Revoluci elektrických aut došla šťáva. A je na vládách, aby ji do ní opět napumpovaly

Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.

Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.

Celý článek
0

Hlad po ajťácích neutichá. Jejich zlaté časy už ale skončily

Platy českých IT expertů jsou pořád nadprůměrné. Firmy vyvažují zkušené ajťáky zlatem, tempo růstu jejich mezd už ovšem zpomaluje. Vyplývá to z průzkumu internetového portálu Smitio.

Platy českých IT expertů jsou pořád nadprůměrné. Firmy vyvažují zkušené ajťáky zlatem, tempo růstu jejich mezd už ovšem zpomaluje. Vyplývá to z průzkumu internetového portálu Smitio.

Celý článek
0

Restaurace zbytečně vyhodí jídlo za biliony ročně, umělá inteligence teď s plýtváním bojuje

V restauracích i bistrech po celém světě se každý den vyhazují desítky až stovky kilogramů nedojedených porcí a prošlých surovin. Tento globální problém by mohla vyřešit umělá inteligence, která dokáže díky strojovému učení a hlubokým analýzám dat snížit plýtvání o polovinu.

V restauracích i bistrech po celém světě se každý den vyhazují desítky až stovky kilogramů nedojedených porcí a prošlých surovin. Tento globální problém by mohla vyřešit umělá inteligence, která dokáže díky strojovému učení a hlubokým analýzám dat snížit plýtvání o polovinu.

Celý článek
0

Gastro je moje práce, fotbal náboženství, říká rozhodčí Ochotnický

Slovák Pavel Ochotnický je zkušený fotbalový rozhodčí nejvyšších soutěží v Česku i na Slovensku. Nejtěžší profesní zápas ovšem zažil letos coby majitel restaurace v centru Prahy.

Gastro je moje práce, fotbal náboženství, říká rozhodčí Ochotnický
Pavel Ochotnický | foto Tomáš Novák týdeník HROT

V nenápadné pražské restauraci na Jungmannově náměstí se ještě v polovině 90. let scházeli politici kolem Občanského fóra. Podnik Český ráj byl známou adresou, kterou navštěvoval prezident Václav Havel, někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý a mnoho dalších.

Dnes zde české a slovenské speciality hostům nabízí mladý slovenský restauratér Pavel Ochotnický, který podnik převzal před více než deseti lety.

Na první pohled byste na tradičně pojaté restauraci, která se ztrácí pod hlubokými schody za úzkým vchodem kdesi ve sklepení a venku k ní náleží velkorysá zahrádka, nepoznali, že majitel je fotbalový fanatik a také zkušený ligový rozhodčí s ostruhami nejen z české a slovenské nejvyšší soutěže, ale i z řady mezinárodních zápasů.

To pochopíte, až když vám začne vyprávět své zážitky z cest, v rámci kterých navštívil snad všechna významná fotbalová derby na světě, od slavného argentinského duelu Boca Juniors vs. River Plate až po podobně vyhecovaná klání v Řecku, Turecku či Chorvatsku.

Se stejným zápalem hostům prezentuje brynzové pirohy, jednu z místních specialit, kterou má zrovna v denní nabídce.

Několik hodin před rozhovorem se vrátil z Ruska, kde byl v Petrohradě ozkoušet atmosféru letošního Eura na zápase Švédsko-Slovensko.

„Na fotbal se nedalo koukat, ale výlet to byl dobrý, až na zrušený let z Petrohradu,“ prohodí s úsměvem chlapík sportovní postavy, který rozhovor zvládá takřka bezchybnou češtinou, ale když mu zazvoní telefon ze Slovenského fotbalového svazu, plynule přepne na rodnou slovenštinu. Když však začne popisovat svoje podnikání v gastronomii, přece jen zvážní. Jako podnik zaměřený na zahraniční turisty byla loni jeho restaurace zralá na zavření a ani teď to není žádná velká sláva.

Slavní sportovci si po kariéře často otevírají hospody. A nedopadá to úplně dobře. Myslíte, že rozhodčí jsou na tom lépe?

Těžko říct, jestli jsou rozhodčí úspěšnější. Ale máte pravdu, že vysloužilí sportovci, a nejen oni, se často vidí v pozici salonního restauratéra, který přijede večer, sedne si s kamarády a pak spočítá tržbu a jede domů. Ale gastro je o něčem jiném. Budujete brand, jste závislí na lidech, kteří pro vás pracují. Fotbalista si brand tvoří na hřišti, kde je svůj výkon schopný sám ovlivnit. V restauraci jste závislí hlavně na lidech, které musíte umět vést. O to je to složitější pro sportovce, kteří do toho vlítnou úplně bez zkušeností.

A vy to máte jinak?

Já nejsem sportovec, který po skončení kariéry začal podnikat v gastru. Já se v něm pohybuji vlastně celý svůj dospělý život. V restauraci jsem si vyzkoušel všechny pozice. A nejen v tomto podniku, ale i v našem předcházejícím podniku na Vinohradech Divine bistronomy twist. To byl svého času na TripAdvisoru nejlépe hodnocený podnik v Praze, vyloženě fine dining.

Proč jste ho zavřel?

Nezavřel jsem ho. S bývalou partnerkou jsme ho prodali před několika lety, podnik dodnes funguje, jen pod jiným názvem.

Takže jste spíš hospodský, který píská fotbal?

Asi ano. Já jsem vždycky chtěl pracovat s lidmi. Přes dvacet let dělám v gastru a cestovním ruchu. Začínal jsem v hotelu, kde si člověk vyzkouší úplně všechno. Do něj jsem nastoupil už během studií na Vysoké škole hotelové v Praze. Před 12 lety jsem se ale rozhodl otevřít si vlastní podnik. Ale fotbal, to je celoživotní vášeň.

Hrál jste?

Ano, ale jen mládežnické nižší soutěže. V 17 letech přišlo zranění a už jsem se k fotbalu nevrátil. Tedy ne coby hráč. Ale jsem z fotbalové rodiny, táta dělal rozhodčího, a tak mě poslal na hřiště s píšťalkou v ruce. První zápas byl strašný. Žáci si mě tam vodili jako slepého koně bez ohlávky. Ale časem člověk získá jistotu. Navíc na vyšších úrovních je to paradoxně jednodušší, neboť hráči jsou tam zkušenější a inteligentnější.

Jaká byla vaše cesta k profesionálním soutěžím? Začínal jste v Česku, je to pravda?

No, úplně první zápasy jsem pískal na Slovensku, vyrůstal jsem v Tatrách a žil tam vlastně až do maturity na obchodní akademii. Na vysokou hotelovou školu jsem přišel do Prahy, a tak jsem i své fotbalové aktivity přesunul sem. Začínal jsem v nižších pražských soutěžích, ve 2. třídě, pak přišly přebory, divize, ČFL. To už jsou docela hodně sledované soutěže. A zhruba po deseti letech se mi povedlo postoupit do první ligy.

Všiml jsem si, že úplně plynule přepínáte mezi češtinou a slovenštinou. Národností jste ale Slovák, je to tak?

Ano, narodil jsem se v Tatrách, můj tatínek je ale rozený Čech. Já jsem takový klasický Čechoslovák. Od 18 let žiju už více v Praze.

Zde jste také začal podnikat v gastronomii. K tomu došlo jak?

Pocházím z vesměs chudé rodiny, takže jsem si během studia v Praze musel vydělávat. Vlastně od začátku jsem pracoval v hotelu Galerie Royale v Karlíně. Tam jsem působil asi deset let a prošel různými pozicemi, až jsem tam chvíli dělal i ředitele. V roce 2010 jsem ale zatoužil po vlastním podniku a naskytla se možnost převzít restauraci Český ráj na Jungmannově náměstí. Pět let nato jsme přidali podnik na Vinohradech. Ale tady jsme nepřetržitě 11 let.

Proč jste se tedy pak přesunul jako rozhodčí na Slovensko?

V Česku jsem působil v profesionálních soutěžích šest let. Pak jsem se z určitých rodinných důvodů přesunul na Slovensko. Podniky jsme v Praze pořád měli, ale více času jsem musel trávit na Slovensku. A tak jsem začal pískat zápasy tam. Na Slovensku jsem si to musel znovu prošlapat. Když v Česku působíte v první lize, neznamená to, že na Slovensku automaticky také. Začínal jsem ve třetí lize a postupoval výš.

Proč se teď nevrátíte do Česka?

To není tak jednoduché a upřímně mě to nijak zvlášť neláká. A tím nechci vůbec hodnotit, jestli poměry v Česku jsou lepší, nebo horší, zda se zlepšují, či zhoršují. Ale na Slovensku se mi teď působí dobře. A i na to dojíždění jsem si zvykl.

Jak vypadá váš pracovní týden? To pendlujete mezi pražskou restaurací a slovenskými trávníky každý týden?

Vlastně ano. V rámci fotbalu musím absolvovat pět tréninkových jednotek týdně. Plus musím být na sto procent v restauraci, která mě živí. Být rozhodčí v Česku a na Slovensku není profese.

Jako rozhodčí si tedy nic nevyděláte?

Ale ano, máte tarifní odměny za zápas, ale nejde o profesionální kontrakt. Nejste pod smlouvou. V Česku je za zápas první ligy pro hlavního rozhodčího 25 tisíc, asistenti mají méně. Na Slovensku je to 680 eur. Je to suma v hrubém. Odečtěte si náklady na trénink, dopravu, vybavení. Platíte z toho odvody. Neříkám, že je to špatné, ale asi bych s tím nevyžil.

Takže každý pátek opouštíte restauraci a vyrážíte směr Slovensko?

Ano, většinou se hraje o víkendu. D1 si tak dávám v nejlepší možný čas, v pátek odpoledne. Ale už jsem si zvykl, je to ideální prostoj na uvolnění. Pouštím z hlavy starosti kolem hospody a pomalu se soustředím jen na fotbal. Je to pro mě odpočinek, vyčištění hlavy.

A po zápase míříte myšlenkami hned zpět do restaurace?

Po zápase si člověk ještě v hlavě přehrává důležité momenty. Je toho plný. Navíc když tam jsou sporné momenty, které propírají média, úplně přepnout zpět do gastra nejde.

Počítal jste si, kolik toho naběháte za den v restauraci? Je to víc než v jednom fotbalovém zápase?

Jednou jsem si to skutečně měřil. Za den v hospodě v top sezoně, se zahrádkou a těmi dlouhými schody to bylo přes 15 kilometrů. Klobouk dolů před mými zaměstnanci, kteří takto jedou pořád. Na hřišti je to v průměru 12 kilometrů, samozřejmě záleží na tempu zápasu. Takže skutečně platí, že na fotbal si jezdím odpočinout.

Během covidu se ale fotbalový přivýdělek asi hodil, ne?

Ono to ani s tím fotbalem nebylo místy příliš slavné, a jak jsem říkal, mne opravdu živí hlavně gastro. Takže jsem rád, že už toto období máme za sebou. Byl to nejnáročnější rok, co jsem zažil. I když jste největší pesimista, neděláte si rezervy na rok, ale třeba na tři čtyři měsíce. Tady šlo ale o výpadek ročního příjmu. Přežili jsme to jen díky obrovské podpoře našich lidí a majitelů budovy. Bez toho bych už asi neotevřel.

Výdejní okénko nebo rozvoz jídla vám nepomáhaly?

My jsme nic z toho nezavedli. Pro hospodu našeho typu v centru Prahy to nemělo cenu. Vždyť tady v centru několik měsíců nebyli vůbec žádní lidé. Turisté nikde, místní tu vlastně žádní nebydlí, lidé nechodili do kanceláří. Těch pár objednávek, které bychom pochytali, by se ani nevyplatilo. Takže restaurace Otevřeno měla zavřeno.

Aktuálně vidím nahoře skoro plnou zahrádku, tady dole je taky pár lidí. Jak to vypadá s tržbami?

Jsme na nějakých padesáti procentech roku 2019. A upřímně jsem to čekal horší. V květnu hned po otevření jsme byli na třiceti procentech. Dost možná jsme na nějakou dobu na maximu, protože stále platí omezení kapacity a rozestupy. Problém ale je, že proti tomu už všichni chtějí platit sto procent nákladů, sto procent odvodů, mezd, nájmů, což při omezené kapacitě dělá v naší matematice problémy.

Co státní podpora, jak tu hodnotíte?

Využil jsem hned několik programů a zaplaťpánbůh za ně. Bez nich bychom asi nepřežili. Nechci hodnotit, jestli podpora byla správně nastavená. Samozřejmě pociťuju, že nebyla vždy úplně dostačující a její struktura mohla být nastavená jinak. Ale po bitvě je každý generál.

Všechny úspory tedy padly na udržení byznysu? Nebo jste se víc zadlužil?

Velká část padla na záchranu byznysu. Upřímně, kdybych v té restauraci neměl nainvestováno zhruba šest milionů korun za posledních deset let a neměl kolem sebe skvělé lidi, už bych tu dávno nebyl. Někde bych se nechal zaměstnat a měl bych klid.

Zpět k fotbalu. Rozhodčí není moc populární povolání. Nebo je jejich reputace na Slovensku lepší než v Česku?

Myslím, že je to všude na světě stejné. Ať už jde o Brazílii, Německo, Česko, nebo Slovensko, rozhodčí je nejméně oblíbená postava na hřišti. Jakékoli rozhodnutí uděláte, jsou kolem toho emoce. Když útočník zahodí pět šancí, nikdo z toho nedělá kauzu, když udělá chybu rozhodčí, nikdo mu ji neodpustí.

Já jsem to myslel i směrem k podezření z korupce a ovlivňování zápasů. To je v českém fotbale velké téma. Některé škarohlídy možná napadne, že hospodu jste si určitě pořídil za „kapříky“...

Chápu. To ale nesedí. Neboť když jsem začínal v byznysu, pískal jsem na nejnižší úrovni. Podnikat jsem začal mnohem dřív, než jsem se propracoval do profesionálních soutěží. Takže kapříci v tom nejsou a nebyli. Fotbal je moje náboženství a moje vášeň, dělal bych to i zadarmo. Po čtyřicítce se vám to v hlavě už trochu pere. Má cenu pokračovat? Protože tomu opravdu obětujete strašně moc času a úsilí. Těch tréninků a cest po D1... To je vážně zápřah. Ale zatím končit nechci. Držím se tím i ve formě.

Kolik toho tedy týdně natrénujete vedle práce v restauraci?

Snažím se cvičit vlastně pořád. Ráno vstanu, jdu si zaběhat nebo do fitness centra. Pak nasazuju montérky a běžím sem. Zde se člověk někdy zastaví až večer. Do toho se snažím držet stravu, což taky není úplně snadné. Do toho s kamarády chodíme hrát hokej, běháme žižkovské schody. Snažím se to nastavit tak, abych měl už v pátek volno a mohl se soustředit na přesun na Slovensko a na samotný fotbalový zápas. Před ním mám ale také své rituály.

Co fenomén Berbr a celkově tuzemský systém delegování rozhodčích, jaký na to máte názor?

V Česku i na Slovensku každý vidí trávu růst. Když uděláte chybu, hned každý spekuluje, co za tím je. Toho se asi nikdy nezbavíme. Ale je to stejné, jako když mi tu někdo zapomene namarkovat jídlo do kasy a já hned budu říkat, že celý personál jsou zloději. Snažím se od toho oprostit.

Ale je zřejmé, že problémy tu byly, nemyslíte?

Určitě ano, ale byly také v Německu, v Rakousku. Všude jsou nějaké případy zmanipulovaných zápasů. Jednou pracujete s velkým kolektivem lidí a nedokážete ovlivnit chování každého jednotlivce. To je jako říkat, že každý politik je tunelář.

Sám jste nezažil žádný případ tlaku a manipulace?

Když jsem začínal pískat na Slovensku, chodil jsem na zápasy s jedním ostříleným rozhodčím, podsaditým mazákem. Bylo mi 17 let, přijeli jsme na východ Slovenska. Od funkcionářů zjistil, že domácí potřebují vyhrát, aby se zachránili, a hostům o nic nešlo a přijeli s úplně nezkušeným dorostem...

Takže jim to chtěli pustit, ano?

Ano, zřejmě se domluvili. Toho mazáka rozhodčího hrozně naštvalo, že se domluvili a nic mu o tom neřekli. Prvních dvacet minut se domácí nedostali za půlku. Pískal jim fauly, hrozně je drtil. Pak přišla situace ve vápně domácích. Bum. Písknul penaltu, přestože já jsem viděl, že to na penaltu nebylo. Můj názor ignoroval. Kapitán hostí, jediný zkušený hráč v týmu, to zkušeně kopnul nad bránu... Rozhodčí ale penaltu nechal opakovat. A naznačil mu, že ji nechá opakovat tak dlouho, dokud ji nedá. Takže napodruhé ji proměnil a domácí o poločase sestupovali.

A co se stalo během přestávky?

Zavolali si rozhodčího na konzultaci. Ten se vrátil s úsměvem na tváři a zápas nakonec skončil 3:1. Tehdy mi to otevřelo oči. Člověk do toho v sedmnácti šel s nadšením a čirým elánem a tohle byl náraz na realitu. Ale podobné excesy se dějí skutečně ve vesnických soutěžích. Čím vyšší soutěž, tím menší prostor pro podobné momenty. To si nikdo nedovolí. Ale i tak je ten tlak obrovský. Když se sejdou tlaky od diváků na tribuně, od hráčů a funkcionářů, je to pro silné povahy.

Nedostal jste někdy, mírně řečeno, přes ústa? Třeba od hráče nebo funkcionáře?

Dostal. To bylo také v začátcích. Tuším pátá slovenská liga, zápas ve východoslovenských Šarišských Dravcích. Tehdy jsem se chystal dát žlutou kartu jejich kapitánovi, který byl zároveň synem majitele. Když jsem ji vytáhl, přiletěl úder pěstí do tváře.

Jak se díváte na VAR a jeho použití v praxi?

Diplomaticky řečeno, vidím plusy i minusy. Navíc je to stále projekt ve vývoji. Teď na Euru se mi ale docela líbí. Podporuje rozhodnutí rozhodčích a celkově do zápasů promlouvá minimálně. V dlouhodobém horizontu se ale ukáže, jestli povede k úplnému odstranění chyb. U faulů je i s VAR rozhodnutí vždy subjektivní. Zato u ofsajdu je VAR tvrdě objektivní.

Kam to na trávníku ještě chcete dotáhnout? Třeba na nějakou mezinárodní úroveň?

Na listinu mezinárodních rozhodčích jsem už starý. Tam teď preferují mladší ročníky, aby s nimi mohli koncepčně pracovat. Ale jezdím jako náhradní rozhodčí třeba s Peterem Kráľovičem, ať už na zápasy Evropské ligy, nebo na nejrůznější přípravné a přátelské zápasy. Zapískal jsem si Galatasaray, Trabzonspor i jiné. Ale tohle není ten druh ambice. Posunul jsem se do fáze, kdy si to užívám. Je to pro mě únik z pracovního stresu, koníček, zábava.

Neuvažoval jste o tom, že byste svůj fotbalový rozměr využil pro marketing restaurace?

Uvažoval. Mám doma obrovskou sbírku dresů a šál z celého světa. Já totiž kromě toho, že pískám, za fotbalem také jezdím jako fanoušek. Miluju třeba zápasy v Jižní Americe, na argentinském derby Boca s River Plate jsem byl třikrát. Takže různých fotbalových relikvií mám mnoho. Ale nevím, jestli by to fungovalo. Možná někde na periferii, ale v centru turisté chodí do restaurace vyzkoušet něco lokálního. Kdybych z toho udělal sportbar, tak si cílovou skupinu spíše zúžím.

Není název Otevřeno trochu matoucí?

Divné to bylo přes covid, když si lidé mysleli, že máme otevřeno. Na jméno Český ráj byli lidé zvyklí, my ho ale chtěli změnit. A Otevřeno má naznačovat, že jsme otevření novým chutím i novým lidem...

Pavel Ochotnický (40)
• Narodil se na Slovensku v obci Stará Ľubovňa, vyrostl v horském městě Kežmarok.
• Vystudoval Obchodní akademii v Popradu a Vysokou školu hotelovou v Praze.
• Od roku 2000 je fotbalovým rozhodčím, začínal v nižších ligových soutěžích na Slovensku, později přešel do Česka.
• V roce 2011 debutoval v první české lize zápasem Jablonec-Slavia, aktuálně píská nejvyšší soutěž na Slovensku.
• Pracoval v pražském hotelu Galerie Royale, od roku 2010 provozuje restauraci Otevřeno v centru Prahy.
• Sportuje, běhá, cvičí, hraje hokej, cestuje po světě, většinou za fotbalem. Je svobodný a bezdětný.

Článek vyše v tištěném vydání týdeníku Hrot.