Za každým velkým architektonickým nebo urbanistickým počinem je umanutý člověk, který se nenechal zlomit nebo odradit. „Spousta lidí, kteří mají peníze, nemá vkus. Věnovali tolik času vydělávání, že neměli čas a schopnost ještě kultivovat sebe.“ Rozhovor s Adamem Gebrianem začíná svižně, sedíme v ikonických Pragerových kostkách, výrazném brutalistním komplexu v zahradách opatství Emauzy v Praze.

Mluvíme o městě budoucnosti. Může se jím Praha někdy stát? Aktuálně to vypadá, že konečně vykročila směrem kupředu: stavějí se nové čtvrti i linka metra D, na Václavské náměstí se vracejí tramvaje a jeho podoba se kultivuje, mezi Smíchovem a Podolím se blíží dokončení Dvorecký most, jemuž vtiskne podobu umělec Krištof Kintera, rekonstrukce se dočkají velká vlaková nádraží a na břehu Vltavy má vyrůst monumentální filharmonie od světové architektonické hvězdy Bjarkeho Ingelse.

Laickým pohledem to nevypadá špatně. Tvůrčí energie proměny je skutečně cítit napříč hlavním městem a různých zajímavých počinů, stavebních a developerských projektů je v něm víc, než na co stačí kapacita klasického magazínového článku. Je ale otázka, jestli jsme se skutečně mentálně posunuli a tvoříme věci s ucelenou koncepcí, která může vyústit v moderní metropoli, kde se dobře žije a kde výjimečná nová architektura tvoří související a logicky navazující celky s krásou a funkčností, již nám zanechali předkové.

Adam Gebrian, přední český fanoušek, propagátor a kritik architektury, tuhle tezi staví oběma nohama na zem. „Zadavatelé těch velkých projektů často nejsou lidé s širokým rozhledem a mezinárodním srovnáním. Jasně, není to jejich povinnost, ale potom výsledek nemůže být lepší, než jsou oni sami. I když si najmou nejlepšího architekta světa, o kvalitě výsledné stavby v naprosté většině případů rozhoduje zadavatel. A jedině pokud je otevřený a ochotný své zadání transformovat, může vzniknout dobrý výsledek.“

Roli ale nehrají jen zadavatelé, tedy ti, kdo mají peníze, vůli i byznys plán – ať už na jednotlivé stavby, nebo rozsáhlé developerské projekty. „Jsem opravdu přesvědčený, že architektura a urbanismus mohou být pouze tak dobré, jací jsou lidé, kteří je obývají. Je v tom velice silná souvislost. Mám kamaráda, výborného developera, který mi popisoval, že se ve svých pracích snaží všeobecný vkus a očekávání veřejnosti zlepšovat jen o pět procent. Kdyby se pokoušel o větší jednorázovou změnu, nikdo by si jeho projekty nekoupil. A nemůže si dovolit odbočit od toho, co společnost vyžaduje, tak moc, aby zkrachoval.“

Jinými slovy, za svoje města si „můžeme“ sami. A pokud nám něco v Praze vadí, měli bychom začít u sebe. Teprve pak můžeme k lepšímu změnit i město. Adam Gebrian, který na náš rozhovor přijel z Malé Strany přes Vltavu na růžovém kole, se během let v zahraničí naučil, že než se pouštět do – mnohdy marného – boje s nefunkčním prostředím, je lepší najít silné stránky a ty se pokoušet naleštit a posílit.

„Máme opravdu neuvěřitelně nádherné historické centrum. Je to vážně pohádka. Jenže je neobsazené trvalými obyvateli a slouží jako kulisa pro krátkodobé návštěvy. Průměrný turista je tady dva dny, projde se tou nádherou a může odjet. To je naprosto nezdravý princip a problém je, že ho nevnímají jen zahraniční turisté, ale i místní nebo Češi, kteří do Prahy přijedou z jiných měst.“

A pokračuje: „Praha je tady kvůli Vltavě. Proto stojí tam, kde je. Takže já bych okamžitě začal u Vltavy. Je tady nejdůležitější, pojďme se postarat, aby byla skvělá. Předně byste měli mít možnost projít se pěšky po obou jejích březích, a to kontinuálním báječně upraveným prostorem. Není to tak těžké, ale zatím to není možné.“

Lepší by podle něj mohly být i všechny ostrovy v centru. Všechny mají místa, která jsou nepřístupná, nepropojená. „Třeba brána pod mostem Legií, kde neprojdete, přitom byste se mohli dostat pěšky na Dětský ostrov, z něj lávkou na Střelecký a podobně. Takovouhle drobnou akupunkturou, propojováním a zobytňováním, by se město dalo kultivovat a posouvat vpřed. Dalo by se na tom pracovat další stovky let a byla by to velká zábava. Ale pouze a jedině tehdy, pokud tady bude žít dost lidí, kteří by tyhle úpravy mohli používat. A tak to není.“

Ptám se, zda má pocit, že ve zhruba jedenapůlmilionové Praze žije málo obyvatel. Adam Gebrian odpovídá příkladem ze svého bezprostředního okolí: „Už je to skoro deset let, co se zrušilo parkoviště v dolní části Malostranského náměstí. To je v pořádku, ale od té doby se s tím prostorem nic dalšího nestalo – kromě toho, že se tam jednou týdně konají trhy. To je fajn, ale po zbytek týdne s tím nic neumíme. A proč? Protože v bezprostředním okolí náměstí žije velmi málo lidí. Kdyby na jeho perimetru žilo pět set obyvatel, vypadalo by to tam jinak. Ale proč kultivovat a zlepšovat prostory, když nemají uživatele?“

Řečnická otázka visí ve vzduchu. Naštěstí ne dlouho, na to má houževnatý bojovník za kvalitnější veřejný prostor příliš mnoho co říct. „Žiju v Praze 1. A kdyby se mě někdo zeptal, co mi na ní nejvíc vadí, pak to, že je nás tady málo. Přál bych si, aby nás tady žilo mnohem víc. A to třeba třikrát víc. Lidí, kteří tady bydlí, kteří tady každou noc usínají a odcházejí odtud do práce. Lidí, kteří tady vodí děti do školy. Ale ani na tomhle neexistuje shoda. Není to sdílený názor a spousta lidí ho má úplně jiný, přesně opačný.“

S tím souvisí i postřeh, který Gebrian získal, když porovnával českou zkušenost se zahraniční. „Myslím, že spousta lidí u nás nemá rádo velká města, vysokou hustotu obyvatel, fronty a mačkání se, čekání. Já to paradoxně docela rád mám, ale v Česku se všemožně snažíme, aby se města pocitově transformovala do nějaké iluze bájného venkova.“ Myslí tím samostatně stojící domy, ticho a klid. Velkou vzdálenost od jiných lidí i blízkých sousedů. „Městskost, kterou jsem zažíval v Lisabonu nebo Barceloně, je nám cizí a snažíme se jí vyhnout.“

Kde jsou kořeny takového přístupu? A skutečně je touha po domku v klidu na samotě jen českou specialitou? „Česko je historicky země s pár většími městy a velice silným venkovem. Se silným vztahem ke krajině a její kultivaci. A města máme od průmyslové revoluce spojená se špínou, zápachem, hlukem a nemocemi. Vnímali jsme je jako nebezpečná místa s nízkým věkem dožití. Když se podíváte do statistik z 19. století, šokuje vás, jak nízkého věku se lidé ve městech dožívali.“

V lidech proto podle něj přežívá mantra, že město znamená jen stres, práci, dřinu a povinnosti. Těžkou lopotu, která naštěstí v pátek skončí a pojede se na bukolický venkov čerpat síly. Mluvíme o různých atributech stejného pocitu. „Celého toho snu, toho rodinného domu v příměstském satelitu s betonovým plotem, který nás oddělí od sousedů, abychom je neslyšeli a nevěděli, že tam jsou. Tím si zařídíme ten svůj malý ráj.“

A tak lidé opouštějí centra měst a posouvají se odstředivým způsobem dál. V touze po vlastním bydlení, klidu, ale i levnějších pozemcích. Týká se to i Prahy, kde je vlastní střed prostý většiny původních obyvatel. Ale ani Pražané z jiných čtvrtí se do něj nehrnou – i kdyby měli třeba jen navštívit nejdůležitější náměstí v Česku, pověstný „Václavák“.

Nemají proč. Podle Adama Gebriana neplní svou funkci a z místa se silnou historickou hodnotou se stal pouhou prodejnou textilu. „Šel jsem za dvojicí Američanek a jedna říkala: Wow, this is amazing, this is like shopping mall, but outdoors. A já si pomyslel: Jo, to je docela přesný pohled na to, v čem se tady pohybujeme,“ líčí svůj dojem.

„Dostali jsme se do situace, kdy někteří lidé veřejně hrdě deklarují, že do centra Prahy nechodí. Ale to je zcela nezdravý stav, kdy jsme to nejcennější, nejkrásnější a nejdůležitější s akumulovanými hodnotami za posledních pět set let úplně odstřihli. A teď budujeme nějaké nové prostředí někde jinde, které nemá ty kvality a podle mě je ani mít nebude.“

Vrací se na periferii města. Ať již do okrajových sídlištních čtvrtí, nebo k prstenci satelitů kolem metropole. „Častokrát stavíme na místech, která jsou velmi špatně obsloužená hromadnou dopravou. A ani to nemůže být jinak, protože mají tak nízkou hustotu zalidnění, že by to nedávalo žádný smysl.“

Nehledě na to, kolik lidí v Česku vyjadřuje hlasité pohrdání městskými či příměstskými vlaky a autobusy. „Ze zahraničí neznám věty: Nikdy jsem nejel tramvají a nikdy jí nepojedu, to je pod moji úroveň,“ líčí Gebrian. Studoval mimo jiné v Los Angeles a jako milovník zalidněných velkoměst se s chutí opakovaně vrací do New Yorku. Jedna z věcí, kterou na něm obdivuje, je jeho kosmopolitismus.

„Nikdo tam není místní, to znamená, že všichni jsou tam místní. Otázku, odkud jste přišel, vám každý pokládá bez jakýchkoli předsudků. Prostě to chce opravdu vědět. Oproti tomu neznám moc míst na světě, kde se někdo chlubí tím, že se narodil v porodnici v Podolí, a když někdo jiný ne, je pro něj hned ‚náplava‘, méněcenný a zabírá tady místo. To je zvláštní situace,“ obrací se myšlenkami zpátky k Praze.

Takže si za to, jestli se u nás města posouvají k lepšímu, nebo ne, skutečně můžeme hlavně sami? A pokud neexistuje shoda i na mnohem jednodušších otázkách, jak se pak může shodnout velké množství obyvatel, spolu s politiky či zadavateli zakázek, architekty a urbanisty, na širší koncepci směřování, zkvalitňování a propojování města do funkčního celku, který bude lahodit, a ještě se v něm bude dobře žít?

„Potřebujeme vést debatu o základních věcech: Můžeme na nějakém místě postavit novou čtvrť? Když ji postavíme, co to udělá s dopravou, kdo si koupí ty byty, kdo v nich bude bydlet? Jak se postarat o to, aby nešlo jen o investiční byty? Shoda neexistuje a asi by člověk mohl oprávněně říct, že ani existovat nemůže. Žijeme v demokracii a každý jsme jiný,“ říká Gebrian.

Vystudovaný architekt, který vyměnil dlouhé sezení v ateliéru za pro sebe mnohem příjemnější pobyt venku, kde natáčí svá populární videa, je ale fanda demokratických principů. „Jestli chcete pozitivní příklad, můj velmi dobrý kamarád Matúš Vallo je primátorem Bratislavy. Seznámili jsme se, když před mnoha lety spolu s Oliverem Sadovským rozjel iniciativu Mestské zásahy. Vyzvali kamarády a kolegy architekty, aby městu zdarma poskytli návrhy na zlepšení. On si následně řekl, že nebude jen tím, kdo nabízí nějaká řešení, ale půjde je aktivně dělat. A stal se primátorem. Dnes je v polovině druhého volebního období. Několikrát jsem za ním byl a myslím, že má za sebou skvělé výsledky,“ říká Gebrian nadšeně.

Jenže sousední Slováci mají přímou volbu primátora. Politik, který má výsledky a osobně se za svou práci zaručí, má větší šanci na znovuzvolení. Je to trochu podobné menším městům a vesnicím, kde lidé bezprostředně vidí, jestli starosta pracuje v jejich prospěch. A je jedno, že Bratislava má kolem půl milionu obyvatel. „Kdysi jsem natáčel videa o dobrých výsledcích v architektuře nebo urbanismu a lidé je často komentovali ve smyslu, jak je super, že to jde i v menších městech. Podle mne to ale jde jenom v malých městech. Jakmile velikost naroste, už se nedomluvíme. Není to náhoda. Vždycky když jsem někde viděl skvělé výsledky, bylo to malé město a byly to výrazné individuality.“

A jsme zpátky u první věty celého textu. Umanutý jedinec. Hlavou proti zdi. Adam Gebrian vzpomíná na svého přítele, architekta Michala Kuzemenského, který tvrdí, že v Česku všechno vzniká za cenu krve. „Tomáš Hradečný, další výborný architekt, mi zase zdůrazňuje: Dokážeš cokoli, když máš nekonečné množství času.“

Nekonečně času vám nikdo nedá, co vám ale může dát, je podpora, abyste jako nadaní tvůrci realizovali své vize. A tady je jádro toho, jak se Česko nakonec může prostavět až k městům budoucnosti. Nejen v metropoli, ale i jinde. „Nepotřebujeme ani tak někoho, kdo by moderoval veřejnou debatu mezi developery, politiky, veřejností a architekty. Potřebujeme zadavatele, kteří dokážou vyhledat a dát prostor tvůrcům. Jsem skutečně přesvědčený, že v naší zemi existuje obrovské množství neskutečně šikovných a kreativních lidí. Máme skvělé architekty, umělce, módní návrháře, designéry. Málokdy pracují pro veřejný sektor a málokdy dostanou příležitost skutečně zazářit.“

Takže kultivace našich měst začíná kultivací našeho myšlení, naší veřejné debaty a vytvořením prostoru, kde se mohou tvůrčí, umanutí, zapálení a energičtí jedinci prosazovat? „Určitě. A musíme vytvořit prostor i pro jejich chyby, protože bez nich to nejde. Neexistuje filmový režisér, který by točil jen skvělé filmy. I ti nejlepší dokážou udělat příšernost.“

Na chvíli se zamyslí a je cítit, že se dobral podstaty našeho rozhovoru. „Architektura je specifická odpověď na specifické zadání, specifické místo a specifickou situaci. Pokaždé začínáte od začátku a s rizikem, že se to nepodaří. A já se obávám, že na to nejsme připraveni. Jsme v mnoha ohledech stále neuvěřitelní hnidopiši, co se jen těší, aby o něčem řekli, že to je špatně. Přitom jsem vyrostl v prostředí, kde táta říkal: Samá chyba, ale krásný. Když koukám na fotbal, nezajímají mě nudné přihrávky na jistotu, mnohem víc mě zajímá hráč, kterému se sice přihrávka šestkrát nepodaří, ale ze dvou je krásný gól.“

Člověk se musí snažit, v tom tkví podstata. „K vyšší kvalitě prostředí se asi nedá dostat jinak, než že se k ní prostavíte. A prostavíte se tam i skrze šílené chyby. Takže pokud bych si měl vybrat, jsem vždycky na straně nové energie, nového stavění, nových rekonstrukcí. A to se všemi problémy a chybami, pokud je snaha dostat se díky tomu k vyšší kvalitě. To má být cíl. A takových výsledků u nás registruji tisícovky. Jsou většinou menšího měřítka, ale jsou.“

Vede k nim odhodlání i trpělivost. A vědomí toho, že nic výjimečného nevzniká snadno. „Když jsem byl student, ptala se mě vždycky profesorka, jak mi to jde. Šlo mi to pomalu – a také jsem jí to řekl. A ona, že jestli chci, aby to šlo rychle, měl jsem se stát pekařem. Ten večer napeče a ráno prodá. A od té doby vím, že architektura nejde rychle. Dobrá architektura nemá zkratku,“ je přesvědčen Adam Gebrian.

Adam Gebrian

- český architekt, teoretik, propagátor, kritik architektury a její fanoušek

- narodil se v roce 1979 v Boskovicích, dětství prožil ve Zlíně, městě proslaveném funkcionalistickými stavbami

- jeho otec Jiří Gebrian působil od 70. let do roku 1993 na útvaru hlavního architekta města Zlín, v regionu také navrhl několik budov

- Adam Gebrian vystudoval architekturu, sám ale říká, že čas raději tráví venku, prochází se proto veřejným prostorem a natáčí videa o architektuře a urbanismu

- o obou tématech rovněž neúnavně píše a přednáší

- je jedním z autorů Centra architektury a městského plánování (CAMP) v Praze, které sídlí v budově Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. (tzv. Pragerovy kostky)

Styling & produkce: Jirka Hofbauer; Grooming: Markéta Němcová / Makeup Institute Prague, Supervize: Jan Vyhnánek. Děkujeme za možnost focení v prostorách CAMP (Centrum architektury a městského plánování, Vyšehradská 2075, 128 00, Praha).