Sankce proti Putinovi a jeho oligarchům mohou být po rozhodnutí soudu EU v troskách

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Celý článek
0

Další krok k fúzním elektrárnám? Startup z Institutu Maxe Plancka získal 20 milionů eur

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Celý článek
0

Zmizí muži ze světa? Jejich chromozom se pořád zmenšuje, hlásí vědci

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Celý článek
0

Esej: Proč se mladí bojí riskovat a nespěchají se sexem

Léta levných peněz poškodila Spojené státy. Čím dál méně lidí věří v práci, v riziko i jeden ve druhého

Esej: Proč se mladí bojí riskovat a nespěchají se sexem
ilustrace | Vojtěch Velický

Od roku 2008 do předloňska pustily centrální banky v součinnosti s politiky do světa 25 bilionů dolarů. Důvody byly noblesní. Jednou bylo třeba ucpat díru, kterou lidé do světových financí nadělali přílišným nemovitostním optimismem. Podruhé bylo nutné zachránit euro; potřetí bylo imperativem vypodložit světové ekonomiky, které během koronavirové pandemie fungovaly na půl nebo čtvrt plynu.

A skutečně, Západ si mohl pogratulovat: finanční krizi se povedlo zažehnat bez krveprolití, euro drží a škody způsobené covidovými lockdowny se dnes jeví jako zvládnutelné. Bez ohledu na to, jak rozumného využití se nově „natištěné“ peníze dočkaly, není snad kontroverzní říci, že bez nich by se svět bránil ranám osudu podstatně obtížněji. Gratulace jsou namístě – a s nimi připomenutí, že každé vítězství něco stojí.

Miliardy a produktivita

Ony levné peníze si našly cestu leckam, od akcií a nemovitostí až po investice. V roce 2011 nasály mladé americké inovativní firmy 45,4 miliardy dolarů rizikového kapitálu; o deset let později to bylo 332,8 miliardy, jak plyne z publikace Global Innovation Index. Stovky čerstvých miliard zařídily mnohé, ale jako vítězství to úplně jednoznačně nevypadá.

Podle výzkumu společnosti EY-Parthenon zažívají USA největší pokles produktivity od roku 1948. Produktivita se měří nesnadno a záleží na tom, jak velký kus aktivit zkoumáte. V ševcovské manufaktuře se to počítá jednodušeji než ve firmě zajišťující bezpečnost softwaru. Když totéž ekonomové počítají s nadhledem, používají jako jednu z pomůcek poměr mezi HDP a GDI, hrubým národním produktem a hrubým národním příjmem.

První termín slouží k měření výstupu, tedy toho, co ekonomika vyprodukuje – zboží, služby atd. (pročež je také nejběžnějším měřítkem její výkonnosti). Druhý termín popisuje vstupy, tedy to, co se do ekonomiky muselo vložit, aby řečený výstup vyprodukovala (sem patří daně, mzdy a zisky). Oba parametry by se za normálních okolností měly pohybovat plus minus stejně; koneckonců každý utracený dolar je z druhé strany dolarem vydělaným. Odchylka většinou nečítá více než půl procenta, což způsobují odlišné metody výpočtu a jiné radosti, v nichž si ekonomické statistiky libují.

Loni však došlo k anomálii: GDI, hrubý příjem, byl po odečtení inflace o 3,4 procenta výše než HDP, hrubý produkt. Američané si tedy za tutéž práci nechali zaplatit o 3,4 procenta více než v roce předcházejícím (odborníci prominou zjednodušení); jinými slovy, byli o 3,4 procenta méně produktivní než v roce 2021.

Má někdo nápad?

Proč to tak je? Přesný důvod neznáme, ale mnoho šéfů firem má jednu odpověď po ruce: na vině je práce z domova. Po­dle studie zveřejněné v časopisu Nature Human Behaviour má práce z domova (či přesněji „práce na dálku“) na svědomí pomalejší profesní růst pracovníků společnosti Microsoft. Ti, kteří pracovali z domova, promeškali důležité neformální příležitosti ke vzdělávání, protože se nestýkali s kolegy, kteří nejsou součástí jejich nejužšího týmu.

Ona studie tvrdí, že interakce přes obrazovku počítače snižuje pravděpodobnost, že pracovníci budou přicházet s novými nápady. Pro prosperitu technologických firem, jejichž existence se od inovativnosti odvíjí, je to asi větší problém než pro firmu spravující mzdové účetnictví.

Mysleli jsme si, že tento nedostatek si hi-tech firmy vynahradí přístupem k širšímu počtu schopných lidí. Když pandemie uzavřela svět, mnoho technologických lídrů také rychle vyhlásilo práci z domova za „permanentní revoluci“. Nyní však u šéfů ze Silicon Valley revoluční zápal ochabuje a roste frustrace – a právě obavy z poklesu produktivity.

Největší chyba

Platí to i pro někdejší fanoušky práce z domova. V květnu 2020 řekl vládce Face­booku Mark Zuckerberg časopisu The Verge, že jeho firma chce být v oblasti práce na dálku progresivnější než srovnatelná konkurence. V prvních měsících pandemie nabídl zaměstnancům možnost zažádat o převedení do online režimu natrvalo. Předpovídal, že „mimo firemní prostory by do pěti až deseti let mohla pracovat polovina zaměstnanců“.

Během následujících tří let Zuckerberg názor změnil. Dnes říká, že lidé, kteří docházejí na pracoviště, toho dokážou více a že Meta „přehodnocuje svůj přístup k týmové distribuci práce“, což je ptydepe pro „zatrhnu jim to“.

Není sám. V roce 2021 byl generální ředitel firmy Salesforce Marc Benioff, další z hvězd Silicon Valley, smířený s myšlenkou, že už nikdy neuvidí nablýskaný mrakodrap své firmy nacpaný zaměstnanci. „Jsou většinou doma a to je dobře,“ řekl tehdy časopisu Fast Company.

Možná to tak úplně dobře není. Koncem loňského roku přemýšlel Benioff v interní zprávě citované televizí CNBC, která mezitím unikla do médií, zda „mnohem nižší produktivita zaměstnanců přijatých během pandemie není odrazem naší firemní politiky“.

Generální ředitel OpenAI Sam Altman – z něhož v posledních měsících vyrostla díky chatbotům mediální hvězda – šel ještě dále. „Jednou z nejhorších chyb technologického průmyslu je domněnka, že práce na dálku nebude pro start­upy znamenat ztrátu tvořivosti,“ řekl na květnové konferenci irsko-americké fintechové firmy Stripe.

To se odráží i v širší dynamice trhu kancelářské práce. Ještě v srpnu loňského roku nabízelo na platformě LinkedIn plných dvacet procent inzerátů práci na dálku. Dnes je to jen dvanáct procent. Lze to považovat za nepřímý důkaz toho, že práce na dálku je – v rozporu s někdejším přesvědčením technologických špiček – aranžmá vhodné jen pro některé profese.

Investice rizikového kapitálu tedy přinesly technologický pokrok, díky němuž jsme získali novou schopnost. Ta je sice úžasná, ale není tak užitečná, jak jsme se domnívali. Digitální ekvivalent vznášedla, chcete-li.

Nechci se stěhovat!

Dnes chodí většina zaměstnanců do práce zhruba v jedné třetině velkých amerických firem, zatímco loni na podzim to bylo jen ve třinácti procentech podniků. Podle údajů společnosti Kastle Systems (zabývá se bezpečností kancelářských budov, pročež má dobrý přehled o tom, kdo používá vstupní karty a kdo ne) chodila v deseti největších amerických byznysových čtvrtích v prvním květnovém týdnu do kanceláře méně než polovina pracovníků.

To vše patrně souvisí s postupným návratem amerického pracovního prostředí do normálu. Ve hře však může být ještě jiný faktor. Firma Challenger, Gray & Christmas, která se dlouhodobě zabývá průzkumem pracovního trhu, říká, že mnoho pracovníků se postavilo na zadní a odmítá se k režimu docházky na pracoviště vrátit. Důvodem – v Americe nečekaným – je fakt, že se nechtějí stěhovat.

Neochota jít za prací charakterizuje postoj stále většího počtu amerických uchazečů o práci. Podíl těch, kteří se přestěhovali, aby nastoupili na novou pozici, klesl v prvním letošním kvartálu na 1,6 procenta, což je historicky nejnižší zaznamenaná úroveň.

„V osmdesátých a devadesátých letech se téměř třetina uchazečů o zaměstnání za prací stěhovala,“ řekl listu The New York Times Andrew Challenger, viceprezident firmy, jež nese v názvu jeho jméno, „nyní radši zůstanou doma.“ Na tom se samozřejmě podepisuje počet těch, kteří sázejí na to, že se stěhovat prostě nemusejí, protože jsou vlastníky schopností, jež jim umožní práci vykonávat na dálku. Nejméně stejně pádným důvodem však může být skutečnost, že stěhovat se po Americe je obtížnější než kdykoli jindy. Koupě nového domu je podstatně nákladnější záležitost než v minulosti.

O to citelnější je tento problém ve chvíli, kdy se ke koupi nového domu potřebujete zbavit domu starého. Tady se nepříznivě střetávají střednědobý a krátkodobý trend: léta nízkých úrokových sazeb napumpovala obrovské peníze do nemovitostí, které podražily ad absurdum. Když večírek levných peněz skončil a úrokové sazby stouply, zbavujete se domu financovaného hypotékou jen obtížně.

Tvrdá fakta měkkého oboru

To vše stěhování za prací komplikuje; podle Challenger, Gray & Christmas však primární důvod musí být ještě jinde, protože pokles ochoty stěhovat se začal ještě před pandemickým rozmachem práce na dálku. Jedním z podstatných faktorů může být, že náklady na stěhování nevypadají jako bezpečná investice – ostatně jednou ze známek pružné ekonomiky je, že můžete o práci kdykoli přijít.

To platilo před padesáti lety stejně jako dnes; co se však změnilo, je postoj Američanů k takovému riziku. Tvrdí to alespoň Generace, kniha psycholožky Jean Twengeové, která k takovému tvrzení sesbírala spoustu tvrdých dat (tedy tak tvrdých, jak jen nejměkčí z vědních oborů sebrat dokáže) srovnáváním životního stylu dnešních teenagerů a jejich (pra)rodičů.

Na počátku šedesátých let toužil typický mladý Američan žít jako dospělý. Auto řídil v pěti letech, řidičák dostal v patnácti, oženil se, jak jen to šlo (polovina žen se vdávala před dvacítkou). Když krátce poté dospěli baby boomers, chtěli užívat svobody a rodičovství odkládali. Nastartovali tak strategii „pomalého života“, jak tomu později začali říkat psychologové.

Dnešní gen Z praktikují tuto strategii, co se do nich vejde. Jsou spokojeni s tím, že mohou řídit později než jejich otcové (kteří by to ještě považovali za stěží odpustitelný hřích). Na střední škole nepracují, nepijí alkohol a nevěnují se sexu. V deváté třídě zahájilo sexuální život čtyřicet procent jejich předchůdců (zhruba o patnáct až dvacet let starších příslušníků generace X). Předloni bylo takových deváťáků pouze patnáct procent. „Osmnáctiletí nyní vypadají v mnoha ohledech jako dřívější čtrnáctiletí. Například jen asi polovina z nich má v osmnácti partnera; na začátku devadesátých let na tom tak byli čtrnáctiletí,“ píše Twengeová.

Konzervativně založený člověk – a politik obzvlášť – bude mít sklon zamnout si na tomto místě ruce. Předčasně.

Helikoptéroví rodiče

Pomalý život by mohl dávat smysl, jak píše ve své recenzi Generací David Brooks, renomovaný komentátor deníku The New York Times a měsíčníku The Atlantic. „Lidé žijí déle. Pokud je nyní možné kandidovat na prezidenta v osmdesáti letech, pak je rozumné a moudré nesnažit se celý život vecpat do prvních nestabilních desetiletí.“

Lze se však důvodně domnívat, že sexuální abstinence mladistvých není projevem jakési rané moudrosti. To je svého druhu úleva; co byste dělali zbývajících sedmdesát let, kdybyste byli v patnácti moudří? Bohužel alternativa není o moc lepší. Generace Z vyrostla v éře totální opatrnosti, „helikoptérového rodičovství“. Tato éra si vytkla za cíl odstranit ze života dítěte jakékoli nebezpečí, jakýkoli konflikt, jakékoli riziko. To má svá plus. Ostražitost vůči nebezpečí například znamená, že méně příslušníků generace Z muselo s úrazem na pohotovost; mají menší pravděpodobnost, že budou brát drogy, zapletou se do rvačky nebo způsobí dopravní nehodu, než tomu bylo u dospívajících v předchozích generacích. V roce 1991 uvedlo 48 procent žáků osmých a desátých tříd, že občas rádi riskují. Do roku 2021 toto číslo kleslo na 32 procent.

ilustrace
Vojtěch Velický

Optikou takového vrtulníkového rodiče je rizikem skoro cokoli. Každý neznámý dospělý je potenciální násilník, každý kamarád má potenciálně špatný vliv. Jaký div, že o několik let později se v očích takto vychovávaného člověka stane každý politický odpůrce neúnosnou hrozbou, fašistou, komunistou?

Proč to tak je? Zvýšený rodičovský dohled má mnoho pramenů (ten podstatný může být ve faktu, že si jej rodiče prostě mohli dovolit). Generace Z je však zároveň první, která vyrostla v nemilosrdně polarizující kultuře. Její nejbližší společník, chytrý telefon, je naplněn obsahem cíleně sestrojeným tak, aby v ní vyvolal strach a hněv. Vyrostla v kultuře, která její pocit ohrožení záměrně (a účinně) umocňuje.

Hlavně se nehádat

David Brooks zmiňuje anekdotickou, ale působivou ilustraci. Jeho studenti jsou v posledních letech mnohem méně ochotní se ve třídě hádat. „Nejde ani o to, že by se vědomě báli, že je ‚cancel culture‘ zruší. Je to prostě tak, že norma neargumentativnosti na veřejnosti se usadila v mnoha oblastech školní kultury,“ píše pro NYT.

I tady platí, že levné peníze nadělaly více škody než užitku, byť nepřímo. Sociální média by byla patrně stejně toxická, ať už by úrokové sazby byly jakékoli. Prominence, jíž celý internet dosáhl tím, že anektoval značné procento naší pozornosti, už však je důsledkem parádní inovativnosti jeho jednotlivých aktérů. Mezi vynálezcem tlačítka „like“ (Mark Zuckerberg) a provozovovatelem továren na dezinformace(Jevgenij Prigožin) na tom pracují tisíce šikovných lidí, obvykle financovaných právě rizikovým kapitálem.

Celý liberalismus je sázka na to, že lidstvo dokáže prostředky a instituce získané pokrokem zužitkovat tak, aby jimi nahradilo ztracené instinkty, schopnosti a tradice; aby nové bylo lepší než staré. Levné peníze na Západě posílily averzi k riziku do míry, jež v tom smyslu působí kontraproduktivně.