Loňský pokus o nalezení ostatků Zdeny Mašínové starší v hromadném hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích skončil neúspěšně. Teď se ovšem objevil nový historický dokument, který poměrně přesně popisuje, kam Mašínovou po její smrti v pankrácké věznici v červnu 1956 uložili. Jde o zápis výpovědi tajné spolupracovnice Státní bezpečnosti pod krycím jménem Dana ze srpna 1956. Žena byla komunistickou StB nasazena právě na Zdenu Mašínovou starší a posléze i na její dceru. Dokument objevil historik Petr Blažek, který se Ďáblickým hřbitovem, v jehož severní části jsou v hromadných hrobech uloženy rovněž ostatky politických vězňů z padesátých let, zabývá dlouhodobě.

Zdena Mašínová starší byla manželkou prvorepublikového důstojníka Josefa Mašína, který se po okupaci zapojil do odboje proti nacistům jako člen známé skupiny Tři králové. Byl ale dopaden a v červnu 1942 popraven na Kobyliské střelnici. Za okupace byla uvězněna také manželka Zdena.

Jejich dva synové Ctirad a Josef, příslušníci protikomunistického odboje, se na podzim roku 1953 spolu s Milanem Paumerem za dramatických okolností doslova prostříleli do Západního Berlína. Za odbojovou činnost svých synů byla matka Zdena Mašínová v listopadu 1953 zatčena. I přes její špatný zdravotní stav (trpěla rakovinou) ji komunisté nechali rok bez pokrývky na betonové podlaze ve vazbě v Ruzyni. V červnu 1955 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 25 let vězení, přičemž obžaloba požadovala trest smrti. Byla umístěna do tábora nucených prací v Pardubicích, ale když se její špatný zdravotní stav ještě zhoršil, převezli ji do vězeňské nemocnice na pražské Pankráci, kde posléze zemřela.

Pátrání po hrobu

Komunisté odmítli tělo zesnulé Mašínové vydat rodině a nesdělili ani to, kam ho uložili. Dcera Zdena, která byla po útěku svých bratrů na Západ také několik měsíců ve vazbě, po ostatcích své matky dlouhé roky pátrala. Její úsilí vyvrcholilo loni v létě, kdy byla na vytipovaném místě na Ďáblickém hřbitově provedena archeologická sonda. V nevelké hloubce se pak skutečně našly ostatky lidských těl. U žádného se ale nepotvrdilo, že by mohlo patřit Zdeně Mašínové starší.

„Mrzí nás, že toto hledání skončilo negativním výsledkem. Potvrdilo se, že bez Polohové knihy hrobů a dalších archivních dokumentů je nalezení konkrétní osoby v prostoru, kde se pod zemí nacházejí ostatky mnoha tisíc osob, krajně obtížné, až nemožné,“ sdělil posléze Jan Havrda z Národního památkového ústavu, vedoucí týmu archeologů.

Jenže více než rok po tomto pokusu se objevil zmiňovaný dokument Státní bezpečnosti s výpovědí tajné spolupracovnice Dany, která se v létě 1956 potkala se Zdenou Mašínovou mladší. Ta se jí svěřila, že její babička náhodou v Jeseníku mluvila s jakýmsi inženýrem, který jí přesně řekl, v kterou dobu byla Zdena Mašínová starší v Ďáblicích pochována a že při tom nebyl nikdo přítomen. „Poradil, že jestli zaplatí hrobníkovi (možná, že prý je to správce), najde jim hrob. Tak se také stalo,“ píše se ve zprávě StB. Dále se v ní uvádí, že Zdena Mašínová starší „byla pochována pod číslem 13 a že jsou nad ní ještě dvě vrstvy pochovaných, celkem vždy čtyři vrstvy po 8 lidech“.

Podle historika Petra Blažka jde o reálný popis toho, jak se mrtví v této části Ďáblického hřbitova skutečně pochovávali, takže je velmi pravděpodobné, že se jedná o pravdivý údaj. To by ovšem znamenalo, že při loňském pokusu o nalezení ostatků Zdeny Mašínové se sice sonda dělala na správném místě, ale nebyla dostatečně hluboká. „Celou dobu se totiž mluvilo o tom, že ostatky paní Mašínové jsou hned pod povrchem,“ řekl Blažek. Podrobnosti jeho nového zjištění vyjdou na konci roku v ročence Muzea paměti XX. století.

Ďáblický výzkum

Pražský magistrát v tuto chvíli nepočítá s tím, že by se na Ďáblickém hřbitově znovu pokusil o exhumaci. „Za hlavní město mohu říct, že nepředpokládáme žádné další pokusy o vyzvednutí ostatků, protože neevidujeme žádné individuální žádosti pozůstalých,“ sdělila před časem pražská radní pro sociální oblast a zdravotnictví Milena Johnová (Praha sobě). Jedinou osobou, jejíž ostatky byly vyzvednuty z hromadného hrobu, tak zůstává páter Josef Toufar, umučený v únoru 1950. Jeho pozůstatky byly převezeny zpět do Číhoště a pohřbeny v létě 2015.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Magistrát se nyní chystá vypsat architektonicko-uměleckou soutěž k úpravě ďáblického pohřebiště, které bylo v roce 2017 vyhlášeno národní kulturní památkou. „Věřím, že návrhy budou reflektovat propojení s dějinami dvacátého století a současně navážou na hodnotné prvky tohoto výjimečného hřbitova. Realizací vítězného návrhu splatíme dluh, který vůči místu i lidem zde pohřbeným máme,“ uvedla Johnová.

Podle historika Petra Blažka by se ale nejprve měl dokončit podrobný historický výzkum. Cílem čtyřletého projektu Ústavu pro studium totalitních režimů, který vede právě Blažek, je identifikovat co nejvíce těl především komunistických obětí a případně i dalších ostatků a založit webovou stránku, která by popisovala jejich životní osud. „Případně provést exhumaci alespoň některých ostatků, pokud to bude možné,“ řekl Blažek, podle něhož má každý právo na důstojný pohřeb.

Projekt má za sebou teprve první rok. Hlavní město společně s Ústavem pro studium totalitních režimů sice v říjnu vydalo publikaci „Ďáblický hřbitov. Místo paměti druhého a třetího odboje“, ale podle Blažka je nedostatečná, chybějí například informace o mnoha obětech. „Je důležité zločin pojmenovat a sdělit, jakým způsobem byl spáchán. Stejně tak popsat dějiny hřbitova. A vytvořit důstojné místo paměti,“ uvedl Blažek. Pokud by se už nyní na pohřebišti vytvořilo pietní místo, jak to aktuálně plánuje pražský magistrát, může se lokalita nenávratně zakonzervovat. „Chce to čas, není třeba něco uspěchat,“ dodal Blažek.

Tisíce ostatků

Podle odhadů mohou být v severní části hřbitova ostatky i více než 200 komunistických obětí. Celkem jsou zde nejspíš pozůstatky až šestnácti tisíc lidských těl – dospělých i dětí. Ďáblický hřbitov byl vystavěn v letech 1912 až 1914 v kubistickém slohu. Za druhé světové války na něm byly tajně pohřbívány oběti z řad odpůrců nacismu, možná zde leží také pozůstatky parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří v květnu 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Po konci války skončila ve společných hrobech těla německých vojáků, esesáků či kolaborantů – třeba konfidenta gestapa Karla Čurdy nebo protektorátního ministra Emanuela Moravce. Po roce 1948 byli do šachet v severní části hřbitova tajně ukládáni odpůrci a oběti komunistického režimu. Skončili tady také strůjci komunistických represí. Dlouhé roky se zde ukládala rovněž těla z patologických ústavů, popravených kriminálníků, sebevrahů nebo dětí zemřelých při porodech. Pohřbívání do společných hrobů na hřbitově skončilo v roce 1961.