Ústava a na ni navazující zákon o volbě prezidenta republiky nastavují poměrně striktní pravidla. Prezidentská volba se musí konat nejpozději do devadesáti dnů ode dne, kdy se uvolní Pražský hrad. A vyžaduje podání kandidátní listiny nejpozději 66 dnů před dnem volby. Podat kandidaturu lze dvěma způsoby: kandidát sesbírá minimálně padesát tisíc podpisů občanů, nebo jej navrhne skupina alespoň deseti zákonodárců.

Protože 24 dní na sesbírání padesáti tisíc podpisů spolehlivě nestačí, je evidentní, že by nás čekala volba s kandidáty vzešlými výhradně z obou komor českého parlamentu.

Jestli máte chuť si odplivnout, že to zase bude součást nějakého politického kšeftu, uklidněte se. A držte si racionální odstup. Situace, kdy kandidáty na prezidenta navrhují politické strany, je přece úplně normální. K čemu jinému by tu politické strany byly? To, že při minulých volbách na tuto svou funkci rezignovaly, protože se bály, že jejich návrhy či podpora by byly polibkem smrti, byla anomálie. A jejich selhání.

Je vysoce pravděpodobné, že Andrej Babiš si již uvědomil, že vládu s důvěrou dohromady nedá. Této variantě nasvědčuje volba Aleny Schillerové do čela poslanců ANO. To je sázka na jistotu, že v čele nejsilnějšího opozičního klubu bude někdo, kdo má ambice, je výřečný a zároveň absolutně loajální vůči Babišovi, ať bude majitel ANO kdekoli.

Zároveň je logické, že si Babiš chce zachovat vliv, a především kýženou beztrestnost. Jediná šance je tedy stát se prezidentem.

Druhé referendum o Babišovi

A jsme u jádra celé věci. Porazit Andreje Babiše v prezidentské volbě může především on sám svými neuváženými kroky a výroky. I za předpokladu, že se jich dosluhující premiér nevyvaruje, nad ním může vyhrát jedině superkandidát.

Babiš má jistých 1 458 000 hlasů, které dostalo ANO ve sněmovních volbách. To bohatě stačí na účast ve druhém kole proti komukoli. Když k tomu připočteme další statisíce hlasů pro SPD, ČSSD, komunisty a jiné formace, dostaneme potenciál minimálně nějakých 2 700 000 hlasů. Právě tam někde ležela hranice pro vítězství ve druhém kole v roce 2018.

Za Babišovým protikandidátem, který má mít reálnou šanci, proto musí být podpora víceméně celé vznikající vládní koalice i občanských kruhů, které stály za jejím vítězstvím. Ani to však nestačí. Protikandidát musí mít schopnost oslovit i část voličů mimo Spolu a PirSTAN. Přetáhnout je od Babiše nebo je alespoň odradit od jeho volby. Babišova kandidatura totiž prezidentskou volbu promění ve druhé, již zcela ryzí a definitivní referendum, které tak bude mít vysokou účast.

Homo politicus

Strany tvořící budoucí vládní koalici mají dnes v obou komorách parlamentu jasnou většinu. To je bohužel nejlepší předpoklad toho, že jednotliví poslanci a senátoři začnou vymýšlet. Je proto třeba, aby z vedení všech pěti stran už brzy zaznělo, že není čas na experimenty a že hledání kandidáta je věcí právě jejich vedení.

Hledají přitom člověka se silným životním příběhem, který lemují vzlety i pády. Osobnost se schopností jednat s každým tak dlouho, dokud se nedobere výsledku. Člověka s chutí spojovat a reprezentovat.

Hledají někoho, kdo je homo politicus. Je přirozeně společensky angažovaný a nepohrdá politikou. Nešel se například do Senátu zahojit po neúspěchu v minulé prezidentské volbě. Mluví srozumitelně, ne jako vědec. Pomáhá a je to pro něj přirozené. Má tuto zemi rád, byť si je vědom, že není žádným pozemským rájem.

Hledají prostě normálního člověka z masa a kostí s trochu nadstandardní schopností v pravý čas rozhodovat i v pravý čas ustoupit do pozadí.

Že je takových lidí v Česku málo? Ne, určitě není. Jinak by totiž Česko nemohlo být tak kulturní a prosperující zemí. Možná jen mnozí takoví lidé zatím nevědí, že by to mohli být právě oni.

Před strany a zákonodárce může překotný vývoj kolem hlavy státu postavit zkoušku, jakou zatím neprošli. Přejme si, aby v ní obstáli.