Když 15. července 1897 přistál v San Francisku parník Excelsior, vyvolal pozdvižení. Zvědavci vytřeštěně sledovali, jak Thomas Lippy - který údajně nahoře v Kanadě na Klondiku nakutal zlata za dva miliony dolarů - vleče s manželkou obrovský kufr, a neprodyšně obklíčili hotel Palace, v němž se ubytoval. Ti drzejší se dokázali vetřít do Selbyho tavírny kovů, do které hned z přístavu zamířila skupinka zlatokopů a na pult z umaštěných pytlů, kožených váčků, lahví a sklenic od marmelád vysypala hromadu žlutého zlata.

Zpráva o milionářích z Klondiku se šířila jako blesk, a tak když se o dva dny později přiblížil k Seattlu parník Portland s dalšími 68 zlatokopy na palubě, vyslal mu deník Post-Intelligencer naproti loď plnou reportérů, kteří obratem informovali, že veze „tunu ryzího zlata“. Ve skutečnosti ho bylo dvakrát tolik (dnes by cena takového nákladu dosahovala 2,5 miliardy korun), přesné cifry byly ale mnohatisícovému davu, který se před rozbřeskem shromáždil v přístavu a na pasažéry lodi pořvával „Ukažte nám zlato!", úplně jedno.

Noviny i lidé mezi sebou do omrzení skloňovali věty typu „Klondike je nejbohatší naleziště na světě“ či „Klondike je nejlepší místo na světě, kde se dají vydělat peníze". Tu první pronesl někdejší česač ovoce z kalifornského Fresna Clarence Berry, který pravdivost svých slov dokládal čtyřmi pytli nuggetů, tu druhou bývalý knihkupec William Stanley, jehož žena - chudá pradlena - údajně hned po přistání lodi mrštila prádlem do necek, ubytovala se v drahém hotelu a poslala pro švadlenu. Joseph Ladue, jehož majetek se odhadoval na pět milionů dolarů, se před novináři pokusil utéci na východ. Sotva ale vystoupil v Chicagu z vlaku, čekali na něj a pronásledovali ho až do rodného Plattsburghu, přehrabovali se ve zlatě, které vysypal na stůl, a když ho jeden z nich našel schovaného ve stodole, napsal, že „Ladue je ten nejunavenější člověk, jakého jsem kdy potkal“.

Řekni, kde to zlato je

Většina těchto historek pochází z knihy kanadského spisovatele Pierra Bertona Zlatá horečka a všechny jsou víceméně pravdivé. A pokud se přece odehrály trochu jinak, není to až tak důležité: právě tyto příběhy totiž elektrizovaly dobové publikum tak, že se kvůli nim dalo do pohybu 100 tisíc lidí a spustilo zlatou horečku na Klondiku. Mimochodem, jednou z částeček tohoto lidského „stampede“ byl jedenadvacetiletý Jack London, který si povídkami o zlatokopech, psech a „prvobytných poměrech" na nekonečných bílých pláních udělal jméno.

Profimedia.cz

Zlatá horečka na Klondiku je zřejmě i díky němu dodnes prvotřídním popkulturním fenoménem - jakýmsi prodloužením legendy Divokého západu, o kterém se stále točí Almy a píší knihy. Rovnou ale kriticky dodejme, že v tom není mnoho logiky. Pro zlato se skutečně na Klondiku stačilo shýbnout k zemi, ale ložisko bylo ve skutečnosti docela malé. Na vrcholu zlaté horečky - tedy roku 1898 -se ho tam vytěžilo odhadem za deset milionů dolarů, přičemž lidé z celého světa, kteří se rozhodli na Klondike odjet a zbohatnout, zaplatili podle Bertona za cestu a zásoby odhadem šestkrát tolik.

A ještě jinak: veškerá tehdejší produkce zlata na Klondiku představovala jen čtyři procenta celosvětové těžby; v Austrálii se ho toho roku nakutalo dvakrát, a v jižní Africe dokonce šestkrát tolik. Koho by to ale zajímalo? Stačilo přece párkrát kopnout do země a zbohatnout.

Claim na Králičím potoce

Prospektoři se Aljaškou a severní Kanadou potloukali už desítky let, ale jejich nálezy za moc nestály. Všechno změnil až rok 1896 a prospektor Robert Henderson, syn strážce majáku z Nového Skotska, který hledal zlato už v Austrálii a Coloradu. Na začátku toho léta se mu podařilo v potoce, který nazval „Zlaté dno“, narýžovat zlato za - slibných, ale vzhledem k tomu, co mělo přijít, směšných - 750 dolarů. Když mu došly zásoby, vydal se pro nové a po cestě potkal dobrodruha George Carmacka, jak se svojí indiánskou ženou Kate, jejím bratrem Skookumem Jimem a bratrancem Tagishem Charliem chytá v Klondiku ryby. Byl tak trochu rasista, ale nebyl nepřející, a tak Carmacka - údajně slovy: „Pro tebe tam místo je, Georgi, ale tihle rudí ďábli ať mi tam nepáchnou." - poslal ke zlatonosným přítokům Klondiku.

Profimedia.cz

Carmack a jeho indiánští přátelé nešli ke Zlatému dnu, ale k pár kilometrů vzdálenému Králičímu potoku, který brzy poté zlatokopové překřtili na Bonanzu. Kdo z nich 16. srpna 1896 odpoledne objevil v korytě potoka nugget velký jako pěst, není jasné. Carmack tvrdil, že to byl on, kdežto indiáni později namítali, že se to ve skutečnosti podařilo Skookumu Jimovi a Carmack to jen coby běloch vzal kvůli úřadům na sebe. Ať už to bylo tak či onak, Carmack odsekl větev a na dřevo napsal: „Všem, koho to zajímá, já, G. W. Carmack, si vytyčuju svůj díl pět set stop proti proudu od této cedule právem objevitele.“ Když si claimy vytyčili i jeho druhové, vydali se je zaregistrovat do osady Fortymile. Ani oni o nálezu nemlčeli, a tak brzy k Bonanze vyrazili snad všichni zlatokopové z okolí. Tedy až na chudáka Hendersona, který dál kutal na svém potoce a o ničem nevěděl.

Milionové losí pastviště

Na konci srpna byla Bonanza rozparcelovaná, ovšem na nejbohatší ložisko se stále ještě nepřišlo. To čekalo na rakouského přistěhovalce Antona Standera, který zkusil štěstí na přítoku Bonanzy -na Malém králičím potoku. Jeho nové jméno „Eldorádo“ mu dal jakýsi Nor, když sledoval, jak Stander fascinovaně hledí do rýžovací pánve plné zlata.

Právě na Eldorádu zbohatli nám již známí Clarence Berry a Thomas Lippy, kteří měli o rok později vzbouřit Spojené státy, když dorazili se svým zlatem k jejich břehům. Se zábory se od začátku vesele šmelilo a zřejmě úplně nejlepší obchod uzavřel nevědomky zkušený švédský prospektor Charlie „The Lucky Swede“ Anderson.

Ten si v příšerné opilosti nechal za 800 dolarů vnutit beznadějně vypadající „losí pastviště", ze kterého vytěžil milion dolarů. London později „Šťastného Švéda" vyportrétoval v povídce Moc zlata coby přihlouplého zelenáče Anse Handersona, ale na příběhu nemusel měnit prakticky nic.

Profimedia.cz

Jiní se vlastnoručním kutáním nezdržovali a šli na věc chytřeji. Například Joseph Ladue (který se později před novináři schovával ve stodole) okamžitě pochopil, jaká příležitost se mu nabízí, a skoupil zhruba 170 akrů (68 hektarů) bažiny při ústí Klondiku do řeky Yukon, kde během několika měsíců vyrostlo zlatokopecké město Dawson. Za akr platil 1,25 dolaru, ovšem městské pozemky později prodával za tisíce dolarů. Chytře na to šel i obrovitý Alexander „Big Alex“ McDonald, který koupil svůj první claim na Eldorádu za pytel mouky a šrůtek slaniny.

Námezdním zlatokopům následně slíbil polovinu zisku a z utržených peněz nakupoval další zábory - v létě 1897 jich vlastnil už 28 ao rok později 75. Síť jeho obchodních vztahů byla tak spletitá, že prý hovory začínal obligátní otázkou: „Nejsme náhodou partneři?" Stejně úspěšná byla i geniální obchodnice Belinda Mulrooneyová, která proti proudu Yukonu přivezla náklad teplého šatstva a ohřívacích lahví a přímo na soutoku Eldoráda a Bonanzy postavila saloon, v němž prodávala zaručeně nejdražší whisky na Klondiku.

Mokasíny napůl vařené

Klondike měl své hrdiny už v roce 1896, ale zlatá horečka vypukla až o rok později, když u západního pobřeží Spojených států zakotvily parníky Portland a Excelsior. Pouhých deset dní poté vyplulo ze Seattlu na sever 1500 lidí a dalších devět beznadějně přecpaných lodí se chystalo na cestu. Lidé skupovali za nehorázné sumy jakékoli jídlo i teplé oblečení, a kdo v těch dnech nezamkl psa, přišel o něj (to byl mimochodem osud Bucka z Volání divočiny, jehož příběh London částečně napsal podle oblíbeného psa Belindy Mulrooneyové).

Zdaleka nejslavnější fotografie tohoto lidského snažení zachycuje nekonečnou řadu mužů obtížených nákladem, jak se vlečou z pobřežního města Dyea přes Chilkootský průsmyk k pramenům Yukonu. Tuto padesátikilometrovou cestu musel přitom každý absolvovat kvůli přenášení zásob zhruba třicetkrát. Byla to ale zdaleka nejsnadnější cesta ze všech. Sousední Whiteův průsmyk nebyl sice o nic obtížnější, ovšem výchozí městečko Skagway ovládl denverský mafián Jefierson Randolph Smith zvaný „Soapy“, který měl v žoldu tři stovky darebáků a dovedl k dokonalosti systém institucionalizovaného okrádání zlatokopů.

Dalo se samozřejmě zdlouhavě plout proti proudu Yukonu nebo zkusit ke zlatu proniknout vnitrozemím Aljašky či Kanady, jenže nebylo o co stát: dobové noviny informovaly například o dvojici mrtvých zlatokopů, kteří se choulili u dávno vyhaslého ohně, nad nímž visel kotlík s - napůl uvařenými a v ledu zamrzlými - mokasíny (možná právě tady se Chaplin inspiroval při natáčení slavné „gurmánské“ scény z filmu Zlaté opojení).

Velkoměsto severu

Přes všechnu snahu se na Klondike podařilo roku 1897 proniknout jen pár stovkám nejrychlejších. Zbylí museli čekat, až Yukon rozmrzne. Když ledy 29. května 1898 pukly, vyrazilo k Dawsonu zhruba 30 tisíc lidí. Nejlepší claimy už byly rozebrané, ovšem vydělat se dalo i jinak.

Na 3600 dolarů si přišel muž, který do vyhladovělého Dawsonu dopravil 2500 vajec, a ještě lépe dopadl podnikavec, který přivezl 1500 párů bot. Za galon (4,5 litru) mléka nadojeného první dawsonskou krávou se platilo 30 dolarů a překvapivý boom zažil obchod s koťaty, jejichž roztomilost zřejmě zlatokopům pomáhala překonat osamělost.

Na celý další rok se Dawson stal skutečným severským velkoměstem, ve kterém se nejhorší bída prolínala s okázalým bohatstvím: do řady budov byl zaveden místní telefon či tekoucí voda, ve městě fungovaly desítky hotelů, několik divadel a biografů a v lepších restauracích si člověk mohl poručit ústřice, humra či jižní ovoce.

Za luxus i běžné potřeby se samozřejmě platily naprosto nehorázné ceny. Pronájem srubu v centru města stál 400 dolarů měsíčně a pokoj v nejlacinějším hotelu 100 dolarů, za což se tenkrát dal pronajmout čtyřpokojový byt v New Yorku na bezmála dva roky.

Co zbylo

Nic ale netrvá věčně. Přesně rok poté objevil kdosi nedaleko ústí Yukonu do Tichého oceánu neobyčejně bohaté ložisko zlata. Lidé nejdřív váhali, ale nakonec během jednoho jediného týdne srpna 1899 zmizelo z Dawsonu osm tisíc lidí. Zlatá horečka se přesunula z kanadského Klondiku na Aljašku a Dawson se postupně změnil v město duchů. Dnes v něm žije pouhých 1400 obyvatel. Bohatství přinesla zlatá horečka jen málokomu. Do pohybu se podle Bertona dalo 100 tisíc lidí a 30 až 40 tisíc z nich dorazilo na Klondike. Zhruba čtyři tisíce lidí našlo alespoň nějaké zlato, pár stovek šťastlivců zbohatlo, ale jen hrstka z nich peníze nerozházela.

Ze všech prospektorů a obchodníků, o kterých se zmiňuje tento článek, dokázal své bohatství rozmnožit jen Clarence Berry, který po návratu do civilizace založil dodnes existující společnost Berry Petroleum Company. Vcelku dobře dopadl nálezce prvního nuggetu George Carmack. Rozvedl se se svojí indiánskou ženou a vzal si bývalou bordelmamá z Dawsonu, která jeho peníze šikovně investovala. Naopak Carmackovi indiánští přátelé peníze rozházeli a nezbylo jim vůbec nic. Robert Henderson, který je kdysi nezištně nasměroval k Bonanze, hledal zlato až do smrti a až do smrti zůstal chudý. Zakladatel Dawsonu Joseph Ladue zemřel už roku 1901 na tuberkulózu, Anton Stander peníze prohýřil a o zbytek ho oškubala manželka, někdejší barová tanečnice z Dawsonu. Na ženy měl smůlu i Šťastný Švéd Anderson; co zbylo, investoval do nemovitostí a o majetek ho roku 1906 definitivně připravilo velké sanfranciské zemětřesení. Thomas Lippy naletěl podvodníkům, a když roku 1931 zemřel, nezbyl po něm ani cent. „Big Alex“ McDonald zůstal na severu a stále nakupoval nové a nové claimy, jenže zlata v nich bylo pomálu, a tak skončil v dluzích.

Nejdéle ze všech vydržela Belinda Mulrooneyová. Přestěhovala se do Seattlu a tady - v ústraní, zapomnění a bez peněz - roku 1967 zemřela. Zřejmě nikdo z jejích sousedů netušil, že kdysi dávno bývala - jak psaly noviny - „nejbohatší ženou na Klondiku“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.