Kdybyste měla definovat směr svého současného života, co je ta Severka, podle které jedete?

Já se vždycky nechávala unášet vírem života, který je spojen s přítomným okamžikem. To se postupně nátlakem společnosti měnilo, ale teď už se zase poctivě vracím zpět k sobě.

Učím se pouštět kontrolu, kterou jsem získala s dětmi. Ono je pro mámy těžké ji pustit. Ale je důležité nebrat dětem jejich vlastní zkušenosti, ani ty negativní, nepřipravit je o tu jejich cestu a zasáhnout až v kritickém okamžiku. To nejsou vůbec jednoduché momenty.

A když se vrátím k tomu, co určuje můj směr, je to tedy ten vědomý přítomný okamžik, který se může ve vteřině změnit o 180 stupňů. A intuice, kterou už dnes neobcházím nějakými výmluvami. Vím, že mi radí správně.

Jaké každodenní malé rituály vám pomáhají udržovat rovnováhu mezi vnitřním klidem a prací?

Vnitřní klid… to je celoživotní hledání. Těch vjemů a rušivých elementů je tolik, zvlášť v našem roztříštěném světě.

Proto když nevím, nerozumím nebo si nejsem jistá, stopuji. Vnitřně si stopnu danou situaci, zastavím se v ní tak, aby v tom nebyly emoce, abych nic neřešila pod tlakem, a čekám, co mi napoví můj vnitřní hlas.

Neříkám, že se mi to daří pokaždé. Je to proces, stále znovu v sobě nacházet mír, kultivovat dobré vlastnosti, trénovat vděčnost, šlechetnost, velkorysost, nehodnocení.

A pokoru. Ta se zdá být jasná, ale někdy uděláte něco dobrého a řeknete si – byl to fakt dobrý skutek, nebo jsem to já sama chtěla udělat, abych něco vylepšila? Je to opravdu pokora, nebo pýcha?

Kolikrát se upřímně přistihnete, že víte, co přesně by ten druhý potřeboval? Ale jak můžete vědět, čím vším si ten člověk musí projít, aby na to přišel sám? Jen se nesmí plést nevyžádaná pomoc s lhostejností!

Z tech rituálů je to zklidňování ráno a večer. Když se mi podaří vlézt do studené vody, jsem šťastná, ale minimálně ráno a večer mám modlitbu… meditaci… něco mezi tím.

Nelákalo vás někdy zkusit si taky napsat vlastní hru, filmový scénář, knihu?

Mám dlouhodobě potřebu napsat vánoční příběh, protože mi moc chybí a mám pocit, že se lidé potřebují dotýkat základních lidských hodnot – lidskosti, soucitu, vnímání se, naciťování se, pravdy a lásky, života i smrti, jasně rozlišeného dobra a zla.

Chtěla bych vytvořit laskavý, hluboký vánoční příběh. Mám svůj námět, ale ještě jsem se do toho zcela nepustila. Nevím, jestli to umím, ale mám potřebu to zkusit, i kdyby to nemělo vyjít.

Na co se v budoucnosti nejvíce těšíte? Ať jde o cestu, setkání, nebo vlastní vnitřní objev…

Miluji na svém životě možnost učit se nové věci. Každý okamžik, ve kterém se mohu naučit něco nového. Těším se na každý nový den, co přinese.

Doufám, že budu pokaždé připravena a že budu schopna to chápat. A týká se to všech směrů v životě.

My jsme s mým úžasným bráchou byli vychováni rodinou k pokoře a respektu ke všemu, co nás obklopuje, a k tomu, abychom se dokázali postavit k jakékoliv práci.

Kdy se vám podařilo proměnit bolest v sílu?

Nevím, co nás v životě všechno čeká. Poctivě přijímám, jak to v životě přichází. A stavím se k tomu čelem. Někoho bolest vnitřně posouvá. Já mám asi už odmalička nastaveno silné sociální cítění, schopnost vciťování se, určitý soucitný přístup k lidem.

Litovat a soucítit jsou odlišné věci: lítost toho druhého oslabuje, soucit posiluje.

Od dětství jsem jezdila s maminkou do ústavů sociální péče, ona tam působila jako stavebnětechnický dozor. Takže už jako malé dítě jsem se pohybovala mezi postiženými dětmi, kdy jsme třeba vůbec nemluvili, jen jsme se v tichu vnímali. Senioři zase měli radost, že tam s nimi jsem a mám zájem, tak si povídali o běžných věcech nebo jsme si recitovali básničky.

To vnímání té bolesti… Já měla těžce nemocnou babičku, která je pro mě pořád nepřekonatelným morálním vzorem. Celý život byla těžce nemocná, postarali jsme se o ni doma.

Tatínek mi umřel velmi brzo, maminka, o kterou jsem se pak starala, taky… V té bolesti člověk vidí, co přichází a s čím se přirozeně musí srovnat. Vidíte, že skrze tu bolest je něco dál, a asi právě to vás posílí.

Když mě s prosbou o pomoc oslovila paní prim. Hana Bučková z EB Centra, která je jedinečnou kapacitou a zaměřuje se na pacienty s tzv. nemocí motýlích křídel (EB), neváhala jsem.

Bylo mi něco přes dvacet a začala jsem pracovat s organizací DEBRA na podporu těchto lidí, kterými jsou převážně děti a kteří se bez pomoci zvenčí prostě neobejdou.

EB je jedna z nejbolestivějších nemocí vůbec. A tím se vracím k odpovědi na otázku – na těchto dětech je vidět, jak ta bolest posouvá ducha. Jsou neuvěřitelnou inspirací pro to, jak žít přítomným okamžikem, v radosti z každé vteřiny.

Podobně silné příběhy proměny bolesti vídám i při spolupráci s UNICEF, kde jsem velvyslankyní dobré vůle. Odjela jsem s nimi na misi do afrického Mali s očkovacím programem proti tetanu a měla jsem možnost v jedné z nejchudších zemí světa poznat, jak tato organizace funguje.

Bylo to vše velmi emotivní, hlavně setkání s místními mámami, které i když třeba nejsou vzdělané, neznamená to, že jsou hloupé nebo něco míň, jak na ně mnozí z našeho „civilizovaného světa“ nahlížejí.

Jsou to ženy spirituálně a lidsky hluboké a často jsou dál než my, jsou více napojené – přestože jsme si jazykově nerozuměly, lidsky jsme se cítily.

Jak vypadá váš běžný den, když ho prožijete v souladu se svým vnitřním nastavením?

Občas mě provází prchlivost, to na sobě nemám ráda. (smích) Ale je to holt moje součást, to člověk nemůže asi hned úplně obrátit. Což neznamená, že na tom nepracuju.

A někdy je to k něčemu dobré, stejně jako hněv. Člověk se vyventiluje a nastaví si mantinely… Já jsem vášnivý typ, prý bych potřebovala na tu svou energii zbrojní pas.

Já to o sobě vím, že je mě někdy moc a lidé se toho občas bojí – ale já nekřičím, já jenom argumentuji. (smích) Takže si dávám pozor, abych někoho nepřeválcovala, když něco vysvětluji…

Jestli má můj den nějak vypadat, měl by být autentický, se vším, co k tomu patří. V autenticitě je velká svoboda, s níž se ale pojí odpovědnost. Za všechno, co člověk vysloví nebo udělá.

Musíte o tom přemýšlet, jaké důsledky to má a komu byste mohli svým jednáním nebo slovy ublížit. A to je asi můj hlavní životní program: neubližovat, mít dobré vztahy, čisté svědomí, nic nedlužit. Nelhat. Být laskavá a vděčná. Žít svůj život poctivě a v lásce, se vším, co přichází. A milovat… milovat.

Co nejraději necháváte plynout a v čem raději držíte volant pevně v rukou?

No konkrétně volant, ten držím hodně pevně. (smích) Ne, vážně, jsem za volantem dost soustředěná, protože vozím děti. Snažím se přemýšlet i za ostatní, předjímat. A co se týče Volva, tak ambasadorství stranou, já jsem z něho nadšená, je superbezpečné. Zcela upřímně.

A když to posuneme do jiné roviny toho držení nebo pouštění kontroly, tak jak už jsem říkala, nechávám život plynout. Jsem dobrodruh a vždycky budu koukat za roh, co nového a nepoznaného mě čeká.

Miluju překážky. Nejsem ráda dlouho v pohodlnosti. Ráda se vystavuji diskomfortu, jedině ten vás posune někam, kam by se člověk normálně nedostal. To je nejlepší pro poznání sebe i druhých. A k tomu porážet strach.

Bezpečí není jen o technologiích. Co je podle vás skutečná jistota, když je bolesti ve světě příliš? A kde jistotu hledáte vy?

Kdysi jsem podnikla s kamarády Rudou Švaříčkem a Stevem Lichtagem, kteří sbírali materiál na film a knihu, měsíční cestu do Tibetu. Neplánovala jsem to, prostě mi to přišlo do života.

Rok nato jsem otěhotněla, ale ještě nám zbýval rozhovor s Jeho Svatostí dalajlamou. A protože jsem už kvůli těhotenství nemohla odjet, poprosila jsem kluky, aby mu přednesli můj dotaz k tíživé situaci ve světě (v tu dobu se hojně protestně sebeupalovali mniši a vůbec mi přišlo, že se děje příliš negativního): Když je ten svět dnes tak složitý a vypjatý, co poradí, jak s tím pracovat, jak si udržet klid.

A kluci mi přivezli odpověď. Prý se usmál tím svým zářivým úsměvem a říká: To je právě ono, teď to teprve přijde, vše se děje, jak má. Všechno má svůj důvod.

A je to pravda, všechno má svůj smysl a význam, i ty těžké věci. Není snadné si v mezních životních situacích udržet víru v to, že se vše děje, jak má, nenechat se ovládnout strachem, nepropadnout nenávisti. Měnit očekávaní ve vděčnost.

Ten hluboký proces duše je nepřenosný a v důsledku je na něj každý sám. Ale můžete být jako láskyplná podpora druhému nablízku. To je to jediné, co opravdu můžete – dávat lásku.

Volvo mluví o tiché síle a vnímání cesty. Kdy jste naposled zažila jízdu jako meditaci?

Když jsem sama v autě. Protože s dětmi, to jsou tisíce otázek a odpovědí, tisíce vjemů, to zná každá máma. Ale když jedu v autě třeba hodinu sama, to je úžasné! Můžu jet v tichu, s hudbou nebo jen se svými myšlenkami…

Zpíváte si za volantem?

To je jediné místo, kde já můžu zpívat (smích), kromě zpívání s dětmi večer v posteli. A někdy, když je cesta opravdu dlouhá, tak si pustím nějaký podcast, rozhovor na DVTV a podobně, na co člověk v normálním běhu dne nemá čas.

A taky když se něco učím, tak jedině v autě. Nebo i psát – jdu se prostě zavřít do auta. Je to pro mě opravdu mnohem důležitější prostor, než by si kdo myslel. Líp se tam soustředím.

Konkrétně ve vaší XC90, nebo v kterémkoli autě obecně?

No ono to samozřejmě může znít zkresleně, když jsem ambasadorka. Ale vždycky jsem dělala věci, za které se umím postavit, to je o mně doufám známo.

Samozřejmě dělám chyby a ještě jich asi dost udělám. Ale jde o to, je neopakovat. Je idiocie se z chyb nepoučit.

Vždy jsem se snažila dělat věci poctivě a žít v souladu sama se sebou, a pokud někomu něco doporučím nebo se za to postavím, tak tomu opravdu věřím.

Takže to vlastně není kterékoli auto, musí to být prostor, v němž se cítím bezpečně, pohodlně a příjemně – tohle volvo není samozřejmě jediné, ale je to určitě auto, které toto všechno splňuje.

Co v autě nejvíc potřebujete? A co ve vás rozhodne: tady se cítím dobře, bezpečně?

Já jdu i v těchto věcech intuitivně. Ona to s sebou taky nese samotná značka, má svou cestu i v tom energetickém prostoru a já to vnímám.

Je pro mě také důležitý komfort, v autě trávím spoustu času, najezdím hromadu kilometrů. Takže ocením, že mě pak nebolí záda.

A to, že recyklují materiály… Cením si na Volvu, že to není fejková cesta, kdy se třeba někteří výrobci snaží o udržitelný produkt, a přitom při výrobě zanechají stejně hlubokou neekologickou stopu…

A navíc ráda trávím čas s lidmi z vedení Volva. Náš dialog někam vede, to mi dává smysl. Mají mně blízké nastavení, až je zarážející, kolik lidí v takovém korporátu hluboce lidsky souzní. Tohle v komerčním světě není běžné, ta snaha vědomě za tím jít.

A s tím souvisí i to, že si v poslední době všímám, že ta transformace ve společnosti se týká i mužské síly. Cítím od nich větší podporu té ženské, to je ohromné.

A my ženy bychom tu podporu snad mohly konečně přijmout, nebojovat s ní, nevyčítat. Možná už nebudeme muset udržovat ten modus přežití a mohly bychom se konečně dostat do té jemné, něžné, moudré ženské síly. Je čas odpuštění, smíření.

Co vám teď dělá největší radost – hraní, zpívání, moderování… nebo něco úplně jiného?

Kterákoli tvorba, jež vychází z vášně. Bez ní to nemá smysl. V tvorbě musíte cítit vášeň, lásku, emoce.

Když je chvilka klidu: zahrada, les, voda, gauč… po čem sáhnete nejradši?

Podle toho, v jakém jsem módu, i ten gauč je někdy fajn. Já jsem ráda ve vodě i na vodě – já totiž stojím hodně nohama na zemi, a když jsem pak nějakou dobu třeba na moři, je to pro mě očisťující a asi i odlehčující.

A ten gauč, tak ten někdy taky, ale hlídám si hranici mezi odpočinkem a pohodlností. Mít disciplínu je nutná věc. Tak jsem byla vychována, u nás doma se hodně pracovalo, takže to mám v podvědomí, hlídat si, jestli je to ještě odpočinek a ne náhodou lenost. (smích)

A co vás prostě baví jen tak? Bez velkých významů.

Smát se. (smích)

Co je vaše „malé štěstí“: plavání, houby, hrnek kávy, nebo zkouška bez přesčasů?

Asi všechno. Já jsem z podstaty radostný člověk. Když vysvitne slunce, mám radost, když začne pršet, mám radost, protože vím, že to příroda potřebuje a já půjdu v dešti, to je taky krásný.

Dokážu strhnout děti, aby se mnou do toho deště jen tak bosé vyběhly… To je mimochodem na dětech úžasné, jak rychle v nich dokážete zažehnout vášeň, zahnat negativitu a jak to umějí okamžitě přijmout.

Jedno místo, kam se vždy ráda vracíte?

Tam, kde jsou moje děti, moje rodina. To je domov, ať už je to kdekoli.

Kromě těch velkých věcí, na jakou drobnost ve svém životě jste hrdá?

Na všechny poctivé procesy. Když se cokoli povede, i maličkosti, třeba když se mým dětem něco podaří nebo je můžu v něčem inspirovat. Ne něco vnutit, jen inspirovat.

Kdysi Čestmír Strakatý otevřel v rozhovoru se mnou téma smrti mojí maminky, o kterou jsem se v konečné fázi starala doma. Povídali jsme si o tom dost otevřeně a pro posluchače to bylo evidentně hodně posilující, odezva na ten rozhovor byla obrovská.

Mít odvahu vzít si blízkého v těžké nemoci dožít domů. Nebát se, jestli se o něj dokážu postarat, zvládnout všechny úkony toho odcházejícího těla, nepanikařit, ale přinášet lásku, péči a klid. Neopouštět. Vyprovodit jej tam, kam jen s respektem vyprovodit můžu…

Že mohou být přítomné děti, protože je to pro ně přirozená věc a jsou schopny to tak brát snáz než dospělí, když je neblokujete strachem. O tom všem jsme spolu mluvili a tak silně to zarezonovalo – pravděpodobně v tu chvíli společnost potřebovala právě toto téma otevřít.

Přicházelo mi pak nespočet reakcí „dáme to na Čvanču“ – ve smyslu, když to Jitka dokázala, my se dokážeme o své blízké postarat taky.

Jsou důležité věci, o kterých i když jen mluvíte, už to stačí, abyste druhým dodali odvahu. Možná je to maličkost, na kterou ovšem taky musí nazrát čas, kdy to zvládnete správně sdělit.

Ale tato zdánlivá maličkost, dokázat to sdělit, může druhým zásadně otočit život. A tím se může z maličkosti stát obrovská věc.