Historie jako mediální klacek. Její popularizace je základ, říká Michal Stehlík

Nejpozoruhodnější předmět v kanceláři náměstka ředitele Národního muzea Michala Stehlíka najdete v levém koutě pod oknem. Je jím dětská postýlka. Stehlík má osm dětí, a tak to podle něj občas jinak nejde: „Je to normální součást života.“ Už za necelý měsíc se bude ve volbách ucházet o funkci rektora Karlovy univerzity. Ať už bude výsledek jakýkoli, chce se dál věnovat popularizaci historie, například v podcastu Přepište dějiny, který připravuje s historikem médií Martinem Gromanem. Příští rok by mu také měla vyjít monografie o druhém „dělnickém prezidentovi“ Antonínu Zápotockém, muži, jehož barvitá, celé půlstoletí trvající politická kariéra opsala oblouk od rakousko-uherského „socana“ až po komunistického funkcionáře, který spolurozhodoval o popravách babických farářů.

K čemu je dobré popularizovat historii?

Přinejmenším proto, že historie se dotýká naší přítomnosti. Hlavně se ale používá ve veřejném prostoru a je nástrojem, pomocí kterého lidé tvoří metafory a přirovnání. Když třeba někdo chce vyjádřit něco aktuálního, řekne „Je to jako za Mnichova“ nebo „Je to jako za třetí republiky“. Pokud ale lidé nechápou, k čemu současnost přirovnávají, je to jen mediální klacek. Popularizace je základ pro pochopení historie.

Co vůbec běžný Čech o historii ví?

Mám skeptickou tezi, že většina lidí si nese pohled na historii na úrovni osmé nebo deváté třídy základní školy. A pokud jim nedáme srozumitelnější informace, než jsou ty akademické, nezmění se to. Budou jim dál chybět souvislosti.