Profimedia.cz
20 milionů pro ministra zahraničí
Rok po vzniku Československa se Edvarda Beneše pokusil jeho známý zkorumpovat astronomickým úplatkem. Beneš ho nechal zatknout
redaktor
První velkou korupční aféru zažilo Československo 31. října 1919. Toho dne dopoledne navštívil ministra zahraničí Edvarda Beneše přednosta revizního odboru ministerstva financí Alois Jirák. Slíbený šek na 4,5 milionu franků (20 milionů korun) sice nedonesl, Beneše však - jak stojí v soudním spise - ujistil, že o své peníze nepřijde, protože bankovní konsorcium prostředky na „překonání překážek“ dopředu rezervovalo, což má navíc tu obrovskou výhodu, že „v žádných účtech a papírech o tom není zmínky“. To Benešovi stačilo.
Během řeči odešel do vedlejší místnosti, kde už podle poetického popisu uveřejněného deníkem Právo lidu čekal přivolaný policejní ředitel s několika detektivy: „K nejvyššímu zděšení vysokého státního úředníka vešel do salonu p. (Richard) Bienert, jehož usměvavá tvář je postrachem pro všechny lidi zlého svědomí.“
Československo bylo tehdy ještě plné nadšení a budovatelského étosu, a tak byly noviny plné velkých a patetických slov. Pravicová Národní politika mínila, že aféra je „bezděkým vysvědčením nezdolné čestnosti a krásy karakteru některých našich politických předáků“, a sociálnědemokratické Právo lidu přizvukovalo slovy, že si takové jednání „veliký žák Masarykův, tento muž vysokého mravního prestyže“ nezasluhoval, a tito „špinavci kapitalismu“ si nehledě na to „přijdou k tomu našemu dobrému a poctivému dru Benešovi s úplatkem“.
Oněmi „špinavci kapitalismu“ bylo míněno francouzsko-holandsko-české bankovní konsorcium (Société Générale, Rotterdamsche Bankvereeniging, W. H. Müller et Cie a Pragobanka), které se vší mocí snažilo přimět vládu, aby si od něj půjčila 300 milionů franků.
Dodejme, že za tento úvěr mělo Československo ručit svým nejcennějším -a v letech poválečného rozvratu de facto jediným - vývozním artiklem: 300 tisíci tunami cukru z příští řepné kampaně. Není divu, že se Jirák pokoušel Beneše nahlodat takovou částkou. Krátce po něm skončil v želízkách ředitel Pragobanky Otakar Tůma, proces začal už 23. prosince a na Štědrý den roku 1919 padl rozsudek.
Vnadění Beneš s Jirákem byli staří známí. Potkali se na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, kde oba před válkou vyučovali. Beneš národní hospodářství a francouzštinu, o osm let starší Jirák (*1876) kupecké počty. Válka jejich cesty rozdělila. Beneš odešel v září 1915 do emigrace, kdežto Jirák na škole vydržel až do rozpadu Rakouska.
Teprve poté se nechal zlanařit ministerstvem financí a hned se z něj stal šéf revizního odboru. Někdy v té době poslal Benešovi do Paříže dopis, ve kterém psal, že ví, jak málo má na reprezentaci Československa peněz, a mohl by se proto pokusit vytvořit pro ministerstvo zahraničí jakýsi fond. Beneš to v dopise z 15. ledna 1919 - začínajícím oslovením „Milý příteli“ - kvitoval a Jirákův nápad schválil: „Můžete-li tudíž v tom smyslu něco podniknouti a zejména dojíti v krátké době k výsledku, netajím se Vám, že by mně to bylo velice příjemné a naší věci by to značně prospělo.“ Nic z toho ale nebylo, protože Beneš na další Jirákův dopis nereagoval.
Příprava zmíněné cukerní transakce spěla na konci léta do finále, 21. září vypracoval ministr obchodu - a shodou okolností další Jirákův bývalý kolega z obchodní akademie - Ferdinand Heid ler návrh příslušné smlouvy a o den později ho předběžně schválila vláda. Zdaleka ale nebylo vyhráno.
Definitivní rozhodnutí mělo teprve padnout a Beneš byl tvrdě proti, když mínil, že je smlouva nevýhodná a nelíbí se zahraničním partnerům Československa, a vadilo mu i to, že se na ní ze všech českých bank podílí jen Pragobanka. V den hlasování vlády navíc v Národních listech (vydávala je národnědemokratická strana, která měla úzké vazby na Živnobanku - přímou konkurenci Pragobanky) vyšel paličský článek, který chystanou smlouvu označil za „lichvářskou“ a „přímo sebevražednou, neboť máme se před celým světem vzdáti volné disposice nad cukrem, nejhledanějším zbožím v celém světě“.
Dodejme, že se transakcí později zabýval i soud a dospěl k názoru, že návrh smlouvy nebyl pro stát „zrovna nevýhodným“. Na druhé straně celková provize bank (kromě zprostředkování samotné půjčky měly nakoupit suroviny, které chtělo Československo za tyto peníze pořídit, a nakonec ještě rozprodat cukr) by činila minimálně 70 milionů, a pokud by cukr na světových trzích dál stoupal, tak hodně přes 100 milionů korun.
Napichování na háček Na podzim roku 1919 měla Jirákova známost s Benešem cenu zlata. Poprvé za ním do úřadu zašel někdy na přelomu září a října. Uvítali se jako staří známí, byť - studený a zcela neosobní - Beneš považoval Jirákovo chování za nepříjemné a teatrální: „Při našem shledání zahrnul mne Jirák lichotkami a žádal mne, aby mne směl políbit.“ O penězích ani o cukru zatím nemluvili; to mělo přijít později.
V druhé polovině října navštívil Jirák ministerstvo zahraničí ještě pětkrát, ovšem zpočátku s ním mluvil jen šéf Benešova kabinetu (a docela známý malíř) Ludvík Strimpl. Jirák mu obšírně líčil výhody výše zmíněného obchodu s cukrem a zároveň Strimplovi - nejdřív opatrně, pak zcela otevřeně - nabídl, že by mohl vydělat na akciích Pragobanky. Když Strimpl namítl, že nemá peníze, navrhl Jirák, že mu nezištně půjčí 300 akcií, a doprovodil to prognózou, že nyní mají cenu 1100 korun za kus, ale brzy stoupnou na 1600 korun. Rozdíl, tedy 150 tisíc (300 x 500) korun, by byl Strimplův zisk: „Provisi brali jiní, proč vy byste z toho něco neměl.“
Strimpl se ale koupit nenechal a místo toho svého šéfa varoval, že jde o levotu. K vrcholné schůzce bývalých kolegů došlo 30. října a Jirák na to šel zostra. Benešovi - jak později svědčil u soudu -plasticky vylíčil, kolik má nepřátel, a dodal: „Je třeba, abyste byl silný, abyste byl bohatý. To žabařství nesmí již pokračovat.“ Potom prohlásil, že k naplánované transakci tak jako tak dojde, a pokud by snad Beneš byl proti, bude stejně na vládě přehlasován. Něco takového si ale podle Jiráka nikdo nepřál: „Chtěli jsme, abyste z toho něco měl, a tudíž nabídli bychom Vám 20 000 000 korun pro Vaše potřeby. Dali bychom to Vám výlučně, Vám osobně.“
Po vyložení karet na stůl se oba muži rozešli a Beneš vzápětí odjel za Masarykem a o všem ho informoval. Ještě ten den večer si zavolal Jiráka znovu, nechal si všechno zopakovat (nahrávací zařízení tehdy jaksi neexistovala) a naoko po něm chtěl „garancije“, že po schválení smlouvy svých 20 milionů skutečně dostane. Nakonec se dohodli na šeku a Jirák se rozloučil s tím, že zajde za ředitelem Pragobanky Tůmou a že „by šek ráno přinesl“. Jak už ale víme, druhý den na něj čekala „usměvavá tvář“ policejního ředitele Bienerta. Ještě ten večer vláda smlouvu o půjčce a s ní celou „cukerní transakci“ odmítla.
Padouch, nebo hrdina Před soudem se to Jirák snažil uhrát na to, že je Beneš popleta a jeho nabídku nepochopil: Peníze prý nenabízel jemu, ale na propagaci Československa v zahraničí, nepocházely navíc z cukerní transakce - o té prý skoro nic nevěděl -, ale z nespotřebovaných zdrojů ministerstva financí a nikdy prý neřekl, že by Beneš měl být „silný a bohatý“, ale „máteli býti politicky mocný, a my (tedy jako Československo - pozn. red.) bohatí“.
Samozřejmě se také oháněl děkovným dopisem, který mu Beneš poslal v lednu, ale - pokud si člověk přečte soudní spis -je jasné, že šlo jen o účelovou obhajobu. Štědrovečerní trest byl mírný i přísný zároveň. Za svádění ministra k zneužití moci úřední dostal Jirák pouhých osm měsíců podmíněně, ale kromě toho měl odevzdat na pražské chudé stejnou sumu, kolik činil nabízený úplatek - tehdy astronomických 20 milionů korun. Naopak Tůmu soud osvobodil, protože proti němu (bez šeku, který odmítl vystavit) neexistovaly přímé důkazy.
V září 1920 změnil Nejvyšší soud trest na nepodmíněný, ale Jirák si z něj neodseděl ani den a stejně tak nezaplatil ani haléř z dvacetimilionové pokuty. Těsně před odvolacím jednáním byl totiž, jak psaly Lidové noviny, „dopraven pro duševní chorobu do sanatoria“ a lékaři poté shledali, že trpí paranoiou.
Poslední třetinu soudního spisu tvoří rok co rok opakované lékařské posudky, které se hemží vzpomínkami Jirákovy ženy, jak musela ochutnávat jídlo z manželova talíře, protože se bál otravy, popřípadě Jirákovými obsedantními sledovacími fantaziemi: „Ohlédnu se a spatřím je, nenapadne je, že je poznám, jeden je jako listonoš, druhý jako ženská s bandaskou.“ Výsledek byl proto vždycky stejný: „Duševně churav a jeví zřejmé známky stihomamu.“ Tak se to opakovalo až do roku 1940, kdy mu protektorátní prezident Emil Hácha udělil milost.
Když pomineme duševní chorobu, dařilo se Jirákovi z hmotného hlediska víc než dobře. Už v době procesu vlastnil několik nemovitostí a po pozemkové reformě si - jak v lednu 1939 přiznal novinám - přikoupil bývalý fürstenberský statek. Naopak na Benešovu zásadovost se brzy zapomnělo a jeho nepřátelé - třeba politikové Karel Kramář a Jiří Stříbrný či etnograf, kaktusář a „Strýček indián“ Alberto Vojtěch Frič (Beneš mu zhatil kariéru v diplomatické službě) - proti němu případ používali jako klacek. Ještě ve 30. letech vyšla řada článků a několik knih, ve kterých je Jirák vylíčen coby oběť Benešova nelidského komplotu.