Právě nyní, kdy Češi plánují, chystají se či již tráví letní dovolenou a podivují se nad zvyky v ostatních zemích, by se měli podívat, co si ostatní myslí o nich. Protože přezůvky pro hosty, tučná jídla, chataření, štědrá mateřská nebo lpění na vysokoškolských titulech jsou něčím, co cizinci po právu nechápou. Týdeník Hrot zmapoval, co zajímavého si o Češích a Česku myslí zahraniční průvodcovské tituly, z nichž turisté čerpají znalosti. A díky tomu například vědí, že „žádný Čech nemyslí opravdu vážně, pokud vám doporučí návštěvu Kladna“.

Stydlivý, nebo naštvaný

Autorů, kteří by měli pobyt v Česku opravdu odžitý, není mnoho. Ale pokud se najdou, jejich zkušenosti se shodují. Vynechme klišé o pražských kapsářích a taxikářích, které všechny průvodce heslovitě opakují. Podívejme se na ty, jejichž zážitky jsou pro krajany turisty nevšední a tvoří česká specifika. Začněme pohledem na českou povahu. Nutno říct, že zahraniční průvodce jsou docela shovívavé. Může to být dáno tím, že se k západním turistům Češi chovají přece jen o chloupek lépe než sami k sobě, možná také tím, že napsat do průvodce větu o nejnevraživějším národu světa by znamenalo zabít zbytek knihy - čtenář by ji hned odložil s tím, že do Česka nepojede.

Ale konkrétně. Průvodce Rough Guide tvrdí, že „může být snadné zaměnit stydlivost Čechů za nevraživost a lidé, kteří mluví docela dobře anglicky, vám často řeknou, že to vůbec ne umějí. Ale často je to spíše kvůli nedůvěře než nepřátelství“. Průvodce londýnské překladatelské agentury Kwintessential zase označuje Čechy za zdvořilé a nekonfliktní. Jejich „váhání se může jevit jako zdvořilost nebo nepřímý způsob, jak odmítnout“. Milé.

Že se Češi stydí říkat ne, si všímají i další. Průvodce Matador Network připomíná, že pokud někdo zdejší použije slova jako „možná“ nebo „uvidíme“, myslí tím ne. Opravdové „ne“ prý velmi často znamená „ano“. Tímto způsobem také doporučuje průvodce turistům komunikovat. S odstupem těžko říci, kolik z nich si tato slova přečetlo, ale s odkazem na jejich častou zmatenost je zřejmé, že Matador Network je ke čtení v mnoha jazykových mutacích.

A co je na Češích ještě zvláštní? „Pokud potřebujete něco opravit, najděte muže staršího 35 let a on to rychle udělá za vás. Když se ho zeptáte, proč to umí, bude nejasně odkazovat na své dětství,“ vzdává poklonu Matador Network. Lidem neznalým poměrů přibližuje Česko jako zemi roky dušenou sovětskou nadvládou a s tím spojeným nedostatkem jakéhokoli zboží. Se starými věcmi na vyhození se proto vždycky zacházelo s respektem a opravovaly se. Autor dokonce nadšeně popisuje, že mu jedna česká rodina ukazovala fotoalbum, které podrobně líčilo, jak si sami postavili dům.

Kwintessential připomíná, že si místní své umění předávají z generace na generaci a že praktické dovednosti jsou ve společnosti ceněny více než „soft skills“. Vyjadřuje také oprávněný podiv nad tím, že místní mají silnou pracovní morálku a cítí potřebu dělat doma něco praktického, i když je k tomu nikdo nenutí. CountryReports zase tuto národní vlastnost přisuzuje dlouhé tradici české industrializace.

Přezůvky s sebou

Samostatnou kapitolou je obouvání, lépe řečeno zouvání. Lidé z anglosaské kultury nejsou s to pochopit, proč Češi nutí návštěvy, aby se u nich doma zouvaly. A ještě podivnější jim přijde, že místo svých bot dostanou jiné, speciální sandály pro domov. „Můžete snadno najít největší večírek ve městě - podívejte se na dům s největší hromadou bot za dveřmi,“ vybízí už zmiňovaný Matador Network. Kwintessential k tomu dodává, že se takoví lidé najdou i v práci a „není neobvyklé vidět administrativní pracovníky, kteří nosí sandály v kancelářích a na chodbách“.

Ohledně jazykové vybavenosti jsou na tom Češi podle průvodců docela dobře. Generační rozdíl panuje v angličtině a ruštině. Obchodní zprávy ale radí cizincům posílat prosté profesního slangu a nejraději formou e-mailu. Čech tak nebude zmatený a získá dost času na to, aby si zprávu přeložil. Zkoušet to telefonem prý nemá moc smysl.

Kdo je víc?

Je také pár věcí, na které jsou Češi hrdí. Zejména jazyk. Překladatelský Kwintessential připomíná, že podle Amerického zahraničního institutu je to druhá nejobtížnější řeč, kterou se lze učit. Druhou hrdostí jsou akademické tituly, jež se používají i v e-mailech, což opravdu není v zahraničí obvyklé. Tedy pokud nejde o spam nabízející zázračné pilulky na zvětšení či zmenšení té či oné části těla, kde musí být už ze jména odesílatele jasné, že je to doktor věd.

Češi jsou podle zahraničních zkušeností také patřičně hrdí na své rodiny. Bydlí dohromady v „rodinných domech“ a studenti místo toho, aby o víkendu zůstávali na kolejích a užívali svobodného života, hromadně odjíždějí za rodiči a akademické instituce se zavřou. Ono rodinné pouto se dá možná přisoudit mateřské dovolené, nad níž jsou třeba Francouzi odkládající dítě v několika měsících do péče chůvy hodně překvapení. Výsledkem českého zvyku je podle ohledu zvenčí malá šance žen prosadit se na pracovním trhu. „Muži obvykle převezmou tradiční roli živitele rodiny, zatímco u žen se očekává, že budou upřednostňovat péči o děti před prací. To je tajně podporováno státem s velkorysými mateřskými dávkami (až čtyřletá mateřská dovolená na dítě),“ píše cestovní průvodce překladatelské firmy.

Pivo, včely, televize

Průvodce si všímají i národních sportů. Samozřejmě fotbalu, ale také houbaření, chalupaření nebo podivnosti jménem chov včel. „Víkendový pobyt na rozdíl od cesty do zahraničí neznamenal za komunismu vězení,“ připomíná Matador Network.

Češi podle něj mají velkou výhodu v tom, že pokud se v zemi narodí nebo ožení, nemusejí shánět nemovitost. Velmi pravděpodobně už nějakou mají, a to právě chalupu. „Je to místo, kde skladujete houby a vyrábíte jogurty,“ popisuje neznalým poměrů.

Autor průvodce obě věci osobně vyzkoušel. Posteskl si, že zatímco za den našel jednu houbu, zkušený Čech si nasbírá za stejnou dobu na celou zimu. A při výrobě jogurtů čekal přítomnost tajemných nádob a lektvarů, načež uviděl jen velký železný hrnec. „Je to tak jednoduché, že je až směšné, že si to lidé kupují,“ vzkazuje čtenářům.

Mezi národní sporty patří i humor sestávající z prvku, který cizince překvapí - zlehčování sebe sama. Prý by to i západní společnosti v její sebestřednosti slušelo. Průvodce český zvyk dokládají výhrou Járy Cimrmana v soutěži Největší Čech a obecnou popularitou tohoto outsidera české vědy a umění.

A ano, to nejlepší na konec. Jídlo. „Pokud místo nemá menu v angličtině, je pravděpodobné, že jste narazili na nějaké opravdu dobré jídlo,“ píše Adventure in You, což jako definice dobré kuchyně opravdu sedí.

Matador Network si zase všímá hospodských, kteří stále mění hostům bez zeptání prázdné sklenice piva za nové, a toho, že všichni pijí stejné pivo stejnou rychlostí. CountryReports k tomu dodává, že „kultura stravování s vysokým obsahem tuku bohužel přežila do moderního způsobu života s nízkou fyzickou aktivitou“. A přidává zajímavou statistiku, že 70 procent populace jí jídlo při sledování televize nebo čtení novin a že většina rodin nejí společně vyjma víkendů.

Lonely Planet se podivuje nad tím, že je běžné vodit do restaurací psy a že jen velmi málo nejlepších vybraných podniků zvířata neakceptuje.

Přichází také se zprávou, že mezinárodně uznávané značky jako Pilsner Urquell, Staropramen či Budvar jsou už na kvalitě dotaženy malými pivovary, kterých je v zemi nesčetná škála. Uvádí mezi nimi ale i nápoj jménem Primátor, což ukazuje, jak se i pohled zvenčí může hodně zmýlit. A dává to také naději Čechům, že ne vše, co se o nich píše, musí být nutně pravda. Dobrou chuť.

• Pokud na místě chybí anglické menu, je pravděpodobné, že jste narazili na nějaké opravdu dobré jídlo.

• Většina rodin nejí společně kromě víkendů.

• Pouze v České republice je houbaření považováno za národní sport.

• Slova „uvidíme“ a „možná“ znamenají „ne“.

• Pokud potřebujete něco opravit, najděte českého muže nad 35 let a on to za vás rychle udělá.

• Češi věří, že boty patří ven. Vnější strana je špinavá, vnitřní čistá.

• Pokud se člověk v Česku narodí nebo ožení, nemusí shánět nemovitost. Velmi pravděpodobně už nějakou má - chalupu.

• Univerzity o víkendech zavírají koleje, aby se studenti mohli raději vrátit ke svým rodinám než zůstat na akademické půdě.

• Názvy pracovních míst jsou považovány za zdroj prestiže, ale ne vždy odpovídají úrovni odpovědnosti.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.