Sankce proti Putinovi a jeho oligarchům mohou být po rozhodnutí soudu EU v troskách

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Celý článek
0

Další krok k fúzním elektrárnám? Startup z Institutu Maxe Plancka získal 20 milionů eur

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Celý článek
0

Zmizí muži ze světa? Jejich chromozom se pořád zmenšuje, hlásí vědci

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Celý článek
0

Budování národního kapitálu podruhé: Zrušení druhého penzijního pilíře byla chyba horší zločinu

Druhý pilíř penzijního spoření jsme už kdysi měli, než ho v roce 2015 zrušila koaliční vláda, v níž byl ministrem financí Andrej Babiš. Nyní hnutí ANO „leze ke křížku“.

Budování národního kapitálu podruhé: Zrušení druhého penzijního pilíře byla chyba horší zločinu
ilustrační foto | Hrot24, Tomáš Novák

Hnutí ANO se ústy svého místopředsedy Karla Havlíčka přihlásilo k takové penzijní reformě, která by znovu vrátila do hry druhý fondový pilíř. Tedy individuální účty, kde výnos závisí na odvedených příspěvcích a jejich zhodnocení. Tleskám.

Hlavním motivem přitom má být ohromná potřeba investic na dekarbonizaci české energetiky, odhadovaná na několik bilionů korun. A taktéž výstavba dopravní infrastruktury – opět za několik bilionů korun.

Dálnice i dekarbonizaci by bylo vhodné financovat z domácích zdrojů. Co vhodné? Je to nutné, pokud se Česko nemá dramaticky zadlužovat v cizině.  Opět velmi rozumná myšlenka.

Česko trestuhodně propáslo příležitost

Skoro to vypadá jako by přinejmenším Karel Havlíček, když už ne celé hnutí ANO, pochopil, o co jde. Škoda jen, že si tuto matérii ANO neosvojilo na první dobrou, a trestuhodně propáslo příležitost, která ležela na stole.

Česko totiž už jednou druhý pilíř mělo – v letech 2013 až 2015. Účast byla dobrovolná, ale kdo chtěl do některého z penzijních fondů vstoupit, musel ke třem procentům převáděným z prvního pilíře přihodit ještě dvě procenta z vlastního. Popravdě řečeno, už tohle zakódovalo do jeho DNA malou úspěšnost, a tak se zúčastnilo pouhých 85 tisíc lidí.

Nebyla to jediná vada na kráse, všechny ale byly opravitelné (k tomu se dostaneme). Místo toho jej ale koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2015 zrušila, k čemuž se dokonce zmíněné strany písemně zavázaly v koaliční smlouvě. ČSSD – s vervou hodnou lepšího cíle – ještě před tím reformu důkladně znectila. Z ekonomického hlediska to byla největší chyba, které se dopustila, a že jich bylo dost.

Andrej Babiš, předseda hnutí ANO a v oné době ministr financí, hledal okamžité úspory v rozpočtu, a tak svůj tehdejší souhlas vysvětloval slovy, že „jde o zastavení zvyšování objemu peněžních prostředků, které jsou odvedeny ze státního rozpočtu.“

Co si o dané problematice myslel tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka, se nepodařilo dohledat. Za koalici si každopádně zachovali rozum pouze tehdejší předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a poslanec za ANO Ivan Pilný, kteří se hlasování zdrželi.

Odčarované kouzlo úrokového počtu

Na to, abychom docenili rozsah této chyby, je dobré vzít do ruky kalkulačku. V loňském roce dosáhl objem mezd a platů asi dva a půl bilionu korun. Každé procento navýšení úspor tedy představuje asi 25 miliard dnešních korun ročně. A v případě čtyř procent by šlo už o sto miliard. (Slováci měli možnost převést z prvního do druhého pilíře devět procent, příliš mnoho na slovenský rozpočet, jak se posléze ukázalo).

Ovšem i těch 25 miliard ročně je za deset let čtvrt bilionu korun, což by v cenách roku 2021 znamenalo v přepočtu nějakých 800 až 900 kilometrů dálnic. Jasně, že ne všechny úspory půjdou do infrastruktury, ale investice formou infrastrukturních dluhopisů (v případě železnice navíc „zelených“) představují dlouhodobé aktivum se spolehlivým výnosem, které mají penzijní fondy rády.

K tomu počítejte průměrné roční zhodnocení. Švédský státní investiční fond AP 7 (slouží jako záložní alternativa soukromých penzijních fondů, když se pro žádný z nich účastník penzijního spoření nerozhodne) si od založení v roce 2000 do roku 2022 připsal průměrné zhodnocení 7,4 procenta ročně. Loni byl výnos velmi pěkných 18,4 procenta. Pravda, většinou investuje do akcií, ale k tomu se ještě dostaneme.

Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit ať vystoupí, říká Mirolslav Zámečník:

Hrotcast

Kdyby nám vládla parta lucidních, vzdělaných, nebojácných a praktických lidí, hledících do budoucna, nepochybně bychom se švédským modelem inspirovali již někdy za premiéra Vladimíra Špidly. Zmíněný model má v nultém sociálním pilíři rovný důchod. Na to navazuje plně zásluhová státní penze (první pilíř), která závisí na odvedených příspěvcích, a nakonec kapitálová „prémiová penze“ (druhý pilíř).

Zhodnocení závisí na strategii fondu, kteří si jednotlivci vyberou. Většina z nás neví, anebo vybírá blbě.

Češi se rizika bojí, a tak si většinově vybírají „garantovaný“ fond, kde případnou ztrátu nese správce fondu. Nejsme v tom sami, ve slovenské reformě tahle možnost také byla, a vybralo si jí více jak tři čtvrtiny Slováků. Včetně mladých, kteří mají do důchodu daleko, a mnohem víc by jim slušel akciový fond, který je rizikovější, ale přináší vyšší zhodnocení.

Jak to udělat chytře? Poučit se ve Švédsku

Právě Švédové našli elegantní řešení, které se opíralo o poznatky behaviorální ekonomie.

Za prvé distribuce je nákladná kvůli výdajům na reklamu a provize pro náboráře. Platí to účastník v nákladech za správu. Vyhnout se tomu lze „blind trustem“, přes který si lidé svůj fond vybírají a jako u voleb rozhoduje každý za plentou. Správci fondů tedy mohou ušetřit za distribuci přes sítě externích zprostředkovatelů: někoho platit nedává absolutně žádný smysl, byly by to vyhozené peníze.

Za druhé drtivý podíl garantovaných penzijních fondů v Česku a na Slovensku ukazuje, že tam, kde je silná averze k riziku, lidi obětují výnos, a pak se rozčilují, jak jim penzijní společnosti jejich peníze málo zhodnocují. Jinak řečeno, výběr laikům nejde, a mnohé navíc stresuje. Ve Švédsku z toho vycházeli, a tak zřídili defaultní fond, v němž člověk skončil, když si přes blind trust žádný nevybral. (To je ten státní AP 7 s velmi slušným historickým výkonem.)

Za třetí by měl být takový přednastavený fond automaticky koncipován jako fond životního cyklu, což AP 7 je. Do 55 let věku zhodnocuje účastníkům peníze tím, že investuje do akcií. Od této věkové hranice začíná zvyšovat podíl dluhopisů, až nakonec zhodnocuje peníze připravené k výplatě na peněžním trhu.

Výsledkem je celkově vyšší zhodnocení a zároveň snižování rizikového profilu v závislosti na věku účastníka. To není jenom chytré, ale správné. A ten automatismus je elegantní.

Za čtvrté celosvětově platí, že velmi vysoké procento obyvatel se nedovede přinutit k tvorbě dostatečných úspor na stáří. V Americe jde o 55 procent, přičemž mladí lidé jsou ukáznění ještě méně (ve Velké Británii až 90 procent). Zároveň se vlády často zdráhají lidi k úsporám nutit, a tak preferují dobrovolnost. Nasazují různé „pozitivní stimuly“ v podobě státních příspěvků či daňových úlev. Fajn, ale víme, že fungují nejlépe na lidi, kteří by šetřili tak jako tak, takže jde přísně vzato o plýtvání rozpočtovými prostředky.

Málokdo má rád, když je něco povinné, ale možnosti tu samozřejmě jsou. V Británii a na Novém Zélandě řešili obdobu druhého dobrovolného pilíře opt-outem (jste automaticky zařazen, pokud v dané lhůtě neřeknete, že nechcete). My jsme naopak přišli s nešťastným českým „opt-inem“, kdy se fakt musíte aktivně přihlásit.

Rozdíl je obrovský: v opt-outu drtivá většina lidí zůstane, zatímco do opt-inu se skoro nikdo nepřihlásí. Nakonec proto mají pravdu kritici, kteří tvrdí, že taková reforma v podstatě nic neřeší, protože jí využijí jen příjmově nadprůměrní až bohatí, pro něž dávala velmi dobrý smysl.

Je pozdě, ale stále není příliš pozdě

Najdete nespočet dobových mediálních odkazů, že jsem jako člen druhého („Nečasova“) NERVu prosazoval právě tyhle čtyři jednoduché principy. A taky jsem varoval, že než dělat reformu špatně a za slibů opozice, že jí hned zruší, je lepší nedělat ji vůbec. Protože tím si zachováte příležitost udělat nějakou jinou – pěknou a dobře „nadizajnovanou“ – reformu do budoucna, aniž by to téma bylo vyloženě toxické.

Je pozdě. Biliony národního kapitálu, za něž se dala postavit infrastruktura, nemáme a silné populační ročníky „Husákových dětí“, pro něž reforma měla být, už hodně zestárly. Kdo z nich nebyl prozíravý a nezajistil se (od finančních investic přes vlastní podnikání až po nemovitosti), bude odkázán převážně na státní penzi.

Není však příliš pozdě. Jsou tady populačně silná „Husákova vnoučata“, pro která to smysl dělat má. A pokud Karel Havlíček jenom tak neplká, aby politická řeč nestála, vyvine přiměřeně velkou energii na to, aby ANO druhý pilíř – inspirovaný nejlepší mezinárodní praxí – nakonec prosadilo.

Mimochodem ať si dá klidně do zákona, že každý správce (včetně toho státního) musí nabízet jeden fond, který bude investovat do české infrastruktury.

Z čeho financovat penzijní reformu?
Co hodně ublížilo minulému pokusu o penzijní reformu byla snaha o kompenzaci výpadku příjmů rozpočtu, kterému chyběla ona „odkloněná“ tři procenta ze sociálního pojistného, které si mohli při vstupu do druhé pilíře lidé přenést. To jsou pochopitelně velké peníze. Pokud by tak učinili všichni (a o to v penzijní reformě jde), stálo by to vysoké desítky miliard ročně.
Z čeho mezeru vykrýt a zaplatit náklady přechodného období? Tehdejší nápad v podobě 20procentní základní sazby DPH byl sice fiskálně zodpovědný, ale politicky toxický. V Česku, kde máte mnoho úlev na dani z příjmu, nízkopříjmové skupiny fakticky žádnou „příjmovku“ neplatí, a zároveň fakticky nevytvářejí téměř žádné úspory. V téhle situaci je tedy zvednutí základní sazby DPH něco jako příjmová daň chudých.
Momentálně v Česku téměř nenajdete ekonoma, který by tvrdil, že zrušení superhrubé mzdy při současném zachování základní sazby daně z příjmu na 15 procentech (když se oněch 15 procent počítalo ze superhrubé mzdy, činilo efektivní zdanění 20,1 procenta) bylo z fiskálního hlediska správné opatření, pokud by jej nekompenzovaly výdajové škrty nebo navýšení jiných daní. Dopad činí zhruba 100 miliard korun ročně.
Nijak nenavádím, právě tady – v návratu 20procentní sazby daně z příjmu – ovšem vidím zdroj, z něhož lze náklady dlouhého přechodného období pokrýt, a když se zvedne sleva na poplatníka, nemusí to mít dopad na chudé.
Pak jsou tu samozřejmě ještě spotřební a majetkové daně. Zkrátka a dobře: penzijní reformu s druhým pilířem lze fiskálně unést, když ji zároveň spojíte s daňovou reformou. Jinak ne. Práce je to jak na kostele. Uvidíme, kdy převládnou populistické instinkty.