Každý rok se z míst, kde stávaly newyorské Twin Towers, vznesou 11. září nad panorama Manhattanu dva světelné sloupy a mnoho slavnostního řečnění. Nikomu netřeba připomínat, proč tomu tak je. Někdejší symbol dravého kapitalismu, chlouby i prokletí Nového světa, se proměnil v symbol svobody. Tak se to učí dnešní (američtí) školáci; ale je možné, že jejich děti budou tu slavnostní vlasteneckou světelnou show vnímat jako příznak postupující bezradnosti a úpadku. Protože po dvaceti letech od hrůzyplného zážitku bortících se Dvojčat žijeme ve světě horším, než byl ten, z něhož udělali jednorázoví piloti Usámy bin Ládina během půlhodinky vzdálenou minulost.

Každý režim má sklon vyzdvihovat své zásluhy a mhouřit kolektivní oči nad svými poklesky a neúspěchy. Liberální demokracie na tom není jinak. I dnešní optimisté mají sklon citovat, kolik tun ocele jsme vyrobili či kolik bodů si připsal Dow Jonesův index newyorské burzy, opomíjejíce přitom věci jiné, nejméně stejně důležité.

Režimní apologetové se často dostávají do role své vlastní karikatury. Nacistická vojska neutíkala před Rusy a zimou, nýbrž takticky zkracovala frontu, protože „vítězství je na dosah“, jak nás učil dr. Goebbels. V zemích někdejšího sovětského bloku vládla dělnická třída, slýchali jsme od politruků všech kalibrů, ačkoli jsme z praxe věděli, že vlády těchto zemí dělníky – mimo jiné – systematicky ponižují, duchovně i materiálně.

Liberální demokracie si pod neoficiálním, ale nepochybným vedením Spojených států na začátku 21. století předsevzala, že tváří v tvář hrozbě terorismu zachová „svůj způsob života“, děj se co děj. Také identifikovala individuální občanské svobody jako klíčovou součást tohoto způsobu života.

Říkávalo se tomu americký sen

A pak se táž liberální demokracie jala v rámci boje za zachování svobodného způsobu života likvidovat jednu občanskou svobodu za druhou. Kdo reptal, například Francouzi (kteří koneckonců reptají neustále), dostal po hlavě – inu, čím jiným než právě svobodou. Přejmenování francouzských hranolků (French fries) na hranolky svobody (freedom fries) bylo jen komickou ilustrací počátku tragického vývoje. Zvlášť když původně pocházejí z Belgie.

Krutá ironie omezování svobod ve jménu svobody je o to trpčí, že těsně poté, co Dvojčata vytvořila na jihu Manhattanu Ground Zero, jsme měli mnoho důvodů myslet si, že poměry ve světě – zdaleka nejen na Západě – jsou na dobré cestě. Dobrá cesta zde znamená směřování k důstojnější existenci ne ustále rostoucího procenta lidstva. Nebo alespoň sílící představy, že lidé budou žít důstojněji než jejich rodiče. Nebo alespoň s reálnou vidinou toho, že jejich děti budou žít důstojněji než oni sami. Někteří staromilci si popis takového stavu mysli ještě mohou pamatovat; říkávalo se mu americký sen.

Ta naděje nebyla nesmyslná. Liberální demokracie si vlastním úspěchem a prosperitou zařídila historicky neslýchaný luxus: možnost volby, jakou cestou se na podzim roku 2001 vydá. Od prvopočátku bylo zřejmé, že 11. září vyzve západní elity – především ty americké – k přezkoumání vztahu mezi svobodou a bezpečností. Posledních dvacet let naznačuje, že naše volba z různých důvodů nedopadla dobře.

Zkusme pro připomenutí zhruba načrtnout snímek světa, jak vypadal 11. září 2001 v osm hodin ráno (newyorského času). Amerika si pomalu zvykla na nového prezidenta, jemuž – jako prvnímu v dějinách – přiřkla volební vítězství až justice. Poražený viceprezident Al Gore se nejprve soudil, ale výrok Nejvyššího soudu přijal s grácií: „Tohle je Amerika a my tady dáváme přednost vlasti před partají,“ řekl tehdy. Vítězný George W. Bush poté nepůsobil jako nejostřejší nůž v šuplíku, ale svých prvních devatenáct měsíců vládl bez velkých průšvihů.

Rok předtím se vyměnil prezident i v moskevském Kremlu. Borise Jelcina, hrdinu prodemokratického posunu Ruska v roce 1991 a protagonistu korupce ohromných rozměrů z let pozdějších v jedné osobě, nahradil mladý, lehce šedivý kágébák Vladimir Putin. Uměl německy a mluvil o modernizaci své země. Řešil trable s kavkazskými islamisty; po 11. září se z něho stal přirozený spojenec západní civilizace proti barbarskému teroru. V Číně naopak v prezidentské funkci dosluhoval mírně bezbarvý technokrat Chu Ťin-tchao. Peking se v té době ucházel o členství ve Světové obchodní organizaci a choval se, měřeno dnešním metrem, velmi zdvořile. Výstřední záliba Chuova předchůdce Ťiang Ce-mina v pronásledování lidí cvičících v parku ochabla; dalajlama byl nadále personou non grata, ale Hongkong i Tchaj-wan existovaly v relativním klidu. Teorie o blahodárném působení kapitalismu na kulturu politického života říše středu se měla čile k světu.

Evropané se tou dobou těšili, jak budou po Novém roce 2002 vypadat zbrusu nové eurobankovky, a počítali, kolik jich bude za franky, marky a – nedejbože – drachmy. Připravovali vznik takřka bezprecedentní zóny volného pohybu lidí, uvádějíce v život Churchillův sen o cestě Evropou bez pasu. Unie se zároveň chystala na přijetí nových členů, některých rychleji (Pobaltí, visegrádská čtyřka) a některých později (Bulharsko, Rumunsko a později i Ukrajina).

Severoatlantická aliance ukončila relativně úspěšné – jakkoli sporné co do načasování i provedení – mise na západě Balkánu. Už dva roky byli její součástí i noví postsovětští členové. V Arielu Šaronovi uzrávalo (ač zatím potichu) rozhodnutí věnovat část Izraele tamním Arabům výměnou za mír. Filipínci si hrozbou soudní pře vymohli omluvu od newyorského rozhlasového diskžokeje Howarda Sterna, a etablovali tak na mezinárodní scéně, že nejedí své mladé, jak Stern tvrdil. Jedna dobrá zpráva stíhala druhou.

Právě takové to bylo v podnikání. Největší firma světa, Rockefellerův pohrobek ExxonMobil, ohlásila za rok 2000 tržby ve výši 208,7 miliardy dolarů. Transatlantické internetové propojení si vzala na starost prosperující společnost WorldCom. Z internetových firem jako Yahoo, America Online či eBay se staly neotřesitelné stálice nového digitálního globálního byznysu. Steve Jobs ladil poslední kravinky na hračce zvané iPod, kterou v říjnu 2001 představil infantilně nadšenému publiku. V kalifornském Menlo Parku vyhodil Larry Page manažery dva roky staré firmy Google, která spravovala internetový vyhledávač donedávna zvaný BackRub. Slibný mladý programátor Mark Zuckerberg se připravoval na jarní přijímací řízení na Harvard. Mazaný knihkupec Jeff Bezos zkoušel své zboží prodávat přes internet.

Z argentinského města Rosario krátce předtím přiletěl do Španělska na léčení vyhublý hošík jménem Lionel Messi. V losangeleské nemocnici dožíval někdejší Beatle George Harrison. Jméno Si Ťin-pching nikdo neznal; Enron byla respektovaná energetická firma; princ Harry byl roztomilý klučík; Jaromír Jágr hrál v NHL teprve jedenáctou sezonu; Bernie Madoff tahal z lidí peníze ve velkém a Jeff rey Epstein je cpal do dvanáctiletých Moldavanek. Liberální demokracie byla zkrátka v nejlepší formě.

Jak dnes víme, z obrazu tehdy předvídané budoucnosti zbylo jako obvykle jen málo. Někteří z tehdejších hrdinů jsou dnes nejúspěšnějšími byznysmeny planety, jiní putovali za mříže, pod kytičky nebo obojí (Bernie Ebbers z WorldComu, Madoff, Epstein). Fasáda světa, jejž odstupující americký prezident Bill Clinton popisoval jako „ten nejlepší v dějinách“, se tou dobou již začínala drolit.

Na giganty digitální (WorldCom) i kamenné (Enron) praskly účetní podvody v řádu miliard dolarů, což tehdy ještě ani velké firmy nesměly. Šéf Fedu Alan Greenspan mírně přitáhl uzdu úrokovým sazbám; i v reakci na to začaly vyšponované ceny akcií internetových firem rychle klesat do realističtějších hodnot. Jediné, co padalo ještě rychleji, byla ona nešťastná newyorská Dvojčata.

Zhoubnější mechanismus

Reakce na 11. září byla pochopitelná. Američané zjistili, že systém jejich bezpečnostních opatření, těmi na letištích počínaje a součinností tajných služeb konče, nefunguje bezchybně. Naházeli strašlivé miliardy dolarů, mnoho politického kapitálu a dobré vůle na omezení chybovosti systému, který je měl před opakováním útoků ochránit. A mimoděk tak spustili mechanismus, který je patrně zhoubnější než letadlo narážející do mrakodrapu – jen to není tak dobrá televize.

Řeč je o všudypřítomném sledování každého, kdo vyjde na ulici (a nakonec ani vyjít nemusí). Měsíčník Wired zmiňuje, jak z amerického života začala mizet „třetí místa“, termín užívaný urbanisty pro veřejné prostory. „Jsou spojujícím materiálem, který drží pohromadě tkaninu moderních společenství: parky, v nichž teenageři jezdí na skateboardech kolem důchodců, kteří tam hrají šachy; knihovny, kde se děti učí vedle bezdomovců, kteří tam udržují kontakt s digitálním světem. Když tyto prostory zmizí, společenství snadněji selhávají.“

Ono všudypřítomné sledování, v češtině dobře známé z dob minulých jako profízlovanost, přichází vektorem dvou směrů vývoje. Zaprvé, autoritářské tendence všech režimů světa mají díky 11. září v ruce argument, proč zasahovat do životů občanů důrazněji než dříve. Ta tendence je patrná po celém světě: nejvyšší míry institucionalizace dosáhla v Číně v podobě společenského kreditního skórování, jemuž je v podstatě každý tamní obyvatel podrobován 24 hodin denně.

V Rusku zase platí jakási EET na steroidech, kdy ministerstvo financí sbírá veškeré údaje nejen o prodejcích, nýbrž také o kupujících prakticky čehokoli, co není součástí šedé ekonomiky. V takových zemích to očekáváme, řeknete si. Ale například tlak na vytvoření bezhotovostní společnosti (v současnosti má největší úspěch ve Skandinávii), jenž má pomoci boji proti praní špinavých peněz, je založen na přesně stejném principu. Více dohledu znamená více bezpečnosti, pročež je opatření vítáno bez ohledu na svůj invazivní charakter. Kdo má čisté svědomí, nemá se čeho bát – to je věta, kterou starší český čtenář dobře zná a obává se jí, stejně jako ochoty, s níž si onu větu osvojují jeho mladší kolegové.

Digitalizace veškerých finančních uspořádání není nic nového – ale také to zdaleka není konec. Japonští zaměstnavatelé, kteří mají obzvlášť vyvinutou starost o své zaměstnance a jejich dodržování principů blaha (banka Nomura například nově zakázala kouřit i zaměstnancům pracujícím z domova), budou mít brzy k dispozici chytré toalety, jež mají zkoumat obsah trávicích a vylučovacích traktů zaměstnanců od účetních po uklízečky.

O nic lepší to není ani v dosavadních baštách západního liberalismu, v anglosaském světě. Hned po 11. září prosadil George W. Bush široké pravomoci pro špiclování všeho druhu (a později vyšlo najevo, že tajné služby rutinně chodily daleko za hranice i takto rozšířeného rámce působnosti).

A to byl jen začátek. Dnes dokážou všudypřítomné pouliční kamery připojené na počítače vybavené softwarem firmy Palantir rozpoznat fyzickou podobu prakticky každého, kdo vystrčí nos za vrata. A nejen to: pomocí umělé inteligence se vytváří systém (pasivní tvar slovesa je zde doslova pravdivý), jenž umí identifikovat, jestli nesete pod kabátem kytici, nebo samopal a jestli nechodíte divně, například takovým způsobem, jakým obvykle chodí zoufalí střelci – hromadní vrazi.

To všechno má svoje pěkné a vždy stejné oficiální zdůvodnění – posilování bezpečnosti. Zároveň to dává obrovskou moc do rukou lidem, jejichž motivace může být všelijaká, ať jsou to vládní úředníci, politici, nebo soukromí či korporátní podnikatelé. Tuto moc neumíme nijak kontrolovat – ačkoli bychom měli dobře vědět, co s lidmi nekontrolovaná moc dokáže dělat.

To přímo souvisí s druhou polovinou zmíněného vektoru, kterou tvoří technologie. Mají-li nositelé autoritářských tendencí všech zemí více prostoru pro dohlížení na své ovečky, je to především proto, že je to proveditelné. Běžné uvažování má za to, že čínský prezident Si Ťin-pching prosadil tvrdý digitální dohled nad svými poddanými (jak jinak ten vztah nazvat?). Stejně možný však je také obrácený pohled, podle něhož je prezident Si více produktem než hybatelem své doby: razantně přitvrdil, protože toho byl technicky schopen, ne nutně proto, že by jeho předchůdci byli menší mocenští megalomani než on.

Nelze si dost dobře myslet, že by Si Ťin-pching nebo Mark Zuckerberg byli slušnějšími lidmi, nebýt 11. září. Ale lze mít za to, že poptávka po větší bezpečnosti usnadnila lidem jejich typu cestu na mocenský vrchol. O tom, že jej obývají právě oni, není sporu, ať už má konkrétní využití technologií charakter primárně politický, nebo komerční. Je téměř jedno, že Facebook sbírá údaje o uživatelích, aby jejich výstupy prodával inzerentům, kdežto Si a jeho lidé dělají totéž za účelem přímé kontroly čínských občanů. Důležité je, že poptávka po bezpečnosti a technický pokrok se živí navzájem – a jejich synergie hraje mimořádně nešťastnou společenskou roli.

Není divu, že to vše – v kombinaci s neúspěšným pokusem o export liberální demokracie silou – posiluje palčivost otázek po smyslu existence demokracie obecně. Politická polarizace a volání po vládě tvrdé ruky, pravé i levé, jsou toho přímým důkazem.

Lze si klidně představit, že popsaný posun je v rámci stávajícího společenského uspořádání nevratný. Často citovaný výrok Benjamina Franklina o tom, že vzdá-li se společenství své svobody ve prospěch vlastní bezpečnosti, přijde o obojí, zde zní velmi případně. Zdá se, že na začátku 21. století jsme potřebnou rovnováhu mezi oběma klíčovými kritérii své existence netrefili. Jestli cílem 11. září bylo zbavit Západ bezstarostné sebejistoty, pak Usáma válku vyhrál – a vlastně právem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.