Každý zná někoho takového už odedávna. Staršího většího kluka, kterému je neradno přeložit stéblo přes cestu. Čerta, který vás na Mikuláše sebere do pytle a odnese do pekel. Učitele, který nemusí zvyšovat hlas, aby měl ve třídě naprosté ticho. Toho chlapíka, s jehož slečnou se fakt nevyplatí flirtovat, protože dolní čelist máte nakonec jen jednu.

Pokud velíte firmě kotované na některé z velkých evropských či amerických burz a hrajete přitom s investory falešnou hru, je pro vás takovým chlapíkem Gabriel Grego. Čtyřiačtyřicetiletý Ital židovského původu působí na Wall Street coby šéf a zakladatel finančnické firmy Quintessential Capital Management. Vlajkovou lodí firmy je hedgeový fond Quintessential Capital, a ačkoli má ve správě – viděno optikou obřích konkurentů – jen drobné, tedy aktiva ve výši zhruba stovky milionů dolarů, vydělává na nich velmi slušné peníze. Od roku 2009 činí jeho roční výnos průměrně 13,9 procenta oproti 6,3 procenta za celou branži.

Riziko povolání

Koho teď napadne obehrané pořekadlo o malém kašpárkovi a velkém divadle, je vedle. Grego není kašpárek, v žádném smyslu slova. Zaprvé je držitelem černého pásku v karate, stejně zdatný je v kick boxu a má za sebou tříleté působení v elitní parašutistické jednotce izraelské armády. Tam si osvojil zvyk kvalitně se připravit, vyjádřený sloganem „jedna rána, jeden zásah“. Zadruhé se jeho fond specializuje na obzvlášť rizikovou činnost, jíž burziáni říkají short selling, krátké prodeje. Vydělává své peníze na poklesu akcií firem, o nichž se domnívá, že jsou nadhodnocené.

Lidé, kteří se živí krátkými prodeji, nemají o nepřátele nouzi. Je to pochopitelné. Kvůli poklesu akcií, o nějž takový short seller stojí, přicházejí manažeři dotyčných firem v lepším případě o prémie a v horším o práci. Akcionáři prodělávají investované peníze. Ratingové agentury přicházejí o dobrou pověst, když se zjistí, že podporovaly domeček z karet. Počínaje regulátory a konče Elonem Muskem jim leckdo nemůže přijít na jméno.

Není divu. Peníze, o něž se hraje, se často počítají v miliardách dolarů. Nebojuje se v rukavičkách a mnozí spekulanti šíří o firmách, na jejichž pokles sázejí, špatné zprávy, aniž by dbali na jejich hodnověrnost.

Gabriel Grego na to jde jinak. Podle svého vojenského kréda se připravuje dlouhé měsíce – a když udeří, obvykle se nemýlí. Takto dostal na kolena namátkou řecký maloobchodní řetězec Folli Follie, jenž brutálně nadsazoval počet svých obchodů. Nejvíce jich mělo být v Číně. Grego se tam rozjel a zjistil, že FF lže, jako když tiskne. Vydělal majlant (44 procent) a donutil management odstoupit.

Jindy zcela sám složil podvodného výrobce softwarových aplikací Globo, jenž uměle nafukoval tržby udržováním sítí dceřiných firem. Dále odhalil účetnické fígle kanadského distributora marihuany Aphria, jehož management se obohacoval na úkor akcionářů.

Přírodní igelit

Dosud největší Gregův úlovek, jenž z něho udělal svého druhu celebritu, příšel loni v podobě italské chemičky Bio-On. Firma zaujala tvrzením, že umí vyrábět polyhydroxyalkanoáty. Poly- co? Ten název skrývá potenciální zlatý důl: jde o – chemik promine zjednodušení – přírodní cestou rozložitelný plast.

S klienty se v Miláně, kde Bio-On sídlil, netrhly dveře. Lidé od výrobce luxusního zboží Keringu si je podávali se zástupci Unileveru, který vyrábí od hořčice po jar skoro všechno, co dokážete doma pojmenovat. Výrobků, o které tyto firmy stály, bylo ještě více, od umělých kostí až po opalovací krém, jak to popsal server Institutional Investor, jenž Gregovi a jeho kariéře věnoval v dubnu obsáhlý text.

Bio-On a její ředitel Marco Astorri byli v roce 2014, kdy firma vstoupila na burzu, hrdiny dne. Jak však šel čas, začaly kolem nich kroužit pochyby, byť zprvu jen v náznaku. Ačkoli nový úžasný bioplast byl na dosah ruky a Bio-On zakládal snad každý měsíc nový joint venture s některým z gigantů spotřebitelského průmyslu, výsledky se ne a ne dostavit.

Short sellerů bylo okolo firmy Bio-On více, ale nikdo z nich nezašel tak daleko jako Grego. Římský rodák, jemuž při vyšetřování pomohla i mateřština, zjistil, že marketingový drive firmy jeho krajanů je silnější než její vychvalovaná technologická zdatnost. Kšeft probíhal tak, že Bio-On založil se zájemcem o konkrétní produkt společný podnik, který si od něj zakoupil licenci. Do samotné realizace pak vždycky něco vlezlo; žádný slibovaný zázračný produkt světlo světa nespatřil. Dokonce ani peníze za licenci nebyly skutečné: žádný joint venture nezaplatil ani pětník. Bio-On prostě nechal nevyřízenou pohledávku zaknihovanou, nikdy ji neinkasoval, ale účetně vzato měl příjem.

Konec dobrý, ale...

Když zhruba tolik Grego zveřejnil loni na jaře ve zprávě investorům Quintessential Capital, nastal povyk. Ředitel Astorri na něho poštval právníky. Gregova manželka neviděla na svém účtu po dlouhé měsíce nic než výhrůžky. Většina italského tisku se postavila za „svoji“ firmu, která tehdy představovala asi čtvrtinu veškeré hodnoty milánské burzy. Boloňský prokurátor začal vyšetřovat žalobu firmy Bio-On na Grega dříve, než se jeho úřad začal věnovat i činnosti samotné firmy.

Příběh však skončil dramatickým zatčením Astorriho loni v říjnu a vyhlášením insolvence Bi-Onu v prosinci. Mezitím akcie firmy provedly pád střemhlav a notně přispěly k tomu, že Gregův fond měl za loňský rok obrovitý výnos ve výši 41 procent. „Ve vedení firem sedí lidé, kteří často jednají jako korporátní psychopati,“ komentoval to později Grego pro agenturu Bloomberg. „Když přijdete s něčím takovým, jako teď já, jste pro všechny zločinec. Když pak ale vyjde pravda najevo, všichni se mohou přetrhnout, jak vám děkují.“

Grego a obhájci jeho stylu práce říkají, že krátké obchody jsou nutné, protože čistí trh od firem, jako byl Bio-On. Regulátoři v nich však vidí spíš riziko: když letos v březnu reagovali na rozšíření nákazy covid-19, několik převážně evropských zemí (namátkou Itálie, Španělsko, Francie a třeba Jižní Korea) je prostě do odvolání zakázalo. 

Jak funguje „krátký obchod“

Jednoho dne si přečtete, že se výrobce hodin s kukačkou Kukačky, a. s., odhodlal k fúzi s producentem ptačího zobu. Ratingové agentury mu to pochválí a doporučí investorům, aby akcie nově vzniklé firmy Kukozob, a. s., kupovali. Investoři tak činí, cena akcií stoupá. Vy ovšem analyticky přijdete na to, že ptačí zob není hodinám s kukačkou k ničemu dobrý, a v rozporu s míněním trhu předvídáte Kukozobu vážné obtíže.

Jdete tedy za někým, kdo akcie Kukozobu vlastní (často za investiční bankou, která emisi akcií zpunktovala), a nějaké si od něho za mírnou úplatu vypůjčíte. Vzápětí je prodáte – za draho, protože tak velí trh.

Potom podniknete analytickou studii, kde proberete data z veřejně přístupného auditu a jejich rozborem doložíte, že produkce a prodej ptačího zobu jsou zcela neodvislé od produkce a prodeje hodin s kukačkou. Odhalíte, že synergie mezi hodinářskou a ornitologickou divizí neexistují. Zjistíte, že zisk na akcii by měl Kukozobu klesnout do minusu namísto předvídaného plusového nárůstu. To všechno sepíšete a vydáte na svém blogu, případně ve Wall Street Journalu.

Investoři si to přečtou a některé z nich napadne, že ve vztahu hodin a zobu fakt něco vázne. Začnou sledovat, co dělá cena akcií. Každý pokles si vyloží jako známku toho, že vaše teorie je správná. Všichni najednou pak zamíří ke svému makléři, aby své akcie také prodali, dokud je zač.

O týden později mají akcie Kukozobu jen procento či dvě původní hodnoty. Vy si jich za babku koupíte tolik, kolik jste si původně vypůjčili; vrátíte je (patrně mírně nakvašenému) původnímu vlastníkovi. Za zbytek si koupíte ferrari, a když projíždíte okolo zastávky autobusu, zamáváte dnes již bývalému CEO Kukozobu, jenž svírá v jedné zpocené ruce provaz a v druhé hřebík s kladivem.

Máte o hodně peněz víc než před čtvrt rokem – a o několik přátel méně.