An(n)us horribilis ještě neskončil

Stačí změnit jedno jediné písmenko a hrozný rok se v latině promění ve strašlivé vyústění zažívacího traktu. Přiléhavějšího popisu místa a času, kde se převážná část Evropy právě nachází, najít nelze. Na východě kontinentu je konflikt, pěstovaný stárnoucím diktátorem, který dumá, k čemu by byl svět, kdyby v něm nebylo Rusi. K ní podle jeho přesvědčení patří nejen Ukrajina, ale s odstupňovanou mírou požadované servility všechny součásti bývalého impéria. Kazašský prezident Tokajev, absolvent moskevské MGIMO, si na chvíli pustil pusu na špacír, jako že nikdy neuzná zábory ukrajinského území; a z ničeho nic ropovod, kterým proudí ropa z Kazachstánu do černomořského terminálu u ruského přístavu Novorossijsk a k evropským zákazníkům, narazil na nějaké papírové a technické problémy. Speciální operace mírově-byrokratickými prostředky.

Kazachům se staví do cesty geografie, s čímž se nedá udělat v podstatě vůbec nic a těžko je z toho vinit. Ale Německo se do dnešní doslova tragické situace dostalo vlastní vinou, sérií rozhodnutí, na která při zpětném pohledu ze všeho nejlíp sedí Talleyrandův bonmot o chybách horších zločinu. Řetězení chyb je nejen neskutečně drahé, ale přímo životu nebezpečné, neboť Putin by se zdráhal jít do konfliktu, kdyby z ekonomického hlediska neměl čím vydírat.

Ono to pokračuje. Zatímco Japonsko se postupně pokouší obnovit provoz ve všech sedmnácti jaderných reaktorech, které toho jsou schopny, aby snížilo závislost na dovozu ruského zkapalněného plynu z Japonci kdysi financovaného terminálu na ostrově Sachalin, Německo se jen nerado odhodlává k tomu, že provoz těch svých zbývajících tří ke konci roku nezastaví. Znovu rozjet ty již uzavřené je prý technicky a personálně neproveditelné. Právě politicky nerozumné, byť veřejností podporované rozhodnutí o ukončení jádra po havárii ve Fukušimě přivedlo Německo k fatální sázce na ruský zemní plyn jako přechodnému řešení, než převezmou žezlo obnovitelné zdroje. V zemi, která porodila otce všech vojenských stratégů von Clausewitze, se neudělalo ani záložní řešení v podobě terminálů na dovoz zkapalněného zemního plynu, „aby se to neprodražilo“. Teď se to prodražuje nejen Němcům, ale všem, je to v podstatě problém, který tlačí do kouta malé závislé ekonomiky typu Česka, a že se v tom plácáme, až to hezké není. 

Velký vliv na budoucnost Evropy ale budou mít Bratři Itálie, vedení Giorgií Meloniovou, protože tato pravicově populistická formace může vytvořit vládu, která bude mít ruský plyn o dost raději než představu klepání kosy v sychravé italské zimě v zájmu vyššího principu mravního.

Ne všichni se připravili o manévrovací prostor. Turecko má například Blue Stream z Ruska s možností poplatků za tranzit do jihovýchodní Evropy, ale výstavbou LNG terminálů si pojistilo jak bezpečnost dodávek (odkudkoli, jen ne z Ruska), tak možnost arbitráže, tedy cenové hry, kdo dá levněji. Ne že by si mohl dát Erdoğan nohy na stůl a s rozkoší potahovat ze šíši, na to má ekonomiku příliš rozvalenou inflací, ale Putin jej nemůže ani náhodou vydírat jako nějakého Olafa Scholze. Erdoğan může tu zatlačit na slevy při odběru ruského plynu a ropy, tu prodat Ukrajincům nějaké drony Bayraktar, a ještě si užívat, jak se Vladimir kroutí ponížením někde v předpokoji, když čeká na sultána mírotvorce.

Toto srovnání je až bolestivé, ale není jediné. Přečtěte si třeba o tom, jak Česku trvalo bezmála čtvrt století, než definitivně zalilo beton nad sarkofágem s Agrobankou, a ani s tou Sberbank to nepůjde tak rychle, jak jsme doufali. Ve Spojených státech, kde „time is money“, dokážou stejně velkou padlou banku v pátek zavřít a v pondělí už byznys běží pod novým štítem. Kdo tvrdí, že inovace jsou hlavně o technologiích, zatímco ty organizační a procesně byrokratické jsou bezvýznamné, je na omylu. 

Veselých článků v tomto čísle mnoho není, ale zase budete v obraze a o to více si budete vážit teplých dnů, které ještě letošnímu létu zbývají. Příští rok ale bude a(n)nus mirabilis, báječný.