Číňan se vzteká, Číňan pouští hrůzu, ale to bude asi tak všechno. Do středu Evropy je to zkrátka z Dálného východu moc daleko. Geografie, v moderních dějinách nejednou proklínaná, prakticky zaručuje Česku bezpečnost v primárním vojenském slova smyslu. To je více, než co si mohou o svém vztahu k Číně říkat obyvatelé zemí podstatně větších a lidnatějších, než je Česko: od Ruska přes Indii po Vietnam a Filipíny, či dokonce Austrálii.

Hovězí politika

Čína neváhá používat k politickým cílům ekonomického tlaku. Příkladů je, kolik si zamanete. Své o tom vědí Australané, kteří ještě v roce 2015 podepsali za velké slávy s Čínou dohodu o volném obchodu. Když však letos Australané začali tlačit na vyšetření okolností, za nichž se z Číny rozšířila poslední verze koronaviru, Peking otočil. Nejprve zakázal dovoz australského hovězího v objemu deset tisíc tun ročně. Prazvláštní shodou okolností to přišlo právě v době, kdy Peking potřeboval vyhovět americkému požadavku na odběr téhož množství amerického hovězího (což se také stalo).

Vzápětí Čína napařila osmdesátiprocentní dovozní clo na australský ječmen. Vláda také neoficiálně pustila do médií zprávu, že sestavila seznam australského zboží, na něž se mohou její úřady zaměřit v budoucnu. Australané mají pro strach uděláno, ale fakt, že Čína je jejich zdaleka největším obchodním partnerem, tím ze světa nezmizí.

Podobnou zkušenost mají další země. Británii – mimo jiné – hrozí Čína „nedozírnými důsledky“, pokud bude Australanům pomáhat. Když Jižní Korea v roce 2016 souhlasila s instalací amerického raketového systému na svém území, Čína zakázala svým turistům do země cestovat. Již v roce 2010, kdy ještě Si Ťin-pching nebyl u moci, přiškrtili Číňané vývoz vzácných zemin do Japonska v reakci na spor o ostrovy Senkaku nedaleko Tchaj-wanu.

Je proto třeba brát vážně, když čínský ministr zahraničí Wang I hrozí, že Česko „zaplatí vysokou cenu“, když de facto vládní čínský deník Global Times nazve Vystrčila „politickým chuligánem“ a Čao Li-ťien, řezník v převleku mluvčího čínské diplomacie, řekne, že šéf českého Senátu se stal „nepřítelem 1,4 miliardy čínského lidu“. Jenže úmysly pekingského vedení jsou jedna věc a jeho možnosti jsou věc druhá. Ale jak už bylo řečeno, ve vztahu k Česku jsou jejich množství i kalibr omezené.

Sliby po Evropě

S deklarovanou snahou stát se „čínským mostem do Evropy“ nebylo Česko v posledních letech osamoceno. Maďarský premiér Viktor Orbán rád děsí Brusel zmínkami o čínských investicích, které si pořídí, pokud mu Evropská unie nebude po vůli. Od roku 2012, kdy Čína formalizovala své snažení v podobě euročínského „klubu“ 16+1 (později přibrala i Řecko, aby se mohla chlubit alespoň nějakými úspěchy, takže dnes mluvíme o 17+1), však Budapešť z Číny získala všeho všudy miliardu dolarů.

Vlajková loď 17+1, zbytečná vysokorychlostní železnice z Bělehradu do Budapešti (tedy mezi dvěma největšími evropskými spojenci Pekingu), je jiný průšvih. Napřed byl zkrouhnut na železnici běžnou, ale ani to nestačilo. Sedm let po slavnostním vyhlášení projektu po trase nejezdí žádné vlaky, rychle ani pomalu – a hned tak jezdit nebudou, protože Maďaři ještě ani nezačali stavět koleje.

Rumunsko dostalo v roce 2013 přislíbeno deset miliard dolarů; dnes čítá objem čínských investic v zemi 500 milionů. Tamní vláda letos po šesti letech průtahů dokonce upustila od spolupráce s čínskými dodavateli v projektu modernizace černovodské elektrárny v odhadované hodnotě 6,8 miliardy eur.

Jiným druhem neúspěchu je pro Peking Černá Hora. Tamní vláda strašně chtěla dálnici (Č. H. byla jednou ze tří evropských zemí bez dálnice), ať už se to vyplatí, nebo ne. Inu, nevyplatí; ale Číňanům, kteří jim na ni půjčili, to nevadilo, protože šlo o nalákání Černohorců do dluhové pasti. To se velmi hodilo, protože v Podgorici se tehdy rozhodovalo, jestli země bude, nebo nebude členem NATO. Čínské peníze tehdy nekoupily vlivu dost: v roce 2017 Černá Hora řady Severoatlantické aliance skutečně rozšířila.

Tím se obloukem vracíme na začátek příběhu o možné čínské reakci na Vystrčilovu tchajwanskou anabázi. Peking si vůči „odbojné provincii“ nebere diplomatické servítky: vyhrožuje, vydírá a lže. V roce 2018 zrušila univerzita ve španělské Salamance na poslední chvíli tchajwanský kulturní program poté, co jejímu vedení dorazil e-mail od čínské ambasády v Madridu, že si to Peking nepřeje.

Loni v říjnu odmítla Čína vydat víza skupině amerických kongresmanů, kteří chtěli navštívit obě čínské země. Jeden z nich, newyorský demokrat Sean Patrick Maloney, napsal do deníku The Wall Street Journal, že je „Číňané nutili vydat prohlášení, jež by vyjádřilo plnou podporu pekingskému výkladu politiky jedné Číny“. To mimochodem velmi přesně odpovídá formulaci, jakou při podobné příležitosti v roce 2014 předestřel veřejnosti tehdejší český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

Střelba (skoro) slepými

Jindy Číňané ukazují na to, co všechno se člověku může stát, když jako Zaorálek jednat nebude. „Předseda belgického Senátu Jacques Brotchi navštívil Tchaj-wan, pak musel z funkce odstoupit a společně s členy své delegace dostal doživotní zákaz vstupu do Číny,“ psala čínská ambasáda v dopisu Kuberovi. (Baron Brotchi, jinak světové uznávaný neurochirurg, v čele Senátu ve skutečnosti dosloužil plánované období. „Čínská vláda lže,“ řekl tehdy bez obalu.)

A konečně i dopis Kuberovi uvádí zřejmou lež, když tvrdí, že „ostatní západní země včetně USA se drží politiky jedné Číny a nepovolují svým vrcholným činitelům navštěvovat Tchaj-wan“. Ve skutečnosti americký Kongres v roce 2018 schválil zákon, jímž to představitelům USA explicitně povoluje.

Co to vše znamená v praxi? Dohromady nic moc. Kromě ostrakizace českých zástupců v rámci víceméně nefunkčního klubu 17+1 a blokování případných českých kandidátů na čelné pozice v mezinárodních organizacích nemají Číňané mnoho v ruce. Kvůli covidu-19 a sérii agresivních diplomatických, obchodních i vojenských kroků nemají spojenců nazbyt. Je nepravděpodobné, že by chtěli utrácet vzácný politický kapitál právě na odvetu vůči Česku.

Soft power má smysl

Naopak existuje šance, že Česko na symbolických činech Miloše Vystrčila (a pražského primátora Zdeňka Hřiba, jenž před rokem vyměnil „sesterský“ vztah s Pekingem za Tchaj-pej) dlouhodobě vydělá. Pro příznivce jsou to principiální kroky navazující na politiku Václava Havla. Odpůrci v nich vidí naivní, dětinský truc; trolling, který k ničemu rozumnému nevede a ohrožuje české – a nakonec snad i tchajwanské – zájmy.

Pro mnoho zemí v těsném či regionálním sousedství Číny, zmiňovaných v úvodu textu, je každopádně Peking střídavě arogantním partnerem a přímou hrozbou. Tyto země mají v sázce mnohem více než Česko a mohou mít velký zájem na kultivaci tamního politického klimatu směrem podobným někdejší americké politice containmentu, tedy udržení Číny na distanc. Vzhledem k rozložení geopolitických sil se jim bude hodit každý spojenec. Tyto země – počítámeli jihovýchodní Asii plus Indii – tvoří dohromady trh o třetinu početnější než ten čínský.

Z cesty Miloše Vystrčila na Tchaj-wan plyne jen málo konkrétního okamžitého užitku, ale její potenciál založit na lepší pověst Česka v důležitém koutu světa přehlédnout nelze. „Hrozby sem nepatří,“ odpověděl německý ministr zahraničí na výhrůžky čínského šéfdiplomata Wanga adresované osobně Vystrčilovi. „Tchajwanská návštěva ukazuje, že Češi umějí čínské odvetě odolávat,“ zněl titulek příslušného textu na Nikkei Asia Review. „Češi dali světu lekci, jak na Čínu,“ napsal na totéž téma The Washington Post. Dlouho jsme nic podobného nečetli.

Aby však Češi mohli z gesta předsedy Senátu vytěžit něco praktického, musel by příslovečnou jiskřičku naděje rozfoukat řetězec dosud ne zrovna pravděpodobných událostí. Mezi prvními by nejspíš muselo být zvolení příčetných hlav státu (i exekutiv) v USA i Česku. Ale i každý kousek soft power se počítá.