Svíčková na smetaně s přílohou dnes podle monitoringu Českého statistického úřadu (ČSÚ) vyjde zhruba na 155 korun. Produkce hovězího masa je přitom považována za mimořádně emisně škodlivou, podle propočtů německého ministerstva životního prostředí vznikne při výrobě sto gramů 3,05 kilogramu ekvivalentu CO2. U dvousetgramové porce hovězího je to tedy 6,1 kilogramu.

Pokud by gurmán musel stejně jako třeba ČEZ nebo jiný velký znečišťovatel odčinit klimatický prohřešek nákupem povolenky, prodražilo by mu to oběd při dnešních velmi vysokých cenách emisních certifikátů zhruba o třicet haléřů. Při průměrné tuzemské spotřebě hovězího by si typický Čech připlatil asi jen patnáct korun ročně. To je poměrně snesitelné zdražení i pro nízkopříjmové domácnosti. A přesto producenti potravin v souvislosti s klimatickými cíli Evropy varují před prudkým růstem cen v řádu desítek procent, který citelně dopadne i na středněpříjmové skupiny.

Cílem evropských klimatických plánů totiž není potraviny zatížit povolenkou, ale především omezit jejich klimatickou stopu, a tedy snížit produkci. A jak aktuál­ně vidíme u elektřiny, pouhé očekávání budoucího nedostatku může vyvolat spirálu nekontrolovatelného zdražování. Existuje však cesta, jak se v budoucnu najíst tak, aby to peněženka snesla a zároveň nás nezahubilo tornádo vyvolané klimatickou změnou? Možná ano, určitě však nebude snadná.

Zhoubné říhání krav

Pro začátek je třeba říct, že jídlo je z klimatického hlediska opravdu problém. Výroba potravin je zodpovědná za 34 procent veškerých emisí skleníkových plynů na planetě. Vyplývá to z rozsáhlé databáze EDGAR-Food (Emissions Database for Global Atmospheric Re­search) sestavené týmem vědců kolem evropského výzkumného centra Joint Research Centre (JRC), jejichž zjištění letos na jaře zveřejnil časopis Nature. Obdobná databáze již existuje pro jiné sektory ekonomiky, vůbec poprvé jsou však k dispozici takto detailní data i za potraviny.

Výzkumníci sestavili emisní stopu jednotlivých článků výroby potravin mezi lety 1990 a 2015, a dokonce je vztáhli i ke konkrétním zemím. Nejde tedy jen o samotné zemědělství, ale o celý řetězec od spotřeby paliva secího stroje až po plynový sporák v domácí kuchyni. Podle EDGAR tak produkce jídla vytvoří celosvětově ročně osmnáct gigatun ekvivalentu CO2. Podíl českého stravování za rok 2015 je 23,7 megatuny. Pro srovnání, podle serveru Fakta o klimatu vyprodukovala veškerá tuzemská doprava dvacet megatun.

Dobrou zprávou je, že český podíl je téměř o deset megatun nižší než v roce 1990. Špatnou zprávou naopak je, že za poklesem není ekologizace, ale spíš úpadek tuzemského chovatelství. Na rozdíl od jiných sektorů tvoří oxid uhličitý u potravin asi jen polovinu emisí, a to hlavně při zpracování nebo převozu. Více než třetina škodlivin však připadá na metan, což jde do velké míry na vrub právě hovězímu. Přežvýkavci při trávení plyn produkují, i když ho ve skutečnosti neprdí, jak se často traduje, nýbrž krkají.

V Česku přitom po roce 1990 masivně poklesly stavy chovaných zvířat. Konkrétně u skotu to podle ČSÚ bylo z 2,9 milionu kusů v roce 1992 na letošních 1,4 milionu. U prasat je propad ještě výraznější. V chovatelských velmocích, jako je Belgie nebo třeba Dánsko, oproti tomu potravinové emise stagnují nebo klesají výrazně méně, a to navzdory tomu, že tyto státy mají v energetickém mixu mnohem vyšší podíl obnovitelné energie, která se do konečné uhlíkové stopy jídla rovněž promítá výraznou měrou.

Hovězí a mléčné produkty jsou tedy opravdu zásadním znečišťovatelem. Dalším je oxid dusný uvolňovaný z chemických hnojiv, na který připadá jedenáct procent emisí z jídla. Poměrně malé, dvouprocentní, zastoupení mají „ledičkové“ F-plyny, náhrada za dřívější freony. Ministerstvo životního prostředí však ve své poslední zprávě o stavu životního prostředí varuje, že právě F-plyny mají výraznou dynamiku růstu, a pokud jde o obchodní článek potravinového řetězce, tvoří rovnou polovinu škodlivin. Pokud jde o supermarkety, ty budou muset přispět svým podílem k zamezení klimatických změn skrze mrazáky v prodejnách.

Od sedláka k vidličce

Potraviny stály nejspíš i s ohledem k citlivosti tématu dlouho trochu stranou zelených plánů Evropské unie. Ta se zaměřovala spíše na velkou energetiku nebo autoprůmysl. Green Deal však začíná pronikat stále blíž a blíž k jednotlivci, ať už jde o domácí vytápění, osobní dopravu, nebo nyní i o tu úplně nejzákladnější lidskou potřebu, tedy jídlo. Už loni Evropská komise představila plán, jak zplodiny vznikající při produkci potravin zredukovat. Název strategie se oficiálně překládá Od zemědělce ke spotřebiteli, mnohým však přijde příhodnější anglická verze Farm to Fork nebo zkratka F2F.

Strategie F2F má snížit škodliviny přímo u zemědělců, tedy na samém začátku řetězce. V potravinářské výrobě nebo ve vlastní kuchyni to mají zajistit jiná opatření, ať už jde o emisní povolenky pro průmysl, nebo třeba o nějakou formu uhlíkové daně v dopravě. Právě v obhospodařování polí, chovu zvířat a změně využívání půdy však podle databáze EDGAR vzniká přes sedmdesát procent potravinových emisí.

Do roku 2030 by tak měla klesnout spotřeba pesticidů o polovinu, průmyslových hnojiv o pětinu, podíl ekologicky obdělávaných polí vzrůst na čtvrtinu a z deseti procent zemědělské půdy by se měly stát „vysoce rozmanité krajinné prvky“. Podle obav agrárníků budou mít cíle vliv na výnosnost polí, produkci, a v konečném důsledku tedy i na množství a cenu potravin. „Hovoří se o tom, že by to mohlo znamenat snížení produkce na úrovni deseti až patnácti procent, v živočišné produkci ještě více,“ míní prezident Agrární komory Jan Doležal.

V biozemědělství je totiž výnosnost oproti konvenci v závislosti na plodině třeba jen sedmdesátiprocentní. Navíc v případě Česka je většina půdy v ekologickém režimu travním porostem, a neprodukuje tedy téměř nic. O konečném dopadu ekologické produkce na klima přitom panují pochybnosti. Nižší výnos logicky znamená, že na stejné množství potravin je třeba mnohem více půdy, která by jinak mohla být ponechána přírodě, a tedy vázat skleníkové plyny. Pro vypěstování stejného množství potravin je také potřeba většího úsilí, a tedy více energie, což znamená i více CO2. Podle německého deníku Die Welt tak třeba při produkci osmi tun bioobilí vnikne oproti konvenčnímu zemědělství tolik emisí navíc, kolik by se uvolnilo při spálení čtyř tisíc litrů topného oleje.

Pesticidy a průmyslová hnojiva má většina veřejnosti (právem) v neoblibě, faktem však je, že výrazně přispívají ke zvýšení výnosu a jejich omezování ho srazí. Nejde jen o rostlinnou výrobu.

Skrze pěstování krmných plodin ovlivňuje i živočišnou. Doležal dává záměrně za příklad nepopulární řepku. Při jejím pěstování se hojně používaly neonikotinoidy a pyrethroidy ničící škůdce. Ukázalo se však, že tyto pesticidy decimují i včelstva a vodní organismy, a jejich užívání je proto postupně zakazováno. „Zakázaná je i řada dalších přípravků, což vedlo k tomu, že od roku 2013 se snížila produkce řepky v Evropě o třicet procent. Řepkové šroty se přitom používají jako krmivo,“ říká Doležal. Menší množství krmiv pak vede k jejich zdražení, což se promítne do koncových cen masa.

Daň za pohodu zvířat

Objevují se proto plány, jak spotřebitele motivovat ke klimaticky správné produkci finančně a částečně jim tak ulevit od vyšších nákladů za potraviny. Třeba němečtí Zelení, kteří s největší pravděpodobností budou součástí budoucí vlády v Berlíně, mají v programu „ekologickou daňovou reformu“, spočívající v zavedení nižší sazby DPH na rostlinné alternativy mléčných produktů nebo kávu vypěstovanou dle principu fair trade.

Stejně tak padají návrhy vyššího zatížení potravin s vysokou emisní stopou. Takové by třeba v budoucnu už nesměly spadat do nižší sazby DPH. V případě oběda ze začátku článku by to znamenalo zdražení o nějakých šest korun, což už je mnohem citelnější dopad než teoretická povolenka na jídlo.

Jan Brož

Německo v nedávno zveřejněné reformě zemědělského sektoru zmiňuje také třeba „odvod pro dobré životní podmínky zvířat“. V zásadě se nejedná o nic jiného než o uhlíkovou daň na maso. Tu bude západní soused zřejmě potřebovat. Radikální plán má totiž celý sektor od základů úplně překopat, což bude stát sedm až jedenáct miliard eur ročně. V plánu je třeba stanovit maximální počet zvířat chovaných v jedné lokalitě. Tím chce země „rozsekat“ kritizované velkochovy, rozprostřít je více po celé zemi, přiblížit je tak k zákazníkům a snížit emise z dopravy.

Asketické stravování bez živočišných tuků však není pro každého. Určitou náhradou pro notorické masožravce může být drůbež, jejíž klimatická stopa je ve srovnání s argentinským steakem v zásadě zanedbatelná, a ani vepřové si emisně nevede zase tak špatně. U drůbeže a prasat však zase vyvstává etická otázka wel­fare a nehumánních velkochovů, která u skotu zase tak velký problém nepředstavuje. Vedle radikálních řešení v podobě hmyzího proteinu či syntetického masa klimaticky uvědomělý jídelníček už mnoho možností nenabízí.

A přesto se objevují některé nadějné koncepty, jak sladit produkci potravin s klimatickými cíli a obyvatelstvo úplně nevyždímat. Adam Zlotý ze společnosti CleverFarm upozorňuje, že strategie F2F má vedle čtyř obvykle jmenovaných ještě pátý cíl. A tím je digitalizace evropského venkova. Ta by pak mohla odstartovat rozšíření takzvaného preciz­ního zemědělství, což je právě oblast, kterou se CleverFarm zabývá. Vyhodnocení velkého množství dat o půdě, krajině či počasí u každého konkrétního pole by mělo maximálně zefektivnit jeho obhospodařování a vést nejen k poklesu spotřeby agrární chemie v souladu s cíli F2F, ale i k maximalizaci výnosů, snížení vstupů pro zemědělce, a tedy i k dostupným cenám pro spotřebitele.

„Pokles produkce není nezbytně nutný. Precizní zemědělství směřuje k tomu, že se i se vstupy a cenami, se kterými se zemědělci dnes potkávají, bude nakládat efektivním způsobem hospodaření. To znamená, že by nemuselo docházet ani ke zdražování potravin,“ říká Zlotý s ohledem na ambiciózní evropské cíle a dává k dobru zajímavý příklad ze setby obilí. Podle poznatků CleverFarm se osev na souvrati, tedy na konci pole, kde se traktory otáčejí, obvykle ze dvou procent zbytečně překrývá. Další dvě procenta osiva lze podle něj ušetřit díky chytré optimalizaci dávkování na ploše pole. „Když seju 400 hektarů pšenice, ta čtyři procenta znamenají 3,2 tuny osiva, tedy úsporu kolem třiceti tisíc korun,“ nastiňuje Zlotý. Že úspora osiva znamená i úsporu emisní stopy potřebné na jeho produkci, netřeba dodávat.

Precizní zemědělství je možnou odpovědí, jak snížit uhlíkovou stopu produkce potravin, také podle Doležala. Ten nabízí i jiná řešení. „Třeba nám moderní metody pěstění přinesou nějakou emisně méně zátěžovou pšenici. To je možná cesta,“ říká Doležal. Opatrně zmiňuje i geneticky modifikované plodiny, které však v Evropě dlouhodobě narážejí na nepřekonatelný politický i společenský odpor. Velké chemické koncerny pak investují astronomické částky do vývoje šetrných biologických přípravků na ochranu rostlin, které by nahradily chemické pesticidy. A koneckonců třeba vývoj v bezemisní energetice přinesl kvůli tlaku na úsporu zplodin mimořádný posun, který byl ještě před deseti lety jen těžko představitelný, byť zdaleka ne všechny problémy se podařilo vyřešit.

V následujících měsících budou na evropské úrovni probíhat dost ostrá jednání, jakými opatřeními se ke stanoveným cílům strategie F2F dostat. Lze předpokládat, že Česko, ale i další země se budou pokoušet příliš striktní cíle zmírnit. Že by se rozjetý vlak podařilo zastavit, je málo pravděpodobné, a klimaticky odpovědné stravování se tak nakonec na účtu za potraviny projeví. Teď jde hlavně o to, aby politici a úředníci vybalancovali mezi jednotlivými zájmy a dopad byl pro většinu Evropanů finančně (i klimaticky) únosný.