Komentář: Na státních platech jsme šetřili půl roku a zase nebudeme

Hesla o malém a efektivním státu je třeba začít naplňovat alespoň symbolicky. Tím, že nárůst počtu lidí a objemu peněz se zastaví.

Hesla o malém a efektivním státu je třeba začít naplňovat alespoň symbolicky. Tím, že nárůst počtu lidí a objemu peněz se zastaví.

Celý článek
0

Kolik stojí elektřina v Německu? Poplatky za správu sítí jsou kvůli zeleným zdrojům stále vyšší

Němečtí zákazníci platí stále větší podíl ze svých účtů za elektřinu za poplatky na správu a rozšiřování elektrizační soustavy kvůli milionům fotovoltaických systémů a růstu počtu větrných turbín.

Němečtí zákazníci platí stále větší podíl ze svých účtů za elektřinu za poplatky na správu a rozšiřování elektrizační soustavy kvůli milionům fotovoltaických systémů a růstu počtu větrných turbín.

Celý článek
0

TikTok v krizi. Přichází o inzerenty, v sázce jsou miliardy dolarů

Toxické prostředí a rizikové nakládání s osobními daty žene TikTok, nejoblíbenější sociální síť u mladých, do velkých problémů. Kvůli hrozícímu zákazu v USA na čínskou platformu už zanevřeli první inzerenti, utrácet na síti ohrožující vývoj dětí prý berou jako reputační riziko.

Toxické prostředí a rizikové nakládání s osobními daty žene TikTok, nejoblíbenější sociální síť u mladých, do velkých problémů. Kvůli hrozícímu zákazu v USA na čínskou platformu už zanevřeli první inzerenti, utrácet na síti ohrožující vývoj dětí prý berou jako reputační riziko.

Celý článek
0

Američtí demokraté se chytili do pasti jménem Kamala

Šance na znovuzvolení prezidenta Joea Bidena trpí cynickým rasismem jeho vlastní Demokratické strany

Američtí demokraté se chytili do pasti jménem Kamala
Kamala Harrisová | foto Profimedia.cz

Když se vydáte z Los Angeles na východ směrem do vnitrozemí, prvních pár kilometrů jedete úžasnou zelenou krajinou s tropickou vegetací. Podle toho tepe i tamní život: hlasitý, liberální, bláznivý, multikulturní a plný voličů Demokratické strany. Brzy se však dostanete do hor; na jejich druhé straně vás čeká poušť, která jako by už patřila sousední Nevadě. Je podstatně chudší a konzervativnější než pobřeží – a volí republikány.

Tenhle ostrý přelom v geografickém i politickém smyslu má na svědomí lecjaké zvláštnosti; mezi nimi je prominentní fakt, že Kalifornii prakticky nelze vládnout. Každý volený zástupce lidu sedí na pomyslných dvou židlích, protože musí uspokojit dvě skupiny obyvatel/voličů s docela odlišnými prioritami. I proto tam na státní úrovni fungují neobvykle barvití politici.

Takřka od narození

Někteří z nich to ustojí, jako (dnes již bývalý) guvernér Arnold Schwarzenegger nebo Ronald Reagan. Pak jsou ti druzí, které to pro další kariéru na federální úrovni poškodí, někdy nenávratně. K těm patří dnešní viceprezidentka Kamala Harrisová. Pro Demokratickou stranu, a především pro jejího šéfa Joea Bidena to znamená problém – o to citelnější, že si na něj zadělali sami.

Když Harrisová v lednu 2019 oznámila prezidentskou kandidaturu, setkala se s mediálním nadšením (a připravenými sponzory). Časopis Rolling Stone oceňoval „její intenzitu a inteligenci“ a z respektovaného rádia NPR znělo, že „měla nakročeno ke kariéře věnované hájení občanských práv téměř od narození“. Během prvních 24 hodin získala její kampaň půldruhého milionu dolarů. Časopis Vanity Fair ji vzápětí pasoval do role favorita demokratických primárek. Moderátorka televize MSNBC Rachel Maddowová byla ještě přímočařejší: „Upřímně si myslím, že je velká šance, že nominaci vyhrajete,“ nechala se slyšet, když s nadějnou uchazečkou dělala rozhovor. (O jedenáct měsíců později oznámila Harrisová ukončení kampaně, když v první sérii primárek nezískala jediného delegáta.)

Když pak v roce 2020 vyhrál tandem Biden–Harrisová prezidentské volby, byla viceprezidentka znovu mediální hvězdou. Měla se stát budoucím vůdcem Demokratické strany; očekávalo se, že napřesrok (pro případ Bidenova rozhodnutí nekandidovat na druhé funk­ční období) nebo nejpozději v roce 2028 se bude o nejvyšší úřad ucházet sama. Zatímco v Bidenovi tehdy mnoho voličů vidělo především někoho, kdo není Donald Trump, do Harrisové vkládali demokraté skutečné naděje. Především to platí o levém, progresivním křídle strany, pro něž byl Biden se svými ideologicky plus minus umírněnými postoji jinak obtížně skousnutelný.

Tráva a záškoláctví

Podíváme-li se na dráhu Harrisové, jež jejímu zvolení do úřadu předcházela, je to trochu zarážející. Jako okresní státní návladní v San Francisku Harrisová zintenzivnila stíhání (a zvýšila počet odsouzených) za „zločiny související s kvalitou života“, což je navlas stejná politika, jakou prosazoval v devadesátých letech republikán Rudy Giuliani ve zločinem zamořeném New Yorku. Harrisová však šla dál: zasadila se o to, aby méně lidí mělo přístup ke zvláštnímu městskému soudu pro drogovou kriminalitu, který namísto posílání lidí do vězení vyměřuje alternativní tresty. „Nemyslím si, že drogový zločin je zločinem bez oběti,“ řekla v roce 2006 listu San Francisco Examiner (jak našel deník The New York Times, jenž řečenému aspektu Harrisové letos věnoval obsáhlou analýzu).

Harrisová se tehdy také postavila proti dekriminalizaci prostituce, pomáhala federálům při raziích ve firmách zaměstnávajících (často ilegální) přistěhovalce a aktivně se brala za iniciativu proti záškoláctví, která by vedla k trestnímu stíhání rodičů, pokud jejich děti zameškaly příliš mnoho školní docházky.

Později, jako nejvyšší kalifornská státní žalobkyně, bojovala Harrisová proti soudnímu rozhodnutí, jež znemožňovalo státním soudům (v kontrastu s federálními) udělit trest smrti. Často usilovala o udržení lidí v přeplněných věznicích i poté, co soudy nařídily jejich propuštění; obhajovala rozhodnutí kalifornské exekutivy odmítnout operace vězňům, kteří jejich pomocí chtěli změnit pohlaví, a odmítala zavést opatření, jež měla umožnit lepší dohled nad případnou policejní brutalitou.

To všechno jsou věci, o kterých se rozumní lidé mohou přít. Logičtěji by je však člověk čekal u konzervativního republikána než u progresivního demokrata. A Harrisové nijak nevylepšily vyhlídky na podporu zmíněného hlasitého levého křídla demokratů. Naopak – tohle radikální křídlo si muselo řádně zacpávat kolektivní nos, když před volbami volky nevolky poskytovalo Harrisové potřebnou podporu. Proč?

Konzervativní minulost

Odpověď je jasnější, než by se ve slušně fungující demokracii slušelo: kvůli barvě kůže, exotickému původu a pohlaví. Tam Harrisová splňuje všechny progresivní požadavky dokonale; je žena, Asiat­ka a černoška najednou, a ještě k tomu z přistěhovalecké rodiny – co chcete víc? Princip identity politics, politiky totožnosti, který je kvůli tomu, co jste, ochoten zapomenout na to, co děláte, tady zvítězil na celé čáře.

To všechno bylo dobře známo již před čtyřmi lety. Nebudilo to však mnoho pozornosti, protože pružnost názorů jednotlivých politiků před různými pub­liky je známá věc. Hillary Clintonová i Barack Obama se kdysi stavěli proti homosexuálním manželstvím, než se jejich názory „vyvinuly“. George Bush starší mluvil o hrozbě „voodoo ekonomiky“ v podání Ronalda Reagana ještě měsíc předtím, než se stal jeho viceprezidentským kandidátem. To je běžná součást americké politiky (a koneckonců podmínka jakéhokoli kolektivního snažení, když jsme u toho). Kritizovat politika za změnu přesvědčení z minulosti je téměř neslušnost a jistě bláhovost.

Očekávalo se proto, že konzervativně laděná praxe Kamaly Harrisové z její kalifornské minulosti bude rychle zapomenuta, zatímco ona sama bude silou své osobnosti prozařovat budoucnost amerického veřejného života paprsky progresivní naděje. Stalo se však něco docela jiného.

Letos v květnu naměřily průzkumy veřejného mínění Harrisové podporu ve výši 39 procent Američanů. Je to nejhorší viceprezidentský výsledek ve třetím roce prvního funkčního období. Pro srovnání – i Trumpova dvojka Mike Pence, jehož obliba patřila mezi viceprezidenty k těm nižším, měl v téže době podporu 45 procent Američanů. (Ani prezident Biden se netěší pěkným číslům, ale jeho podpora se stabilně drží okolo 42 procent.) Z paprsků naděje se najednou stalo volební riziko.

Nejezděte!

Jak je to možné? Problém je dvojí. První část je osobní: Harrisové se téměř za tři roky nepodařilo etablovat vlastní politickou tvář. „Musíte vědět, za čím stojíte, a když víte, za čím stojíte, víte, za co bojovat,“ řekla na přímou otázku v rozhovoru s newyorskými Timesy. Znělo to, jako by si z ní někdo dělal zlou legraci.

Počátek tohoto opatrnictví, jež si oponenti pochopitelně vysvětlují jako nedostatek vlastní politické vůle, lze vysledovat k rozhovoru, jejž Harrisová poskytla televizi NBC News v červnu roku 2021 v Guatemale. Jela tam na pokyn prezidenta Bidena, jenž potřeboval zastavit proud tamních uprchlíků, kteří se shromažďovali na mexicko-americké hranici, a neprokazovali tak jeho vládnutí dobrou službu. „Co byste jim (uprchlíkům) řekla?“ ptal se Harrisové moderátor Lester Holt. „Mám pro vás vzkaz – nejezděte,“ odpověděla viceprezidentka. „Nejezděte,“ zopakovala to ještě jednou, snad na vysvětlenou.

I moderátor byl vyveden z míry. „Ale na hranicích jste nebyla, abyste na vlastní oči viděla, co se tam děje,“ opáčil. „Byli jsme na hranicích,“ nadechla se Harrisová. „Vy jste tam nebyla,“ opáčil Holt. „A taky jsem nebyla v Evropě,“ odsekla nakvašeně. „Nechápu, o co vám jde. Jsem tady, protože tady mohu něco konkrétního udělat.“

Podle lidí, které zpovídaly Timesy, je to pro Harrisovou typické. Smysl pro politickou teatrálnost jí chybí; jak se dostane do věcné debaty, je ve své kůži. Symbolická rovina její role (nebo panáčkování pro televizi, podle úhlu pohledu) jí naopak vůbec nesedí. Naneštěstí viceprezidentská funkce sestává především z panáčkování; a symbolika je často tím, co nakonec o výsledcích voleb rozhoduje.

O Billu Clintonovi dnes víme, že byl ve volbách neporazitelný; politický gigant, který dokázal každého (zejména ženy, ale to je jiná věc) přesvědčit o svých dobrých úmyslech. Ale víme to dnes; v roce 1995, ve třetím roce svého prvního období, o tu pověst musel bojovat. „Já JSEM relevantní,“ tvrdil tehdy v jednom z televizních rozhovorů v odpověď na otázku, jestli si v obležení čerstvě zvolených republikánských zákonodárců nepřipadá zbytečný. „Relevantnost mi dodává ústava!“

Cítím vaši bolest

Pak přišel teroristický útok v Oklahoma City, výbuch, mrtvoly a všeobecné boží dopuštění. Clinton okamžitě přijel. „Cítím vaši bolest,“ řekl a lidé mu uvěřili. Neviděli cynického oportunistu; viděli prezidenta, jemuž na jeho lidech hluboce záleží. Jeho popularita vylétla do oblak a tam už také zůstala, ačkoli se polovinu druhého období celý Washington zabýval jeho praktikami sexuálními namísto politických. Politickou symboliku chápal Clinton s neomylnou intuicí (Donald Trump má podobný dar). Že jeho přítomnost v Oklahoma City byla fakticky vzato zbytečná, stejně jako by byla fyzická přítomnost Harrisové na mexické hranici, s tím nemá co do činění.

Harrisové ten dar schází. Namísto toho je určujícím memem ono „ne­jezděte“. To by samo o sobě nemuselo být nezvladatelný problém. Ten nastává ve chvíli, kdy ani její potenciální příznivci nemají mnoho jiného, čeho by se chytili. Po onom nešťastném interview s NBC se Harrisová celý rok rozhovorům vyhýbala, údajně z obavy, že by mohla znovu „udělat chybu a zklamat prezidenta“, řekl anonymní zdroj z jejího okolí Timesům.

To je špatná kombinace. Začala sílit šeptanda o tom, jak chladný je vztah její kanceláře s kanceláří prezidentskou, a o dusnu v jejím týmu. Když je optika jednou nastavená takhle, je skoro nemožné se jí zbavit.

Paradoxně největší nebezpečí to představuje pro Joea Bidena a jeho snahu o znovuzvolení. Ani on sám v tom neměl docela jasno – s oznámením kandidatury netypicky váhal až do letošního roku. Důvod je zřejmý: ač na běžného osmdesátníka je Biden čilý a v kondici, na fungování v úřadu to nemusí stačit. Každé zadrhnutí v řeči, každé uklouznutí v takovou chvíli zapadá do argumentu, že je Biden zkrátka příliš starý.

To je chvíle, na kterou čeká každá opozice. Prezident, který na tom není fyzicky nejlépe, automaticky přivolává zostřenou pozornost k osobě viceprezidenta. A pokud viceprezident není dostatečně přesvědčivý, stává se hlavním citlivým bodem kampaně on sám.

Začarovaný kruh

Biden, Harrisová a všechny špičky Demokratické strany se tak ocitli v kruhu, jejž sami začarovali. Je pravděpodobné, že kdyby Harrisová podala výkon hvězdný, Biden by další kandidaturu již ani nezkoušel; odcházel by z funkce jako muž, jenž zachránil Ameriku před Trumpem a v relativním pořádku ji předal další generaci lídrů. Protože je však popularita viceprezidentky bezprecedentně nízká, je k pokusu o pokračování prakticky donucen.

Aby však otupil argument opozice po linii „podívejte, kdo by mohl být prezidentem“, potřeboval by jiného viceprezidenta. A to si nemůže dovolit, protože by odstavením Harrisové popřel mnoho z toho, co jej do Bílého domu před třemi lety dostalo. Všichni ti, kteří tak hlasitě provolávali Harrisové slávu jen kvůli původu a pohlaví, by to brali jako smrtelnou pohanu. Novinové titulky o starém bílém muži, jenž jako příslovečná žába na prameni brání v rozletu barevným (relativně) mladým ženám, by Bidena zbavily jeho nejspolehlivějších voličů. Demokratickou volební účast v listopadu 2024 by to bezpochyby citelně poznamenalo.

Ta logika pokračuje dál. Protože vybičování volební účasti vlastních věrných je hlavní disciplínou voleb první čtvrtiny 21. století, dal by rozkol okolo Harrisové republikánům nepřehlédnutelnou výhodu. Odpovědnost za očekávatelnou prohru by se tak v očích pravověrných přenesla na ty demokratické politiky, kteří odstavení Harrisové dopustili. A tihle politici – řeč je o kovaných levičácích libujících si v identity politics – nic takového pokoušet nehodlají; raději riskují osud Bidenovy administrativy, než by ohrozili svůj vlastní. Cynický rasismus vskutku není výsadou republikánů.