Fakta hovoří jasně. Česká republika je čím dál tím méně soběstačná ve výrobě elektrické energie. A dá se předpokládat, že situace se v tomto směru bude do budoucna nadále zhoršovat. Proč? Předně kvůli postupnému odstavování uhelných elektráren a zákazu spalování uhlí. Otazník se vznáší i nad jadernými zdroji. Životnost Dukovan končí mezi lety 2035 až 2037 a zatím není jisté, zda Státní úřad pro jadernou bezpečnost vydá povolení na dalších deset let provozu. A rozhodnutí ohledně stavby nové dukovanské jaderné elektrárny za stovky miliard korun by mělo definitivně padnout až v roce 2029. Mimochodem, nová jaderná elektrárna by i tak měla pokrývat jen deset procent spotřeby elektřiny v zemi.

Česká závislost

Co nám tedy vlastně zbývá? Jaderná elektrárna Temelín a obnovitelné zdroje, hlavně v podobě solárních a větrných elektráren. Ty ovšem při současných technologiích nemohou plnohodnotně výpadek při výrobě elektřiny nahradit. Takže pokud to sečteme a podtrhneme, Česká republika by se podle analýz zhruba od roku 2030 měla stávat výrazně závislou na dovozu elektřiny ze zahraničí. A to rozhodně není dobrá zpráva.

Strategii Česka v oblasti energetiky definuje Statní energetická koncepce (SEK). Identifikuje mechanismy, které zajišťují bezpečnost státu v zásobování energiemi. Předpokládá především větší různorodost zdrojů a zájem na udržení plné nezávislosti v oblasti dodávek tepla a elektřiny, ale bez významného vývozu vyrobené energie. Mimochodem v SEK najdeme i formulaci, že je zapotřebí, aby byla „udržena kladná výkonová bilance elektřiny a zajištěna přiměřenost výkonových rezerv a regulačních výkonů…“

Tohle ale zcela neladí s očekávaným vývojem. Proto se už velmi hlasitě hovoří o potřebě urychlené aktualizace tohoto z pohledu české energetiky klíčového dokumentu. A při té příležitosti bude nutné vyřešit onu zapeklitost se soběstačností ve výrobě elektřiny. Ačkoli to může vypadat složitě, ve skutečnosti jedinou možnou odpovědí je větší využití zemního plynu. Bohužel do roku 2030 se instalace malých modulárních jaderných reaktorů nedočkáme.

Výstavba plynové elektrárny v porovnání s jaderným reaktorem trvá výrazně kratší dobu, pohybuje se však v horizontu let, a proto nelze příliš otálet. Povolení výstavby představuje proces minimálně na pět let, výstavba samotná trvá zhruba tři roky, a aby se do samotné elektrárny vyplatilo investovat, musí být v provozu alespoň dvacet let. Ovšem pozor, Evropská unie počítá ve svých strategiích s výrobou elektřiny ze zemního plynu pouze do roku 2050. Pokud chce stát, aby firmy investovaly do plynových zdrojů, musí jim pro to vytvořit podmínky již nyní. Jinak žádné plynové elektrárny stát nebudou a Česko se v soběstačnosti elektrické energie bude propadat stále hlouběji. 

Na desetiletí

Plynárenství nemá potřebu ani ambice se jakkoli vymezovat vůči případnému novému jadernému zdroji na našem území. Naopak, i při jeho plné podpoře je pravděpodobné, že Česku budou chybět obří objemy elektřiny. Role plynu navíc výrazně poroste v teplárenství, které se bude zbavovat neekologického uhlí. Ale je fér upozornit na fakt, že nic se nestane okamžitě a v energetice, kde se veškeré významné investice pohybují v řádu miliard korun a plánují se na desetiletí dopředu, to platí dvojnásob. 

České plynárenství má robustní přepravní a distribuční soustavu a vysokou kapacitu podzemních zásobníků v poměru ke spotřebě. Je součástí evropské páteřní struktury plynovodů, a i díky tomu nabízí zcela spolehlivé a bezpečné dodávky ekologické energie. To je velmi pozitivní výchozí bod a nyní je jen na státu, aby řekl, co chce, a vytvořil investorům podmínky. Pokud to velmi rychle neudělá, poslední zhasne, nebo si všichni za pár let za elektřinu hodně připlatíme. 

Autorka je výkonnou ředitelkou Českého plynárenského svazu

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jak můžeme vybalancovat ústup od uhlí