Jen málokdo pochybuje o tom, že lidé jako Henry Kissinger nebo Zbigniew Brzezinski byli velikány americké zahraniční politiky, ať už s nimi souhlasíte, nebo ne. Ale nic jako kissingerismus nebo Brzezinského strategická škola neexistuje. Zato Madeleine Albrightová, poslední z imigrantského tria expertů, po sobě nechala celou generaci podobně smýšlejících lidí zastávajících v americké zahraniční politice přední pozice.

Nebyla na to sama. Její otec, československý diplomat Josef Korbel, přibyl do Spojených států dvakrát během deseti let. Poprvé v roce 1938 na útěku před Hitlerovými nacisty kvůli židovské krvi, podruhé o deset let později – již jako katolík – na útěku před Stalinovými komunistickými pohůnky v čele s Klementem Gottwaldem. Jeho dcera Marie Jana (jméno Madeleine přijala za války ve švýcarské internátní škole) o konverzi neměla ani ponětí, než ji o židovském původu informovali američtí novináři okolo jejích padesátin.

Otcova škola

Korbel začal přednášet politologii na University of Denver v hlavním městě státu Colorado; jednou z jeho nejnadšenějších studentek byla mladá rusistka Condoleezza Riceová, která se věnovala především hudbě a na Korbelův kurz mezinárodních vztahů se zapsala víceméně náhodou. Přednášky československého exambasadora v Jugoslávii ji však za­ujaly natolik, že zcela přehodnotila svoji kariéru a zaměřila se na mezinárodní politiku. Stejně jako Albrightová dosáhla až na funkci ministryně zahraničí.

Obě ženy spolu v mnohém nesouhlasily a Korbelův styl – včetně nakažlivého optimismu – pochopily každá po svém. Albrightová říkala, že válka v Iráku poškodila americkou pověst ve světě, kdežto Riceová tvrdila, že Korbel by nebyl rád, kdyby zrovna Iráčanům byla svoboda amerického typu odepřena.

Zde se zdá historie dávat za pravdu Albrightové – což není samozřejmost. I ve funkci šéfdiplomatky byla impulzivní; za balkánských válek to byla ona, kdo tlačil Clintonovu administrativu do vojenského zásahu v Bosně a později v Kosovu. „K čemu je ta úžasná armáda, o které pořád mluvíš, když ji nemůžeme použít?“ křičela tehdy na ministra obrany Colina Powella. („Málem jsem z ní dostal psotník,“ psal později Powell ve svých pamětech.)

Názory na „humanitární bombardování“ Jugoslávie v době války o Kosovo se různí (stejně jako na pozdější účast jejích fondů na podnikání v kosovských telekomunikacích). I proto, že zde Albrightová zřejmě nevsadila na nejlepšího koně: byla jedna ruka s vůdcem tamních Albánců Hashimem Thaçim, jehož v Haagu čeká proces kvůli podezření z válečných zločinů. Na konci svého funkčního období, kdy prezident Clinton usiloval o urovnání izraelsko-arabského sporu, zase neměla štěstí v úsilí přemluvit ke kompromisu arabského teroristického vůdce Jásira Arafata. Polibek, jejž Arafatovi vtiskla při třístranném jednání v Paříži v roce 2000, nadzvedl nejedno obočí pořádně vysoko, stejně jako návštěvy palestinského vůdce u ní doma na večeři.

Osobní kouzlo

Ale právě osobní šarm bez ohledu na rozdíly v politických názorech nakonec pomohl Albrightové dosáhnout napříč politickým spektrem takového uznání, jakého se jí dostalo poté, co minulou středu ve věku 84 let podlehla rakovině. Týdeník The Economist píše, že téměř všichni členové zahraničněpolitického týmu prezidenta Joea Bidena tak či onak těžili ze spolupráce s ní; například náměstkyně ministra zahraničí Wendy Shermanová, která vedla jednání s ruskou delegací před ukrajinskou válkou, je její bývalou studentkou.

Kolegové vzpomínají na to, jak na každoročním setkání Aspen Strategy Group zpívala v tradičních farmářských šatech, jak na sedáncích dokázala rozpovídat i tvrdošíjně zamlklé čínské diplomaty a ještě po osmdesátce s přáteli všude po světě probírala politiku dlouho do noci. Zůstalo jí jich více, než je v její vyhrocené profesi zvykem.