Hledají se sestry, bratři… pečovatelky. Péče o nemocné a nemohoucí je byznys budoucnosti

Shutterstock.com

Hledají se sestry, bratři… pečovatelky. Péče o nemocné a nemohoucí je byznys budoucnosti

Péče o nemocné a nemohoucí bude brzy obrovský byznys i naprostá nutnost. Jak by měla vypadat?

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

hlavní analytik

Jmenujte práci, která sice není bůhvíjak dobře placená, ale máte stoprocentní jistotu, že poptávka po zaškolených lidech v oboru bude pouze a jenom růst.

Péče o seniory a cokoli, co s ní souvisí.

V roce 2020 žila na světě miliarda lidí starších 60 let, v roce 2030 to bude miliarda a čtyři sta milionů. Šedesátníci, kteří pečovali o své zdraví, jsou často ve vynikající kondici, ostatně se předpokládá, že v další generaci budou ekonomicky aktivní ještě nejméně pět sedm let. Posune se hranice ekonomické aktivity, a tedy i doba, po kterou budou přispívat do sociálního a zdravotního systému jako netto plátci. Jenže převládají ti, kteří v 65 letech trpí chronickými onemocněními; v USA je jich 85 procent s jedním a 60 procent v této věkové skupině má dvě a více chronických onemocnění.

Počet osmdesátníků se na celé planetě do roku 2050 ztrojnásobí až na dohled k půlmiliardě, Světová zdravotnická organizace uvádí 426 milionů. Zdraví a čilí budou jen někteří z nich, převládat budou zdravotní zátěže v podobě onemocnění oběhové soustavy, ale i diabetu, osteoporózy, artritidy a demence.

Počet „boomerů“, silných populačních ročníků ve věku nad 80 let, začne narůstat po roce 2030, což platí i pro Česko, kde se nejvýraznější dynamika očekává kolem roku 2035. Už dnes celosvětově chybějí kapacity, personál a finanční model zajišťující dlouhodobou udržitelnost dlouhodobé péče.

Více devadesátnic než novorozených holčiček

Všude se naráží na limity dosavadního uspořádání, jež se tradičně opíralo o péči zajišťovanou rodinnými příslušníky, nejčastěji dcerami pečujícími o svoje rodiče. Platí to i pro kultury silně ovlivněné filiální pietou (povinností postarat se o rodiče), kde jde o zvlášť silný morální závazek, otázku sebeúcty, ale i udržení respektu okolí.

Klasickým příkladem je Japonsko, které má s odstupem nejstarší populaci na světě (28,2 procenta obyvatel 65+) s velmi vysokou délkou dožití při mimořádně nízké porodnosti. Připočtěte konstatování, že imigraci cizinců není Japonsko nakloněné, a výsledkem je, že populace nejen stárne, ale od roku 2010 počet tamních obyvatel klesá.

Unknown title by Mia Valisova created November 28, 2024 2:14:07 AM CET

Miroslav Zámečník

Japonský demografický strom je fascinující stejně tak, jako jsou jeho implikace strašidelné. Vůbec početně nejsilnějšími skupinami jsou podle oficiálních demografických statistik ženy ve věku mezi 70 a 75 lety. Devadesátnic je v Japonsku více než novorozených děvčátek.

Země má od roku 2000 veřejné pojištění dlouhodobé péče (nic takového v Česku neexistuje), ale 70 procent péče se odehrává v domácím prostředí s velmi vysokou participací rodinných příslušníků – 43 procent z nich se jí věnuje více než dvě hodiny denně, 22 procent zajišťuje péči v podstatě celý den. Plných 70 procent rodinných příslušníků zajišťujících péči ovšem reportuje stres, sociální vyloučení a finanční potíže. Sebeobětování jde na hranici sebedestrukce, navíc rodinní pečovatelé jsou často vzhledem k dlouhověkosti sami v seniorním věku. Tudy cesta nevede.

Kudy vede cesta?

Laická péče rodinných příslušníků, byť s finančním příspěvkem, nemůže fungovat bez podstatného posílení „odlehčovacích“ služeb a provázanosti komunitní a institucionalizované dlouhodobé péče (v hantýrce známých pod anglickou zkratkou LTC).

Jak říká dlouholetý prezident Asocia­ce poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký, který zároveň předsedá Global Ageing Network, „epidemie covidu-19 znovu ukázala, jak důležité je komplexní zajištění ošetřovatelského procesu, a to včetně výkonů, jakými jsou rehydratační infuze, ošetřování chronických ran, posuzování základních parametrů zdravotního stavu, hodnocení kožních a slizničních změn, aplikace parenterálních léků indikovaných lékařem apod.

To vyžaduje jak změny některých stávajících metodických či právních opatření, tak zvýšení kompetencí nelékařského zdravotnického personálu a posílení pravidelné přítomnosti spolupracujícího všeobecného praktického lékaře, včetně využívání metod telemedicíny.“

V Česku jsou notoricky známé dlouhodobé problémy s kategorií „nepropustitelných pacientů“, kteří vyžadují přítomnost kvalifikovaného zdravotnického personálu, ale jejich pobyt na akutních lůžkách v nemocnicích je pochopitelně limitován. Zařízení následné péče by měla plnit roli „doléčovacích a rehabilitačních jednotek“, kterou kvůli nedostatku peněz a odborného personálu ani při nejlepší vůli nezvládají. Výsledkem jsou převozy zpátky do nemocnice na akutní lůžka, a to právě těch nejkřehčích pacientů. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, co za nepříjemnosti to dovede způsobit i v případech, kdy je rodina ochotna platit, a ne málo.

Unknown title by Mia Valisova created November 28, 2024 2:14:07 AM CET

Miroslav Zámečník

Navíc místa v pobytových zařízeních LTC v Česku chronicky chybějí, čekací listiny jsou dlouhé a jen pro udržení současného stavu by bylo potřeba vzhledem k demografii a poptávce přidávat ročně tisíce lůžek. Kde bez přispění soukromého kapitálu asi tak budou? A kde vezmeme to nejpodstatnější – kupní sílu?

Pole velmi málo orané představuje komunitní péče, která by umožnila po­dle potřeby poskytnout hladký přechod klienta mezi jednotlivými prostředími. Představte si pod tím terénní, ambulantní, respitní (odlehčovací) služby, jež vedou ke snížení a oddálení potřeby dlouhodobého (trvalého) poskytování pobytových služeb.

Hezky se to deklaruje, že mix ošetřovatelských a pečovatelských služeb by měl odpovídat zdravotní kondici a míře soběstačnosti klientů, ale to všechno stojí peníze a manažerský čas na úrovni jednotlivých organizací i celého systému. Je to ve skutečnosti prémiová služba, neboť resortní ministři nikdy v minulosti nedokázali přinutit svoje aparáty k součinnosti, bez které kontinuum péče jednoduše nezajistíte. Bohatí se sociálním kapitálem péči o své rodinné příslušníky nějak zvládnou, ale pro průměrnou rodinu je nalezení důstojného řešení a jeho financování (i po zahrnutí příspěvků na péči) problém.

Kde na to vzít?

Dá se pochopitelně šetřit na to, co nikoho nemine (pokud nebereme v potaz ještě horší variantu úmrtí v produktivním věku). Šetřit lze individuálně, dobrovolně s daňovou podporou jako v USA s jejich Health Savings Accounts nebo povinně přes veřejné pojištění zdravotní péče jako v Německu či Nizozemsku, které je průběžné, nebo na individuální, ale povinné fondové bázi jako v Singapuru.

Unknown title by Mia Valisova created November 28, 2024 2:14:07 AM CET

Miroslav Zámečník

Česko je nyní v procesu přenastavování daňových úlev nebo dotací na nejrůznější bohulibé účely. Ve stárnoucí společnosti není nic důležitějšího než postarat se o dvě věci. Aby těch ekonomicky aktivních přispěvatelů bylo co nejdéle co nejvíce a aby byli co nejproduktivnější.

Jakýkoli průběžný systém (jako naše státní důchody) totiž není nic jiného než součin zaměstnanosti a nominální mzdy jako základu na utrácení ve prospěch těch postproduktivních. Daňově uznaným výdajem a rozumným dotačním titulem tak může být například spoření na výdaje během vysokoškolského studia (college savings) nebo spoření na výdaje na zdravotní péči (health savings accounts), obojí s potřebnou flexibilitou.

Když tady ministerstvo financí předložilo návrh zákona související s rozvojem kapitálového trhu s odhadovanou účinností k 1. lednu 2024, tak ať mají poslanci o čem přemýšlet. O možnostech finančního inženýrství mezi nemovitým majetkem a rentou někdy příště.