V boji o budoucnost (s) umělou inteligencí jdou rukavice dolů

Kontury sporu o podobu umělé inteligence se začínají rýsovat. Bývalý vědec číslo jedna v OpenAI zakládá konkurenční firmu, ekonomové varují před ztrátou pracovních míst a Apple nestíhá. 

Kontury sporu o podobu umělé inteligence se začínají rýsovat. Bývalý vědec číslo jedna v OpenAI zakládá konkurenční firmu, ekonomové varují před ztrátou pracovních míst a Apple nestíhá. 

Celý článek
0

Proboha neseďte a nečekejte na zázrak, vyzývá Zámečník zaměstnance Liberty Ostrava

„V regionu u nás a dál na východ je typické, že lidé nechtějí měnit práci – a doufají. Čím víc jste na západ od nás, tím víc je to tak, že firma jednou nezaplatí a ti lidé jdou pryč,“ říká analytik Hrotu24.

„V regionu u nás a dál na východ je typické, že lidé nechtějí měnit práci – a doufají. Čím víc jste na západ od nás, tím víc je to tak, že firma jednou nezaplatí a ti lidé jdou pryč,“ říká analytik Hrotu24.

Celý článek
0

Máj se otevřel po rekonstrukci. Prohlédněte si, jak vypadá

V oddělení Levels budou například stovky počítačových arkádových her, závodní simulátory, minigolf, šipky či biliár.

V oddělení Levels budou například stovky počítačových arkádových her, závodní simulátory, minigolf, šipky či biliár.

Celý článek
0

Češi nejsou švejkové. Naše armáda má nyní jedinečnou šanci získat znovu respekt

Putinova agrese proti Ukrajině nutí lidi k přemýšlení v kategoriích jako vlast, válka, mír, život a smrt. Pro armádu se tím otevírá jedinečná příležitost vydobýt si postavení, jaké jí patřilo naposledy na konci druhé světové války

Češi nejsou švejkové. Naše armáda má nyní jedinečnou šanci získat znovu respekt
Málokterá armáda prošla tak rozsáhlým a často z domácích zdrojů pocházejícím pouštěním žilou jako za komunistů ta československá. | foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Nacisté i komunisté systematicky pěstovali kult armády, čímž ale nedocílili ničeho jiného než její úplné diskreditace. Česká společnost má tragickou zkušenost s oběma těmito totalitními režimy. První v ní cíleně šířil mýtus o Češích jako národu „švejků“ neboli hlupáků, zbabělců, simulantů a kolaborantů. Komunisté tuto představu jen potvrzovali tím, jakou zoufalou frašku jménem ČSLA vydržovali. Kvůli oběma švejkovský mýtus přežívá dál, ač je nejen trapný, ale také veskrze nespravedlivý a odporující skutečnosti.

Je proto třeba si připomenout, že na fronty první světové války narukovalo kolem 1,4 milionu vojáků z českých zemí, z nichž minimálně každý desátý, ale dost možná i každý šestý padl. Jako opravdoví hrdinové se na bojištích v císařské nebo legionářské uniformě chovaly tisíce vojáků.

Ne náhodou proto jak legionáři, tak bývalí císařští důstojníci dostali šanci v prvorepublikové armádě. A to nejen při jejím vzniku, kdy tvořili většinu důstojnického sboru, ale ještě na konci třicátých let. Přestože tehdy už dobrá polovina oficírů pocházela z řad nových, vojenskými školami první republiky „odkojených“ příslušníků armády, legionáři v čele se šéfy hlavního štábu z let 1938–1939, generály Syrovým, Krejčím a Kajdošem, stále tvořili asi pětinu a bývalí c. a k. oficíři asi desetinu důstojnického sboru.

Nejsilnější demokratická armáda světa

Možná právě tato symbióza různých armádních tradic a zkušeností přispěla ke vzniku prvotřídního a respekt budícího vojska schopného rychlé mobilizace. Na konci pohnutého září 1938 čítalo 1 280 000 mužů a disponovalo solidní výzbrojí, v níž nechybělo 950 letadel, 350 lehkých tanků, malé tančíky, polní děla, minomety, houfnice, protitankové kanony či obrněná vozidla.

Československo do své obrany investovalo jednu z nejvyšších částek na světě. Budovalo opevnění na hranicích. Významná část obyvatelstva, včetně žen a dětí, prošla cvičeními v oblasti civilní ochrany a mnozí civilové uměli dobře zacházet s moderními zbraněmi. Statisíce lidí, zdaleka nejen etnických Čechů, přispěly do dobrovolných sbírek a půjček na obranyschopnost země.

Jistě, československá armáda se stěží mohla měřit s německým wehrmachtem a v přímém boji s ním by nejspíš neuspěla. Po anšlusu Rakouska byla země obklopena třetí říší, na jejím území žila nemalá Hitlerova pátá kolona a dobré vztahy nemělo Československo ani s dalšími sousedy. A nemělo už ani západní spojence.

Odhodlání společnosti přes to všechno se bránit bylo naprosto unikátní. Bojovat chtěla i armáda. Slouží jí ke cti, že navzdory vzteku a zklamání odolala nápadům některých jednotlivců uskutečnit puč a nakonec se jako ozbrojený sbor stále ještě demokratického státu podřídila rozhodnutí politiků.

Ve skutečném boji

Českoslovenští vojáci ani po Mnichovu nesložili ruce do klína. Desítky tisíc dobrovolníků odešly do exilu: do Polska, pak na západ a později i na východ. Podle údajů legionářské obce bojovalo v zahraničních spojeneckých silách více než padesát tisíc občanů někdejší ČSR, databáze Vojenského historického archivu má dokonce 83 tisíc záznamů. Mezi nimi byli letci a parašutisté, pěchota i ženijní vojsko, zpravodajci, hrdinové z bojů na Marně a Loiře, od Tobruku, od Sokolova, z Dukly nebo od Ostravy. Další tisíce lidí se zapojily do domácího odboje, mnozí další šli bojovat na vlastní pěst. Přes 42 tisíc z nich zahynulo, a to nemluvíme o obětech z řad československých Židů, již byli mezi prvními dobrovolníky našich zahraničních jednotek.

Nebýt komunistického režimu, patřili by nejen atentátníci na Heydricha, ale i jiní vojáci, odbojáři a partyzáni po právu mezi největší přirozené klukovské i holčičí idoly.

Ironií osudu ovšem útrapy mnohých vojáků a odbojářů neskončily ani po válce. Lidově demokratický, a především poúnorový komunistický režim jim nepřál. Nejeden z válečných hrdinů skončil v dlouholetém žaláři nebo přímo na popravišti, například generál Píka. Jen málokterá armáda prošla tak rozsáhlým a často z domácích zdrojů pocházejícím pouštěním žilou jako ta československá. Po únoru 1948 tu tak sice zůstala početná, avšak ideologií zubožená a personálně naprosto deklasovaná takzvaná lidová armáda, jejíž velikost v bojové praxi naštěstí nikdo nikdy neprověřil.

O tom všem je důležité mluvit. To všechno je důležité připomínat. Ve škole, v rodinách, ve veřejném prostoru, nenásilně, nápaditě, s citem pro příběhy. Abychom věděli, na co a jak navázat.

Zrod a konec jedné chiméry

Po listopadu 1989 se mohlo zdát, že se tradiční armáda budovaná pro účely obrany země přežila. Zavládlo přesvědčení, že vojáci se nyní musejí připravovat na hybridní hrozby, nestátní aktéry, teroristy a jiné nové výzvy. Že jedinou správnou cestou je budování expediční armády s několika elitními jednotkami, jež mohou v krátkém čase operovat kdekoli na světě. A že tudíž armáda může a má být malá, plně profesionální.

Právě v tomto duchu se naše armáda transformovala. Nutno dodat, že úspěšně. Vybrané české jednotky a specialisté se stali synonymem prvotřídní kvality. Na sedmnáct tisíc českých vojáků se zúčastnilo misí ve více než třiceti zemích Evropy, Asie a Afriky. Ve společných silách pod hlavičkou OSN, EU a OBSE, ale především pod velením NATO operovali na Balkáně, v Iráku, v Afghánistánu, v Mali nebo v Pobaltí.

Svět se však opět změnil. Ovšem ne tak, jak jsme si mysleli a přáli. Podobně jako skoro všechny členské země NATO i my jsme několik dekád žili v chiméře, že už se nikdy nevrátí archaické doby konvenčních konfliktů. Obranné rozpočty klesly hluboko pod hranici dvou procent HDP. V mnoha zemích zanikla takzvaná vševojsková operační jádra armád neboli armády schopné ubránit vlastní území proti různým typům útoků. Probuzení nepřinesla ruská agrese proti Gruzii, čínské řinčení zbraněmi ani obsazení a odtržení Krymu Ruskem. Ke dvouprocentnímu závazku jsme se hlásili zdráhavě a s bláhovou nadějí, že to nakonec nebude nutné splnit.

Budíček?

Probuzení přišlo až po 24. únoru 2022. Kromě většiny politiků se budíček týkal i významné části společnosti. Dobře to ukazují data Centra pro výzkum veřejného mínění z jara 2022. Významně vzrostl počet lidí přesvědčených o tom, že suverenitu státu je třeba bránit za kaž­dou cenu, a zároveň poklesl podíl skeptiků souhlasících s výroky „Náklady na obranu státu zbytečně zatěžují státní rozpočet“, respektive „Kdyby k něčemu došlo, stejně bychom se neubránili“.

Vcelku realisticky – byť v mnoha ohledech docela neopodstatněně – také poklesl podíl respondentů přesvědčených o tom, že naše armáda je na úrovni západních zemí. Na třetí nejvyšší úroveň se v témže období vyšplhala důvěra v českou armádu, atakující hranici tří čtvrtin. Vyšší byla jen v době covidu, kdy se vojáci zapojili do řešení pandemických opatření.

Podobně pozitivně vyznívají i zprávy o stále se zvyšujícím zájmu o vstup do profesionální armády, aktivních záloh i na takzvaná dobrovolná vojenská cvičení.

Když k tomu přičteme postoje současné vlády, nově zvoleného prezidenta, jenž má navíc přímé vojenské zkušenosti, zdá se, že situace pro posílení obranyschopnosti může být stěží příznivější.

Lidi, prachy, odvaha

Má to však dva háčky. První je politický. Již brzy se opět dočkáme doby předvolební. Jak ukázala prezidentská kampaň, téma války a míru je zneužitelné jako máloco. A to zvláště v situaci, kdy Česko zdaleka nebude řešit jen bezpečnostní problémy.

Ale je tu ještě větší problém. Podle studie bezpečnostního analytika Daniela Koštovala je jediným opravdu efektivním řešením bezpečnosti východního křídla NATO vytvoření „vyvážené vševojskové válečné armády o síle minimálně 500 tisíc osob“ se vším, co k ní dnes patří, včetně „robotizace s využitím umělé inteligence“.

Pro Česko to v řeči čísel znamená do pěti let rozšířit armádu tak, aby byla schopna mobilizovat 150 tisíc dobře vycvičených a připravených vojáků pozemních, vzdušných, kybernetických i kosmických sil. Dnes jich má jen něco málo přes 25 tisíc. To předpokládá navýšení počtu profesionálních vojáků i záložáků, ale ani to nestačí. Aby mohla armáda dosáhnout kýženého početního stavu, musela by být zavedena alespoň selektivní rekrutace branců z řad mladých lidí. Navíc by to celé znamenalo navýšení výdajů na obranu ne na dvě, nýbrž na tři a možná více procent HDP.

Vážně navrhnout něco takového se momentálně zdá jako politická sebevražda. Žijeme však v době, která nás pořád víc a víc učí, že vyloučené není vůbec nic.

A pak je tu ještě jedna dobrá zpráva. Na rozdíl od roku 1938 na to nejsme sami. Pořád jsme členy NATO, nejsilnějšího obranného a vojenského paktu historie.