Ten obrázek mu někteří nezapomenou. Petr Kellner sedí v zaplněném Žofíně prakticky přímo proti čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a jeho českému protějšku Miloši Zemanovi. Snad poprvé ve svém životě udělal výjimku a předstoupil před objektivy novinářů na veřejné akci. Po levici má uhlobarona Pavla Tykače, napravo se sklání ke svému společníkovi z Home Creditu Jiřímu Šmejcovi a cosi mu šeptá. Pod čínskou a českou vlajkou u velkého obdélníkového stolu s nimi sedí ještě mnoho tuzemských finančníků, diplomatů a manažerů.

Skoro na den přesně před pěti lety stál česko-slovenský byznys v pozoru před delegací čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a čínských investorů. Snad jenom Kellner byl víc loutkářem než loutkou tohoto politického divadla; na rozdíl od ostatních hrál vlastní, vyšší hru.

Jako jeden z mála se nepřišel na Žofín ucházet o čínské miliardy, které měly rozhýbat evropský byznys mnoha Čechů a Slováků. Držel si odstup. Jako jeden z prvních se odtáhl od skupiny CEFC, ačkoli to byl on, kdo Jaroslava Tvrdíka na čínskou misi před mnoha lety vyslal. A zatímco Jiří Šimáně, Patrik Tkáč či Jakub Havrlant s CEFC slavně ohlašovali jeden rekordní deal za druhým, z Evropské se už tehdy ozývaly varovné hlasy. „S nimi nechceme nic mít,“ hlásali v kuloárech Kellnerovi spolupracovníci. A nejen proto, že je skupina PPF na rozdíl od jiných vlastně k ničemu nepotřebovala.

Necelé dva roky poté se ukázalo, že CEFC, která se prezentovala jako jedna z největších investičních skupin světa, je spíše jedním kolosálním podvodem. Firmu brzy dohnaly obrovské dluhy, její aktivity převzal na pokyn prezidenta čínský státní moloch CITIC a její šéfové skončili kdovíkde.

Kellnerova pozice se tehdy mnohem víc podobala té, kterou měla vůči Číně třeba Škoda Auto a celá VW Group. Ačkoli byl později opakovaně obviňován z manipulace české geopolitické orientace, nezajímal ho export čínského kapitálu a vlivu do Evropy, ale naopak export českého kapitálu do Číny. Jeho Home Credit má od roku 2014 tamní celonárodní licenci na spotřebitelské půjčky a jde o nejcennější zahraniční trh úvěrové skupiny. Přestože se jeho životnost pro PPF dost možná pomalu vyčerpává.

„Jít na čínský finanční trh bylo obrovské riziko, něco, čeho se všichni na Západě báli. Stejně jako před lety Ruska. Ne z nějakého politického a etického přesvědčení. Nebuďme naivní. Prostě kvůli ekonomickému riziku, které bylo a je obrovské. Petr ho ale podstoupil a vyšlo to,“ popisuje jeden z jeho dlouholetých spolupracovníků.

„Politická Čína je pro PPF hrozba a nepřítel, tržní Čína příležitost. Kdybychom byli takovým miláčkem tamního režimu, už bychom měli bankovní licenci, nehrozily by nám takové dopady regulace. Představa naší provázanosti s tamní politikou je jen velká iluze,“ přidává další argumenty na tradiční téma muž, který byl u řady projektů PPF blízko a patřil k okruhu Kellnerových nejbližších.

Ať už si o tom myslíme cokoli, jisté je, že Petr Kellner, jehož život tragicky vyhasl v šestapadesáti letech při pádu vrtulníku na Aljašce, hrál nejen v Česku svou vlastní byznysovou ligu.

Svými investičními výpady šel často proti proudu a dokázal se prosadit tam, kde by se o to jiní ani nepokoušeli. Jeho postupný odklon od spotřebitelských půjček a nestabilních a vzdálených trhů směrem k evropským telekomunikacím, médiím, technologiím a nově třeba k velké středoevropské bance je toho dalším a zřejmě posledním důkazem.

Rodák z České Lípy díky svému mimořádnému instinktu během třiceti let vybudoval jednu z největších evropských investičních skupin s hodnotou aktiv přes 40 miliard eur (tedy přes bilion korun), magazín Forbes ho s majetkem přes 15 miliard dolarů pravidelně řadí mezi dvacítku nejmovitějších Evropanů a do stovky nejbohatších lidí světa. Společnosti skupiny PPF působí ve 25 zemích na třech kontinentech a zaměstnávají přes 150 tisíc lidí.

„Obrázek Petra Kellnera se dnes omezuje jen na jeho peníze. Ty jsou ale pouze příznakem jeho osobnosti. Vždyť třeba návratnost vynaloženého kapitálu PPF ve srovnání se zahraničními fondy není nikterak vysoká. Z toho pohledu je PPF vlastně neúspěšná firma. Ale bylo to tím, že Petr cítil na prvním místě zodpovědnost, až potom byl profit. Mnohem víc si věci promýšlel, dokázal pospojovat několik vstupů do jednoho funkčního celku. To byly ty vize,“ dodává další charakteristiku manažer skupiny, který s ohledem na pietu nechtěl mluvit na jméno.

„On nevěřil stylu, který praktikuje třeba Dan Křetínský. I proto se v energetice před lety rozešli. Byl v tomto jiný, a když dnes někdo říká, že se z Dana stane budoucí šéf PPF, já to tak jednoznačně nevidím,“ dodává.

Z Nuslí do Pekingu

Přitom životní příběh Petra Kellnera rozhodně není jen o klidu a uvážlivosti. Nebyl sice na první pohled tak agresivním žralokem jako třeba Pavel Tykač či Radovan Vítek, ale jeho začátky i některé pozdější projekty ukazují, že tvrdá hra mu rozhodně nebyla cizí.

„Zejména když ho někdo podvedl, zklamal, dokázal jít až na kost. Ale jinak v něm byla jistá míra velkorysosti. Ta se tedy projevovala jen k někomu. Nevyžíval se v samoúčelných útocích. Spíše to bylo o investičních vizích, se kterými přicházel. Ale i kvůli nim se občas válčilo, to už tak bývá,“ vzpomíná na svého „náčelníka“, jak Kellnerovi s úctou říká, krizový manažer a investor z Olomouce Richard Benýšek.

Právě on pro něj řešil projekty, které se mnohdy vymykaly běžnému postupu a bylo třeba zvolit silovější přístup. Tímto způsobem pro něj třeba čistil O2 arenu od vlivu Aleše Hušáka, likvidoval neúspěšný mediální projekt Naše adresa a v poslední době vedl útok na slovenského miliardáře Maria Hoffmanna, který skupině PPF dlužil desítky milionů eur.

Kellner se po střední obchodní škole v Liberci vydal za studiem do Prahy. Na Vysoké škole ekonomické vystudoval ekonomiku průmyslu a nastoupil jako referent do podniku zahraničního obchodu Strojimport a také si přivydělával jako asistent produkce ve Filmových studiích Barrandov.

Když přišla sametová revoluce, bylo mu pětadvacet. Se svými zkušenostmi a známostmi ze Strojimportu, který mimo jiné obchodoval se stroji pro sklárny a textilky, se začal společně s Milanem Vinklerem z Teplic a zlínským podnikatelem Milanem Maděryčem zabývat prodejem výpočetní techniky. Proto se někdy jeho porevoluční začátky zjednodušují do role „prodejce kopírek“.

Společníci ale záhy začali také pokukovat po startující první vlně kuponové privatizace. V září 1991 tak vzniká Správa Prvního privatizačního fondu, později PPF. První větší peníze jim poskytne Štěpán Popovič, teplický sklářský boss, šéf státního podniku Sklo Union.

Díky tomu byl První privatizační fond hodně vidět a během roku získal přes tři procenta všech investičních bodů v první privatizační vlně.

V roce 1992, to už měl Kellnerův fond kanceláře v činžáku v Nuslích, vlastnil akcie ve dvou stovkách podniků s nominální hodnotou bezmála pět miliard korun. Ačkoli už tehdy PPF patřil k největším privatizačním fondům, ten skutečný zlom přišel až s nápadem ovládnout Českou pojišťovnu.

V roce 1995 získal fond pětinu pojišťovacího kolosu od tuzemských bank, o rok později mu už ostatní akcionáři, hlavně Fond národního majetku a IPB, svěřili manažerskou kontrolu a proces restrukturalizace pojišťovny.

Pojišťovnictví se tak stalo první ucelenou investiční vizí Petra Kellnera, který v něm viděl velký potenciál. Dokázal pro ni přesvědčit politiky, zejména tehdejšího premiéra Václava Klause a ministra financí Ivana Kočárníka, a během dalších zhruba deseti let Českou pojišťovnu s řadou dceřiných firem zcela ovládl.

Paralelně se Kellner pustil také do privatizace v Rusku. Fondy Petr Veliký sice zrovna nezazářily, ale vytvořily jakési předpolí pro průnik skupiny na tamní trh o několik let později.

Když v roce 1997 ze ztrátové dceřinky České pojišťovny, leasingové společnosti z Brna, vznikl Home Credit, byla na světě další vize – spotřebitelské půjčky, které se brzy staly hlavním vývozním artiklem mladé investiční skupiny.

Právě s půjčkami Kellner po roce 2000 rychle prorazil v Rusku a namířil si to dál na východ.

Následovala válka o Novu, která Kellnerovi kromě cenného mediálního skalpu a deseti miliard z následného prodeje přinesla i nového společníka – mladého pracovitého matematika z Karlových Varů Jiřího Šmejce. Z původního nepřítele, jenž stál po boku Vladimíra Železného, se stal klíčový spojenec, který se po prodeji televize výrazně zasadil o rozmach PPF v Rusku a následně i v Číně. Tamní pobočku PPF otevřela v roce 2007, celonárodní licenci na spotřebitelské půjčky získal Home Credit v roce 2014.

Jízda nejbohatšího z Čechů žebříčky nejbohatších lidí na planetě tehdy už byla v plném proudu.

Společný pojišťovácký superholding s italskou Generali byl poslední kapitolou Petra Kellnera v evropském pojišťovnictví. Svých 49 procent skupiny, kam patřila i Česká pojišťovna, Kellner prodal Italům v roce 2014 a naplno se zaměřil na asijskou jízdu Home Creditu.

Mezitím stihl s Danielem Křetínským založit EPH a po pár letech z něj vystoupit, prodat svůj podíl v Zentivě, válčit s Děripaskou o pojišťovnu Ingosstrakh v Rusku; rozhodně ne všechno se povedlo a změnilo ve zlato.

To ale nebyl případ Sazky. Kellner zvítězil v poslední skutečně velké válce miliardářů v Česku. V extrémně vyhroceném případu tehdy společně s Karlem Komárkem a za velkého přičinění Radovana Vítka nakonec přetlačili Aleše Hušáka se skupinou Penta Investments Marka Dospivy a E-Investem Martina Ulčáka. Loterii, které zlomily vaz zejména dluhy spojené s výstavbou O2 areny, nejdříve poslali do konkurzu, aby si ji poté od správce Josefa Cupky vcelku bezpečně koupili. Sportovní svazy tím přišly o významný zdroj příjmů. Kellner se z loterie následně nechal od Komárka vyplatit, ale zůstala mu libeňská O2 arena.

V tu dobu už mu investice řídil Slovák Martin Štefunko, někdejší investiční stratég Penty a další výrazná osobnost, která s Kellnerem úspěšně spolupracovala. Byť se nakonec jejich cesty rozešly ve zlém.

Štefunko portfolio skupiny, pochopitelně s posvěcením Kellnera, výrazně prosekal, zbavil se menších a méně ziskových projektů a zaměřil se na velké strategické věci. I díky Štefunkovi mezi ně v roce 2013 přibyly telekomunikace. A to také ve velmi tvrdé hře.

PPF nejdřív vystresovala tři nadnárodní operátory plánem vybudovat v Česku čtvrtého operátora, který měl dramaticky snížit ceny a marže v oboru. Nakonec ale raději koupila od španělské Telefóniky tržní jedničku O2, rozdělila ji na dvě části a do výrazného snižování marží na trhu se rozhodně netlačila. S nákupem operátorů Telenoru na Balkáně začala budovat mezinárodní telekomunikační skupinu, která má v kombinaci s mediálním obsahem skupiny CME tvořit hlavní byznysovou linku budoucí PPF.

Její posílení o operátory na Ukrajině a v Turecku, o kterém se několik měsíců v kuloárech hovoří, už ale Kellner nedotáhne. A není vůbec jisté, že jeho nástupci na poměrně riskantní operace najdou sílu a odhodlání. Totéž platí o Monetě a dalších zásadních projektech, které má PPF rozpracované a jejichž hlavním motorem byl právě sám velký šéf.

Kellnerovy děti

Kellner byl skutečným výkonným šéfem PPF, o tom není sporu. Přes tvrzení o jeho stažení se a delegování pravomocí v posledních letech směrem k manažerům se u něj nadále sbíhala všechna klíčová rozhodnutí. I před osudným letem na Aljašce si volal se spolupracovníky a řešil aktuální témata, dožadoval se informací a přepracovaných tabulek. A to byl na dovolené tisíce kilometrů daleko.

Jak někteří trefně říkají – Kellner skupinu PPF jako otec zakladatel nikdy úplně nenechal dospět k samostatnosti a nevypustil ji z hnízda. Naopak, i po třiceti letech se o ni staral prakticky na denní bázi, žil s ní, opečovával ji, cítil za ni absolutní odpovědnost. Byl na ni přísný a měl ty nejvyšší nároky. Přesně tak, jak to milující otcové někdy dělají.

Firma teď bude muset rychle dospět. Nejde o to, že by neměla zkušené manažery, schopné lídry a velké profesionály, kteří bez problémů zvládnou řídit své společnosti. Takových má PPF dost a zejména jednotlivé portfoliové firmy si jedou vlastním životem. Avšak osobnost, ve které by se stejně jako u Kellnera kombinovalo brilantní byznysové fluidum s autoritou zakladatele a vlastníka, se už do čela skupiny z principu nepostaví.

Skupina se změní. Ladislav Bartoníček, akcionář PPF pověřený jejím řízením, je bezesporu zkušený korporátní manažer, který zná Kellnerovo myšlení jako málokdo. Ostatně třicet let mu v byznysu věrně kryl záda.

„Petr řekl: Támhle rozděláme oheň a takhle nad něj postavíme kotlík. Láďa Bartoníček byl pak ten nejlepší udržovač ohně, kterého byste našli,“ pomáhá si metaforou jeden z jejich někdejších spolupracovníků a přesně tím ilustruje charakteristiku obou mužů.

Někteří zase sázejí na byznysový comingout manželky Renáty Kellnerové, na kterou by mohl majetek zesnulého manžela přejít. Lidé z okolí skupiny ji popisují jako ráznou a inteligentní ženu, která by se do řízení skupiny mohla časem více zapojit. Už teď řídí filantropické aktivity rodiny a v minulosti v PPF pracovala.

Hodně se skloňuje jméno advokáta Tomáše Brzobohatého, který se po dočasném profesním odloučení na začátku letošního roku do nitra PPF vrátil. Brzobohatý byl mnoho let Kellnerovým důvěrníkem a také blízkým přítelem. Spoluzakladatel advokátní kanceláře BBH platí za mimořádně komplexního korporátního právníka s velkým byznysovým záběrem.

Jeho role by měla být v těchto těžkých časech klíčová, ačkoli navenek prakticky neviditelná. Tak to ostatně bylo v jeho případě vždy. Měl by se stát pravou rukou Ladislava Bartoníčka a také hlavním rádcem rodiny. Podobně blízko byl Kellnerovi v posledních letech i Josef Brož, druhý ze zakladatelů BBH.

Nabízí se zapojení Daniela Křetínského, který žije s Kellnerovou dcerou Annou, ačkoli je veřejným tajemstvím, že současné vedení PPF ho příliš nemusí. Snad kromě Jiřího Šmejce, který se s ním přátelí mnoho let. Ostatně i někdejší akcionář PPF a spolumajitel Home Creditu by se mohl do řízení skupiny PPF více zapojit.

„Tyhle věci se nabízejí, ale jsou to spekulace. Teď celá firma hlavně truchlí. Petr nám chybí jako člověk. Všechny tyhle otázky jsou teď důležitější pro veřejnost než pro nás uvnitř. My zatím jen obtížně vstřebáváme ztrátu,“ říká další manažer PPF.

Nejen PPF se musí vyrovnat s obrovskou ztrátou. Kellnerových byznysových potomků je totiž mnoho i mimo skupinu. Ačkoli se někteří už dávno osamostatnili, osobní vazby na nejbohatšího Čecha nikdy zcela nezmizely.

Jako kdyby kompas českého byznysu přišel o svůj sever, přirovnal smrt Kellnera nejmenovaný tuzemský miliardář. Mnoho lidí jeho odchodem ztratí základní byznysovou orientaci, mnozí najednou levitují ve vzduchoprázdnu, jsou jako měsíce, které ztratily planetu, kolem níž obíhají. Přišli o spojence a rádce.

Kellnerův vliv totiž dalece překračoval hranice vytyčené skupinou PPF. Mnozí to nikdy nepřiznají, neboť to bylo součástí nepsaných dohod, sofistikované obchodní strategie a méně či více viditelných aliancí.

Ať už jde o historické vazby na skupinu J&T, Daniela Křetínského, stavební skupinu Syner Kellnerova libereckého kamaráda Petra Syrovátky, nebo maltské fondy Tuffieh Jana Blaška, který byl svého času Kellnerovým hlavním investičním bankéřem a který mnoho let rozvíjí zejména zdravotnickou skupinu EUC a logistickou společnost CS Cargo.

Jde i o Kaprain Karla Pražáka, Kellnerova oblíbence a dlouholetého krizového manažera PPF, který se na rozdíl od něj nebál ani temnějších projektů s figurami typu Petra Sisáka či Tomáše Hrdličky. Ostatně není náhodou, že právě Pražák po nátlaku PPF na zmiňovaného Hoffmanna nakonec převezme jeho chemické závody Fortischem.

Mezi Kellnerovy děti bezesporu patří zmiňovaný Richard Benýšek, někdejší majitel hokejové Slavie a exšéf Dostihového spolku v Pardubicích, dnes hlavně majitel lesů. Také generální ředitel České televize Petr Dvořák se vyučil velkému byznysu po boku vládce PPF, ačkoli jejich vztah prošel v poslední době turbulencemi. Ale jsou tu i další, jako někdejší investor v DRFG Pavel Vyhnálek, šéf mediální agentury Dentsu International Petr Chajda, svého času také vysoce postavený manažer PPF, šéf Monety Tomáš Spurný či právník a investor Tomáš Otruba, který se svou skupinou Nordic Investors snaží PPF konkurovat v telekomunikacích.

„Hraje na nás jako na piano,“ říkal v nadsázce před mnoha lety další česko-slovenský miliardář. A myslel to vlastně v dobrém.

„Když třeba budu chtít podnikat v některém z oborů PPF, určitě si za Petrem dojdu a zeptám se ho na názor. Nenazval bych to žádostí o svolení, ale přátelskou konzultací,“ přiznal jeden z výše jmenovaných mužů před časem v neformálním hovoru.

Loajalita zmiňovaných mužů teď projde těžkou zkouškou. Některé historické dohody se vypaří, poruší, budou se vykládat různě. Dají se čekat složité transakce v pozadí a kdo ví, zda Kellnerovi nástupci vůbec dokážou tyto vztahy správně pochopit, a ochránit tak rodinné pozice. I zde zřejmě budou hlavním pojivem lidé z BBH.

Kellnerovým odchodem se do značné míry změní pravidla hry. Z trhu zmizel hegemon, se kterým se neválčí a který spíše trhu dává řád. Přirozená protiváha Andreji Babišovi i budoucím politickým trendům.

Tragická nehoda navíc přichází v době, kdy se Petr Kellner přece jen měnil. Z uzavřeného muže, který jako by neexistoval, se vyvinul člověk s názorem na veřejné dění. Výroční zpráva PPF z roku 2019 toho byla prvním a bohužel zřejmě také posledním důkazem. Měnil i PPF, jež začala lépe komunikovat, a sám se v posledním roce účastnil řady neformálních schůzek s novináři. Dříve věc zcela nemyslitelná. Přesto posledním zveřejněným rozhovorem už navždy zůstane ten v MF Dnes z roku 2012.

Bohužel se už nedozvíme, kam tato Kellnerova přeměna směřovala. Měl v plánu vystoupit ze stínu a více se zapojit do veřejného dění? Jak by naložil se svou mocí a obrovským majetkem v důchodovém věku? Určitě by to byla opět hodně zajímavá podívaná.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.