Evropy k obnovitelným zdrojům. Nyní hrozí, že veteráni plynárenského trhu zažijí nepříjemné déjà vu.

Desetinásobek loňské ceny

O nízkých cenách elektřiny, kde se do výstavby zdroje nevyplatí investovat, to přitom tentokrát není. Problém vzniká naopak u ceny samotného plynu. Ta se v posledních týdnech vymkla jakékoli kontrole a před Vánocemi dosáhla dodávka na leden se 179 eury za megawatthodinu rekordu, tedy téměř desetinásobku loňských hodnot. Od té doby se sice vrátila pod osmdesát eur, pořád je však nepřiměřeně vysoká.

Velcí dodavatelé měli velkou část plynu nakoupenou na dva roky dopředu, zbytek však před topnou sezonou museli nakoupit za vysoké podzimní ceny. K tomu bylo třeba dokoupit komoditu pro zákazníky, kteří k nim přešli po pádu četných menších dodavatelů. Ti padli nezřídka právě proto, že měli dopředu zajištěnou jen malou část dodávek. To v konečném důsledku nakonec zdraží plyn pro všechny odběratele.

Důvodů pro rekordní ceny je několik, velkou roli v tom však hraje geopolitická situace. Zaprvé jde o překvapivě rychlé ekonomické oživení po covidu a ne­očekávaně vysokou světovou poptávku, na kterou dodavatelé nebyli připraveni. Toho využil Kreml, který omezuje dodávky plynu do Evropy a tím šponuje ceny ještě výše. Zároveň se u ukrajinských hranic hromadí zelení mužíčci, což napětí rozhodně nesnižuje. Zda je za omezenými dodávkami do Evropy upřednostnění domácí poptávky, jak tvrdí Gazprom, snaha dotlačit německého regulátora k odklepnutí stále neschváleného Nord Streamu 2, zarazit evropský Green Deal, který by v konečném důsledku vedl k odpoutání od závislosti na Rusku, nebo dokonce zájem dostat opět pod kontrolu Ukrajinu, ví zřejmě jen Vladimir Putin.

Evropu nakonec zachránily tankery s americkým zkapalněným zemním plynem, které tamní exportéři přesměrovali na cestě do Asie k evropským přístavním terminálům. Nešlo o žádnou dobročinnost, evropská cena pro ně zkrátka začala být natolik atraktivní, že se dražší americké LNG vyplatí dovézt na starý kontinent, jindy dobře zásobený levnějším plynem z Ruska. „Na trhu s LNG hraje obrovskou roli Čína, která stahuje veškerý zkapalněný plyn, takže není na trhu plyn, který by zastropoval cenu ruského plynu v Evropě,“ vysvětluje situaci zdroj z branže.

Pokles ceny vyvolaný americkými plynovými tankery nicméně ukázal, že určitý strop existuje, byť za normálních okolností mnohem vyšší než u plynu z plynovodů. V tomto ohledu se ukazuje, že Česku se nevyplatila sázka na trubkovou rusko-německou variantu. Nejbližší terminál na zkapalněný plyn je relativně nedaleko v polském Svinoústí. Polsko navíc buduje nový podmořský plynovod Baltic Pipe, který má do země přivést plyn norský. Ten historicky odebíralo i Česko, byť ve skutečnosti šlo spíš o účetní import a samotná komodita pocházela z Ruska.

Současný plynovod Stork I mezi Českem a Polskem má však pouze velmi omezenou kapacitu, a navíc funguje jen jednosměrně, a to na sever. V plánu je přitom dlouhodobě nejen obousměrný provoz, ale dokonce posilující plynovod Stork II. Realizace zatím ztroskotala na obstrukcích Polska, ale i na prostém faktu, že o dodávky mezi oběma zeměmi byl jen pramalý zájem. Provozovatel plynárenské soustavy Net4Gas spolu s polským Gaz-Systems (mimochodem vlastníkem terminálu ve Svinoústí) oživil plány na výstavbu obousměrného propojení s dostatečnou kapacitou naposledy loni. Do Česka by tak mohl proudit ve velkém „polský“ plyn, ať už s kapalným původem v Kataru, či v USA, nebo tradiční trubkový z Norska. Jak upozornil Ekonomický deník, stavba by však začala fungovat až v roce 2028.

V létě ale Net4Gas uspořádal takzvanou aukci přírůstkové kapacity, jinými slovy testoval, zda bude někdo chtít plyn trubkami přepravovat, a stomi­lionová investice se tak vyplatí. „Žádný účastník trhu si nezarezervoval žádnou přírůstkovou kapacitu ve výše uvedené roční aukci kapacit, a proto skončil ekonomický test se záporným výsledkem na obou stranách česko-polské hranice,“ uvádí však Net4Gas na svých stránkách. Projekt je tak dál u ledu, stejně jako v předchozích letech.

Vláda v koaliční smlouvě tak aspoň avizovala, že bude usilovat o získání podílu v přístavním terminálu na LNG. Zda by šlo o Svinoústí, nebo o některý z trojice německých terminálů, které mají teprve vzniknout, neupřesnila. Podíl v dopravním uzlu přitom nijak nezaručuje, že plyn, který jím projde, poputuje zrovna do Česka. Není tak moc jasné, jaký by taková investice měla smysl.

Zapomenutá kritéria

Atraktivitu plynu však nesráží jen vysoká, respektive nevypočitatelná cena, ale i v úvodu zmíněný návrh evropské taxonomie. Ta v zásadě určuje, jaké technologie či sektory přispívají ke zmírnění změn klimatu, a vyplatí se jim tak zajistit výhodnější financování a dotační podporu. V Česku se vžila optimistická představa, že plyn či jádro stačí do taxonomie pouze protlačit, což se nakonec s pomocí Německa (a Francie v případě jádra) opravdu stalo. Ovšem poněkud jinak, než si mnozí představovali.

Samotné zmínění technologie v pravidlech ještě nezaručuje, že skutečně dostane zelený štempl. Od loňského jara je v pravidlech zahrnut třeba i obvykle poměrně špinavý chemický průmysl. Ovšem ne jako celek, ale s řadou doplňujících přísných podmínek, takzvaných technických screeningových kritérií. Ta určují, jaké technologie je možné použít, aby šlo chemickou výrobu považovat za „přispívající ke zmírnění změn klimatu“.

Při pročtení kritérií u jádra a plynu lze vážně pochybovat, zda bude možné v českých podmínkách nějaké plynové či jaderné investice vůbec realizovat. Třeba nová plynová elektrárna získá přístup k levnějším penězům jen v případě, že při výrobě jedné kilowatthodiny nevznikne více než 270 gramů ekvivalentu CO2. Podle ředitele strategie poradenské společnosti EGÚ Brno Michala Macenauera přitom třeba paroplynová elektrárna Počerady produkuje 345 gramů na kilowatthodinu.

Alternativou je, že by zdroj fungoval jen ve špičkách, a dostal by se tak do limitu 550 kilogramů za dvacet let. Po­dle mluvčího ČEZ Ladislava Kříže by to znamenalo, že by nový zdroj mohl jet asi jen sedmdesát dní v roce. Vejít by se naopak mohly kogenerační jednotky. „Pro vysokoúčinné velké kogenerační zařízení je limit splnitelný, neobsahuje nicméně žádnou rezervu pro částečnou kogenerační výrobu,“ říká šéfka Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská.

Ještě větším problémem je podle Kovačovské povinnost využívat už od roku 2026 třicet procent alternativních paliv, což znamená ekologicky vyrobený vodík či biometan. Postupně bude muset podíl narůst až na sto procent. „Bez obalu řeknu, že je to nehledě na cenu nerea­lizovatelné. Toto je naprostý nesmysl. Toto je představitelné za desítky let, spíše vyšší desítky let, kdy může dojít k totální náhradě všech energetických výrobních technologií,“ míní Macenauer.

Profimedia.cz

Čistý vodík zatím v Česku nikdo nevyrábí, byť některé projekty jsou již v přípravné fázi. Plynová infrastruktura však není na vysoký podíl vodíku absolutně připravená a je nepravděpodobné, že by se stihla upgradovat do čtyř let. Tuzemští plynaři experimentují s přimícháváním vodíku k zemnímu plynu, začínají však na dvou procentech a jejich nejodvážnější představy končí u dvaceti procent.

Jednodušší je to s biometanem, jehož složení je shodné se zemním plynem. V Rapotíně u Šumperku ho zatím vyrábí jen společnost EFG. Roční produkce tamní odpadové bioplynky dosahuje 16,2 gigawatthodiny. Roční spotřeba plynu v Česku přepočtená na gigawatthodiny je 93 tisíc. Záměr na přestavbu stovek „elektrických“ bioplynových stanic na biometan už také existuje, je však nepravděpodobné, že by se tak v masovém měřítku stalo do šibeničního termínu 2026.

Podobně neslavně dopadlo v taxonomii jádro. Bezemisní nálepku dostane jen zdroj, který získá stavební povolení do roku 2045. To vyřazuje ze hry český jaderný sen založený na malých modulárních reaktorech i pozdějších velkých blocích. Jediným realizovatelným projektem by se tak nejspíš stal připravovaný blok v Dukovanech, tedy pokud alespoň nová vláda nezkomplikuje přípravu jeho výstavby, jako se to povedlo Andreji Babišovi.

Ani pod mimořádně výkonným kabinetem by to však nový dukovanský blok neměl zcela jisté. Taxonomie pro jádro obsahuje podmínku, ze které vyplývá povinnost výstavby hlubinného úložiště vyhořelého paliva do roku 2050. Veškeré tuzemské plány na stavbu zařízení v odhadované hodnotě mezi 111 a 130 miliardami korun se však upínají k roku 2065, tedy patnáct let po evropském deadlinu. „Zprovoznění velkých technologických celků v horizontu desítek let je z technického pohledu za určitých předpokladů možné,“ uvádí k tomu opatrně Martina Bílá, mluvčí Správy úložišť radioaktivních odpadů, která má výstavbu úložiště na starost. Problémy mohou nastat i s prodlužováním životnosti již existujících bloků. Úprava totiž musí být schválena do roku 2040.

Návrh Komise může ještě doznat změn. Ministr průmyslu Jozef Síkela už avizoval, že se pokusí v koordinaci se stejně smýšlejícími zeměmi vyjednat úpravu, nebude to však snadné. Proti návrhu půjdou nejen státy, které ho budou chtít zmírnit, ale i ty, pro které je pouhá teoretická myšlenka na označení jádra a plynu za zelené technologie naprosto nepřijatelná. Aktuální draft je navíc s velkou pravděpodobností již předjednaným kompromisem jaderné Francie a plynového Německa, tedy dvou nejdůležitějších hráčů.

Soláry jdou na dračku

Kritici Bruselu obvykle vytýkají až přílišné regulatorní zásahy do energetiky, které pokřivují trh a v konečném důsledku vedly právě k současnému prudkému růstu cen. Faktem však je, že strategický sektor byl silně regulovaný vždy. Zároveň si však do něj vždy našly cestu neúprosné zákony nabídky a poptávky.

To se projevuje i nyní. Například ČEZ oznámil, že v loňském roce instaloval na střechách soukromých zákazníků 1514 fotovoltaik, dvaapůlkrát více než v předchozím roce. Výrazný je i růst zájmu o tepelná čerpadla. Podle nejnovějších dat Solární asociace růst fotovoltaiky v loňském roce o něco zpomalil, což však bylo do velké míry způsobeno vyčerpanou kapacitou instalačních firem. „Viděli jsme obrovskou poptávku v druhé polovině roku, což není překvapivé, když víme, co se stalo s cenami energií. Kdo už solární elektrárnu má, tomu se obrovsky snížila návratnost,“ říká ředitel asociace Jan Krčmář. Je nepochybné, že jde o reakci spotřebitelů právě na energetickou nejistotu a prudce rostoucí ceny, proti kterým se chtějí pojistit samozásobitelstvím.

Zatímco v Česku přibylo v solárech loni 62 megawattů výkonu, v „uhelném“ Polsku to bylo 3,1 tisíce megawattů. Fotovoltaika odstartovala po solárním boomu v roce 2016 prakticky z nuly a teď jen dohání zpoždění za ostatními státy. Obnovitelné zdroje tuzemskou energetiku jistě nezachrání a Česko se bez jádra a plynu minimálně ve střednědobém horizontu neobejde. Kdyby však předchozí vlády neprozřetelně nevsadily výhradně na plynovou, jadernou (a ještě nedávno i uhelnou) budoucnost Česka, nemusel být současný problém tak fatální.