Kolik stojí demokracie. Financování stran a kampaní ve světě

Demokracie není zadarmo, akorát ty alternativy jsou horší. Parafrázi sira Winstona Churchilla doprovází fakt, že financování politických stran byl vždycky problém, protože jenom ze stranických příspěvků se politika dělat nedá. Na jedné straně chcete, aby strany fungovaly nikoli jako služebnice zájmových skupin, korporací či jednotlivých superbohatých dárců. Na straně druhé jejich placení z veřejného měšce není a nikdy nebylo oblíbené, a to ani v exemplárně demokratických zemích. I ty se však liší v tom, do jaké míry nahlížejí na politiku jako na svého druhu veřejný statek, a tedy i míru jeho rozpočtového financování.

Fajnšmekrům lze doporučit k dalšímu studiu velmi přehledně udělanou databázi International Institute for Democracy and Electoral Assistance (IDEA), z níž lze vytáhnout podstatné charakteristiky ze 180 zemí do jednoduchého grafu. Nikoli překvapivě jsou ve dvou třetinách z nich zakázány dary od zahraničních subjektů, více než polovina zakazuje anonymní dárce a téměř polovina zakazuje financování od firem, jež si sahají na veřejné zakázky. Zcela běžné je poskytování mediálního prostoru ve veřejnoprávních médiích nebo subvencování pro tyto účely. Výrazně méně časté jsou třeba zákazy financování od odborů.

Z parlamentních demokracií má smysl porovnat si dva typy podle konstrukce volebního systému: buď založeného na většinovém principu „vítěz bere vše“ (Velká Británie), nebo na poměrném zastoupení - s minimem (Německo), nebo bez něj (plná proporcionalita jako v Izraeli).