Hlas v rozhlase zněl naléhavě. „Prosíme všechny, aby nejezdili do prodejny v pražské Karlově ulici, je tam strašný nával, lidi se mačkají, hrozí tragédie. Vstupenek je dost, na všechny se dostane,“ vyzýval ke klidu. Bylo okolo desátého srpna roku 1990, ani ne devět měsíců po pádu bolševikovy vlády, a šlo o lístky na koncert Rolling Stones.

Autor těchto řádek tehdy okamžitě zareagoval. Sebral pětistovku a navzdory varování se rozběhl do sousední Karlovy ulice, v níž fungovala prodejna suvenýrů jako improvizovaný předprodej. V okolí nebyla ani noha. Už je vyprodáno, dala o sobě vědět zlověstná myšlenka.

Bez dechu jsem se vřítil do prodejny, odhodlaný lístek získat, i kdybych se k němu měl prostřílet. Uvnitř však byl jen jeden starší pán, který si znuděně prohlížel pohlednice, a zádumčivá prodavačka. Zastrčil jsem pomyslný kalašnikov do kapsy, koupil si lístek a snažil se tvářit jakoby nic.

Až na místě mi došlo, co vám je již jasné: stal jsem se obětí jednoduchoučké a svého druhu úsměvné dezinformace. Ale – co na tom? Tanks are rolling out, Stones are rolling in, jak říkal narychlo spíchnutý reklamní slogan Jaggera a spol.; radovali jsme se z Konce dějin Francise Fukuyamy. Život nastavil svou příjemnou tvář.

Kliky namísto tanků

Předloni hráli Stones v Praze už svůj pátý koncert. Playlist se za oněch osmadvacet let prakticky nezměnil, všechno ostatní ano. Čtyřnásobně drahý nejlevnější lístek jste koupili v klidu s předstihem přes internet. Poštou jste dostali elektronický náramek, jímž jste na místě platili, co jste koupili, od Exile On Main Street na CD až po tři piva a bagetu. Viděli jste znovu Satisfaction, ale také se stalo něco jiného: kdekdo o vás věděl kdeco. Zůstal jsem doma.

O nějakých pět let dříve měl v moskevské vojenské akademii tradiční jarní projev čerstvý šéf generálního štábu ruských ozbrojených sil generál Valerij Gerasimov. Tehdy poprvé formuloval, že za účelem dosažení strategických cílů je třeba kombinovat vojenské, technologické, diplomatické, kulturní a další taktické prostředky. Trochu nepřesně se tomu začalo říkat Gerasimovova doktrína; nepřesně proto, že tento typ uvažování se začal rodit už v 90. letech za jeho předchůdců.

Když Gerasimov vystoupil v akademii loni, už mluvil o Američanech bez obalu jako o „nepříteli“. Řekl tehdy mimo jiné, že „informační technologie se začínají stávat jedním z nejslibnějších druhů zbraní“; že digitální scéna „nabízí příležitosti z dálky vyvíjet skrytý vliv nejen na kritickou informační infrastrukturu, nýbrž i na obyvatelstvo, což přímo ovlivňuje bezpečnost státu“, a především, že „v rámci národní bezpečnostní strategie z 31. prosince 2015 je třeba vzít v potaz tendenci smazávat rozdíly mezi válkou a mírem“.

Viník v zrcadle

Je užitečné mít toto na paměti pro čtení dalších odstavců. Na ulicích se nestřílí (aspoň pokud toto nečtete třeba v Doněcku), ale kdykoli otevřete počítač a zkontrolujete, jak vašemu „příteli“ na Facebooku dnes chutnala snídaně, vstupujete na bitevní pole hybridní války, ať se vám to líbí, nebo ne. A dosud neumíme najít cestu zpět – a tím méně k vítězství, jehož kontury jsou najednou nezvykle rozostřené.

Jinými slovy: Valerij Vasiljevič nás má právě tam, kde nás mít chtěl. To není veselé pomyšlení; skutečně deprimující však je fakt, že toho dosáhl velmi jednoduše a levně, když jen využil toho, co jsme mu sami nabídli. Tvář skutečného původce tohoto nepěkného stavu věcí vidíme každý den. V zrcadle.

Abychom nenasazovali Rusům „psejší“ hlavu, než je třeba, je možná účelné utřídit si, čím je informační válka coby součást války hybridní výjimečná. Nikoli tím, že Rusové lžou. Zaprvé lžou pořád, jak to trefně (ač příliš pozdě) popsal Edvard Beneš, a zadruhé v tom nejsou sami. Šetřit s pravdou zvládají mistrně propagandisté všech barev.

Výjimečnost informační války spočívá v něčem jiném. Prvním takovým rysem je sepětí psychologie s technologií, jedno bez druhého by nedávalo smysl. „Vždycky jsem si myslela, že etická přijatelnost jakéhokoli PR – slovo propaganda má u nás velmi špatný zvuk – závisí na jeho obsahu, jestli informace jsou, nebo nejsou pravdivé a relevantní,“ říká odbornice na politickou propagandu a autorka případně nazvané knihy Průmysl lži, Čechokanaďanka Alexandra Alvarová. „Dnes je jasné, že hlavní roli hraje především způsob šíření,“ řekla na Velikonoční pondělí během videosemináře na téma dezinformací pro festival Hradecký slunovrat.

Druhým výjimečným rysem je asymetričnost. Se způsobem konfrontace, v němž je hlavní zbraní nikoli vlastní, nýbrž protivníkova technologická vyspělost (v podobě sociálních sítí), přišli Rusové především proto, že jim mnoho jiného nezbývalo. Devadesátá léta pro ně byla obdobím diplomatického a vojenského ponížení. Potřebovali levný způsob, jímž by do rozvoje Západu, jenž získával stále jednoznačněji digitální charakter, mohli „házet vidle“.

Algoritmus vládne

Nebudeme teď Sergeyi Brinovi vyčítat jeho moskevské rodiště, ale je pravda, že jeho Google (a především později Facebook a Twitter, stejně jako YouTube, dnes již součást Googlu) přišel jako na zavolanou. Tyto firmy zakládají svůj byznys na tom, že dokážou pomocí spousty agregovaných dat „předvídat“, jaké podněty vás zajímají – a především, jak emotivně na ně reagujete.

K těm datům samozřejmě patří i vaše návštěva koncertu Rolling Stones. Tři nepravděpodobní spojenci zde vydělávají – Mick Jagger, Mark Zuckerberg a Valerij Gerasimov. Ani vy sami žádnou ztrátu nepociťujete: vidíte zblízka Keitha Richardse (pakliže zrovna to považujete za výhru), pošlete fotku sem, kus videa tam, jeden a druhý lajk; máte zážitek, jakých už nejspíš moc mít nebudete.

To, oč přicházíte, ztrácíte nepostřehnutelně. Vaše emoce zachytí algoritmy technologických firem. Je v jejich zájmu, abyste byli co nejemotivnější (protože pak zůstanete na stránce déle, více toho na sebe prozradíte a zároveň umožníte dotyčné firmě prodávat inzerci dráž), takže vám příště naservírují obsah, o němž algoritmus ví, že na něj reagujete.

Daniel Deyl

Daniel Deyl

Aniž by vám to bylo proti mysli, pohybujete se v prostředí, v němž zkolaboval kontext. Tak to nazývá americká datová socioložka Danah Boydová, která dělí svůj čas mezi MIT, vlastní firmu Data & Society a Microsoft. Děje se tak ve chvíli, kdy se autor a čtenář neznají. Kdybyste věděli, že ten člověk, jenž anonymně shazuje či vychvaluje toho či onoho politika, je za to placen, možná byste četli text jinak, než když se tváří jako soukromý dopis „kamarádovi jednoho mého kamaráda“. Takový kontextový kolaps vytváří ve vašem vnímání světa skulinu, do níž lze šikovně zarazit lecjaký klín.

Generálu Gerasimovovi a jeho lidem jde přesně o to. Jejich práce je najít možná ohniska společenských sporů a ustavičně je živit. Nese to ovoce: ve Spojených státech funguje politický život sotva na půl plynu, protože jej otravují kulturní války – přesně ten typ sporu, který (například) ruští trollové dokážou dmýchat obzvlášť účinně. Evropa kráčí, byť váhavěji, podobným směrem.

Ideologicky čisté

Existenci a působení těchto trollů, jak se říká online provokatérům všeho druhu, v nedávné minulosti dobře dokumentovaly například finská novinářka Jessikka Arová nebo její profesní kolegyně Ljudmila Savčuková. O roli Moskvy v tomto podivném boji mluvil před americkým Kongresem obšírně i český člen Atlantic Council Jakub Kalenský.

Z pohledu ruské moci má taková činnost nespornou logiku. Moskva tvrdí, že liberální demokracie je špatný systém vlády. Nelze podle ní důvěřovat lidem, že jsou schopni si sami vyhodnocovat informace tak, aby se dokázali rozumně rozhodovat. Pokud bude ruský postup slavit úspěch, budou mít svým způsobem pravdu. Žádná armáda trollů by totiž nemohla se svým nahazováním jedovatých udiček uspět, kdyby je lidé nepolykali i s navijákem.

A lidé jsou ochotní až běda a zdaleka nezabírají jen na udičky ruské. Vezměme takového Brada Parscalea, šéfa digitální kampaně Donalda Trumpa z roku. Chlapík, který ještě v roce 2011 sháněl pro svoji webdesignovou firmu zakázky osobním nadbíháním potenciálním klientům v knihkupectvích, se dostal k Trumpovi tak, že mu nabídl za směšně nízkou částku deseti tisíc dolarů výstavbu stránky Trump International Realty. Pak dostal další kšeftík a ještě další – a v roce 2015 si ho Trump vybral, aby mu zařídil stránku pro volební kampaň.

Parscale měl jednu výhodu: nic nevěděl o politice, takže nad Trumpem neprotáčel oči jako kdekterý profík z branže. Další výhoda byla, že neměl žádné skrupule. Ve volebním roce 2016 publikoval Parscale na Facebooku 5,9 milionu inzerátů. Většina z nich byla zavádějící (článek „Hillary si myslí, že Afroameričané jsou superpredátoři“), nebo úplně vylhaná (článek „Papež podpořil Trumpa“). I jeho přičiněním byla lež, dosud alespoň naoko odsuzovaná, oficiálně přijata jako legitimní prostředek vnitropolitického boje.

Ruské kopyto sedí

Většina takových lží se do povědomí Američanů dostávala po podobné trase. Nejprve kdosi vypustil na Facebooku či Twitteru nehoráznou lež, například že Hillary vedla z jedné washingtonské pizzerie obchod s dětskou prostitucí. Když se na to nabalilo hodně diskuse, patřičně vášnivé, „všimly“ si toho noviny. Buď za tím účelem přímo sestrojený „lokální server“, nebo třeba Breitbart News. Tím už se informace dostala na dostřel mainstreamu – a vzápětí už New York Times složitě vysvětloval, že nikoli, Hillary s nezletilými dívkami nekšeftuje.

To je práce přesně podle ruského kopyta. Třetina Američanů chce Trumpa volit i dnes. „Všichni politici lžou,“ cituje časopis The Atlantic typickou odpověď jednoho z nich. Jako by v každém národu bylo zhruba třicet procent lidí neochotných používat cokoli jiného než amygdalu, vývojově starou část mozku, jež má na starost emoce. Ostatně u nás zase „všetci kradnú“, ne?

Pro posílení takového názoru netřeba chodit daleko. Posledních pět let jsem strávil v severočeské horské vesničce o třech stovkách obyvatel. Hvězdou obce je jistý Fanda Chladil. Je tím, komu říkaly naše babičky štramák: dřív stavěl letadla, dnes jezdí jachtou na nedaleké polské přehradě a ve svých pětasedmdesáti vypadá lépe než lidé o generaci mladší. S kamarády postavil pro vesnici tenisové kurty, a když napadne trocha sněhu, pouští dětem zadarmo malý lyžařský vlek, jejž sám sestrojil. Je to vážený muž, nepochybně dobrý člověk a žádný hlupák.

Kromě toho zcela propadl protievropské propagandě. Fanda dostává a rozesílá řetězové e-maily.

„Merklovka, která zařízla Evropu migračním šuntem je v prdeli, Macron dostává od Frantíků tak po vajcách, že se bojí vylézt i s prohlášením, Britové neví s Brexitem čí jsou, Italy už Lékaři bez hranic, FRONTEX a další pašeráci také serou, a je jisté, že dostanou brzy po čuni, protože jen díky jim, je dnes větší třetina Evropy v hajzlu.“

Cituji jeden takový řetězový e-mail, jejž mi přeposlal náš společný známý, který jej od Fandy dostal. Mezi příjemci bylo dvacet jmen, vesměs sousedů.

Zpráva nezapře zkušenou ruku. Výrazný font, verzálky, sem tam vulgarismus, aby bylo jasné, že autor „je náš“, ale zároveň zmínka o brexitu, Lékařích bez hranic, a dokonce o Frontexu. (Znáte člověka, který do veřejného provolání píše věci jako „dostane po vajcách“ a zároveň ví, jak se jmenuje úřad, jenž má střežit hranice schengenského prostoru?) To nepsal rozhořčený venkovský strýc, nýbrž velmi zběhlý „goebbels“.

Milému Fandovi to však nevysvětlíte. Opakuje se u něj tentýž efekt jako u voličů Donalda Trumpa: kdosi mu podle ruského vzoru do amygdaly zasekl správně kalibrovanou udičku, například strach z uprchlíků. A tím momentem diskuse končí. Ve chvílích emocionálního vypětí má amygdala schopnost vyřadit ze hry mozkovou kůru, již normálně používáme k rozlišení blábolu od faktů.

Kulhající regulace

Postupující digitalizace a vzájemné propojení stále většího dílu naší existence znamená, že kdokoli s dostatečným technologickým potenciálem má stále více možností našim amygdalám házet stále přesnější udičky. Trumpova letošní kampaň má podle Parscalea k dispozici tři tisíce „přístupových bodů“ ke každému voliči. To už může vydat na zrůdně přesné cílení.

Otázka, co s tím, nemá jednoduchou odpověď. Jediné, co si – kromě absurdního zásahu typu zrušení sociálních sítí státní mocí, což by samo o sobě představovalo úspěch nepřátel demokracie – lze představit jako účinnou protizbraň, je zdrženlivost. To je dost smůla, protože jsme si zvykli, že minimálně od francouzské revoluce je veškerá zdrženlivost – v jídle, v konzumaci televizního vysílání, při výběru sexuálního partnera, v utrácení peněz – vykládána spíš jako brzda než jako ctnost.

Vlastní fakta

Říká se, že každý má právo na svůj vlastní názor, nikoli však na svá vlastní fakta. Také propagandoložka Alvarová tvrdí, že Západ musí být schopen shodnout se na tom, co pravda je a co není, chce-li v informační válce uspět. Místo toho čím dál víc lidí žije obklopeno svými vlastními fakty.

Microtargeting dosáhl toho, že jeden člověk může najednou říkat tisíc různých věcí, jež si odporují, a přesto je každá pro své publikum faktem. To je stav, jehož pochopení se naší běžné zkušenosti vzpírá. Dosud jej popisuje pouze odvětví na pohled velmi vzdálené – kvantová fyzika. Víme, že proslulá Schrödingerova kočka umí být zároveň živá i mrtvá (než jedna z jejích charakteristik při střetu s makroskopickým okolím padne a zjistí se, jak je to „doopravdy“).

Víme také, že kvantový systém je podstatně pružnější než systém klasický. Problém je v tom, že každý kus kvantové informace, qubit, je zatrachtile nestálý; stačí maličko a například spin elektronu míří nahoru místo dolů. Aby si tedy takový pružný, výkonný systém zároveň zachoval stabilitu, potřebuje celkem složitý opravný mechanismus. Domníváme se, že jeden takový spočívá v roli „okolních“ qubitů, které svého pomateného kolegu srovnají do kvantové latě.

Má-li zjednodušená fyzikální metafora pravdu, pak může informační válka probíhat podle jednoho ze dvou scénářů. Je možné, že doba technologicky přerostla své mocenské struktury a setřese je; my smíříme kvantový charakter své existence s jejím charakterem makroskopickým a dokážeme své pomatené qubity ukočírovat. Nebo to nedokážeme a zjistí se, že – k radosti prezidenta Trumpa a generála Gerasimova – je náš systém natolik nestabilní, že nevydrží. Než vyjde jedno či druhé najevo, jsme všichni jako ona nebohá kočka: živí i mrtví najednou. 

Sedmero hříšníků

Tyto země identifikovala studie Oxfordské univerzity v roce 2018 jako nejaktivnější aktéry manipulace se světovým veřejným míněním – konkrétně to znamená, že jejich aktivity (například na falešných účtech Facebooku a Twitteru) podporuje přímo stát.

1. ČÍNA

- Čínské státem sponzorované dezinformace se do letošního roku soustředily především na diskreditaci účastníků pouličních protestů v Hongkongu. - Letos se z Číny začaly šířit zprávy o původu nového koronaviru v amerických laboratořích i v Itálii, stejně jako tlak na západní příjemce čínské zdravotnické pomoci na organizaci „spontánních“ děkovaček určených Pekingu.

2. RUSKO

„Jsme ve stavu informační války, především s Anglosasy,“ říká za všechno Dmitrij Peskov, mluvčí prezidenta Vladimira Putina. Není to nic nového. Samo slovo „dezinformace“ vzniklo v Moskvě ve 20. letech, když si Józef Unszlicht, muž číslo 2 rozvědky GPU (předchůdkyně KGB) vyžádal vznik zvláštního dezinformačního oddělení. Do anglických slovníků se dostalo až v 80. letech.

3. INDIE

Populární aplikace WhatsApp se stala před loňskými volbami semeništěm lživých zpráv o politických oponentech vlády Nárendry Módího.

4. SAÚDSKÁ ARÁBIE 

5. VENEZUELA 

6. PÁKISTÁN 

7. ÍRÁN 

Zdroj: Bloomberg