Dlouhé fixace, a ještě k tomu nízké sazby u hypoték? Zapomeňte!

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Celý článek
0

Třetí rok války: Ukrajina má k vítězství stále dál, na pomoc USA se spolehnout nemůže

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Celý článek
0

Vzkaz Generaci Z: Přestaňte brečet a přijměte, že stres a úzkost jsou normální a patří k životu

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Celý článek
0

Až to tu praskne, uvidíš. Memento Dachau: koncentrák, kterému lid tleskal

Bylo 29. dubna 1945 a válkou zocelení američtí vojáci poprvé na vlastní oči spatřili to, co nikdy vidět nechtěli. Jak vypadá nacistický koncentrační tábor, co dokáže udělat člověk člověku, vagony plné mrtvých těl, plynovou komoru, krematorium a tisíce chodících lidských koster

Až to tu praskne, uvidíš. Memento Dachau: koncentrák, kterému lid tleskal
ilustrační foto | Profimedia.cz

Koncentrační tábor Dachau leží jen kousek od bavorského Mnichova. Stal se z něj svého druhu památník, turistický cíl, kde ale na člověka i po těch dlouhých desítkách let od konce války stejně pořád tak nějak padá tíseň. Za dvanáct let jeho existence zde bylo zavražděno na čtyřicet tisíc lidí, řada z nich i z bývalého Československa.

Byl to vůbec první koncentrační tábor budoucí vyhlazovací mašinerie a nacisté jej zřídili jen krátce poté, co se chopili moci – v roce 1933, právě před devadesáti lety.

Až se to tu obrátí

Z Dachau se stal pro nacistický režim prototyp a předobraz dalších budoucích koncentračních táborů včetně Sachsenhausenu, Mauthausenu či Osvětimi – ať už jde o koncept, způsob ostrahy, půdorys tábora, zacházení s vězni, či výcvik dozorců.

Do Dachau také hned od roku 1933 putovali političtí odpůrci. Nacisté hlásali, že se tak vypořádávají s nepřáteli státu a že se to děje v zájmu země. Za dráty koncentráku tak končili politici a veřejně činní lidé s vlivem na veřejné mínění, novináři, intelektuálové… A nikoli nevýznamná část tehdejší německé společnosti tomu tleskala.

Slyšíme často, že se taková historie nesmí opakovat. Zároveň je ale veřejný prostor – zatím především ten internetový, ale nejen – zaplevelen výhrůžkami frustrovaných jedinců, kteří upínají svou naději k tomu, jak to bude a co s názorovými odpůrci udělají, „až se to tu obrátí“, „až to tu konečně praskne“.

Nově vznikající hnutí a jejich fankluby spílají elitám, sázejí na nacionalismus, nenávist a strach – ať už z uprchlíků, ekonomického vývoje, současnosti, nebo budoucnosti… Aktivně podporují ztrátu důvěry v demokracii, nárokovost, závist a lidem namlouvají, že stát je tu výhradně od toho, aby se o ně postaral.

O omezování svobody slova a cenzuře pak často křičí ti, kdo svobody slova vrchovatou měrou využívají – k šíření zjevných bludů určených k ohlupování i ovládání lidí, ale i pro osobní prospěch z veřejných sbírek svých příznivců. V důsledku ale s vidinou získání politické moci (a peněz s tím spojených).

Politického podnikatele, komerčního rasistu a nacionalistu už ostatně máme jako představitele parlamentní strany, přičemž největší politický boj teď probíhá o to, kdo nejlépe osloví a ovládne armádu nespokojených a zahořklých.

A jak to potom dopadlo…

Ve veřejném prostoru – díky snadnému sdílení zejména na sociálních sítích – přibývá i zjevných šílenců. Hlásají například, že Česká republika ve skutečnosti neexistuje, že vše je podvod a že současný stát je nelegitimní a nemá ve skutečnosti žádnou moc ani pravomoc.

Můžeme se tomu všemu pochechtávat, přehlížet to, klepat si na čelo. Ale je dobré mít při tom na paměti i onu historickou zkušenost.

I Německá dělnická strana, z níž vzešla Hitlerova NSDAP, byla v lednu 1919 původně jen trochu směšnou skupinkou hospodských povalečů a křiklounů nespokojených se svým životem a poválečným stavem země.

O rok později se přejmenovala na NSDAP, Adolf Hitler představil politický program a dál už to známe: propaganda, vypjatý nacionalismus, zneužití tehdejších masmédií, demagogie, hledání vnějšího nepřítele, zastrašování, otevřené násilí, nenávist podávaná v koktejlu s frustrací a ekonomickou krizí.

Jak také napsal ve své knize Sapiens: Stručné dějiny lidstva izraelský historik Yuval Noah Harari, často se uskuteční i možnosti, které se současníkům zdají velmi nepravděpodobné. Třeba ruští bolševici byli ještě v říjnu 1913 jen malou radikální politickou sektou a „žádný rozumný člověk by si netroufl předpovídat, že za pouhé čtyři roky ovládnou Rusko“. A jak to dopadlo…

Můžeme si namlouvat, že Dachau, stejně jako další koncentráky jsou mementem hrůzy, která se nesmí opakovat. Ve skutečnosti jsou spíše stálou připomínkou toho, čeho jsou lidé schopni, pokud k tomu dostanou příležitost.

Můžeme také žít v pocitu, že nic tak strašlivého už kulturní národy prostě nedopustí, jenže právě to je otázka, k níž se vracejí všichni přeživší holocaustu: Jak je možné, že tak vyspělý a kulturní národ, jakým byli Němci, dokázal napáchat (a přehlížet) takové hrůzy?

Navíc i po druhé světové válce vznikaly nové koncentrační tábory – třeba v době války v bývalé Jugoslávii, kde fotografie táborů a vězňů až příliš nápadně připomínaly nacistická zvěrstva. A stačí si vzpomenout či na internetu vyhledat, jak vypadali ukrajinští bojovníci z Azovstalu po ruském věznění; ti, kteří měli to štěstí a dožili se výměny zajatců.

Demokracie jako vzácnost

Svoboda a demokracie nejsou samozřejmost, jakkoli by se nám to v našem úzkém evropském prostoru za posledních třicet let mohlo zdát. Naopak – viděno globálně je to čím dál větší vzácnost.

„Podle posledního vydání analýzy institutu Varieties of Democracy (známého též jako V-Dem) v minulém roce žilo v autoritářských režimech 72 procent světového obyvatelstva, přitom jen před deseti lety to bylo pouze padesát procent. Poprvé za více než dvě poslední dekády je na světě více autoritářských režimů než liberálních demokracií — a nedělá se ani zdaleka dost pro to, abychom tomuto hrozivému trendu čelili,“ napsala nedávno filipínská novinářka a držitelka Nobelovy ceny za mír Maria Ressaová.

Často se cituje výrok Václava Havla o tom, jak demokracie demokratům svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše. Jenže demokracie se musí umět bránit snahám o své zničení, ne jen krčit rameny a čekat, jak to dopadne. Může to totiž taky klidně zase jednou dopadnout blbě. 

Text vznikl ve spolupráci se serverem HlídacíPes.org