Je to jeden z příběhů raných devadesátek, který by dnešním pohledem vydal na časosběrný snímek o proměně lidí, společnosti a vývoji moderních dějin. Bylo krátce po pádu železné opony, psal se rok 1992, a Irena Čajková odešla na čas ze školy, aby se svým tehdejším přítelem poznala Spojené státy. Tu vysněnou zemi všech, kdo žili v komunistickém bloku.

V Chicagu žije dodnes a pomáhá držet při životě jednu z posledních škol založenou emigranty před 100 lety. Sleduje, jak se někdejší československé čtvrti mění v hispánské, jak je život emigrantů složitější než dřív, jak odchází poslední generace Čechoameričanů a v poslední době i to, jak její generace „devadesátkových“ vystěhovalců začíná přemýšlet o návratu domů.

Má láska je za velkou louží

Příběh Ireny Čajkové, studentky pedagogické fakulty z roku 1992, začíná za barem české hospody v Chicagu. Dostala se tam na doporučení strýce svého tehdejšího přítele. Ten se po emigraci v 80. letech vrátil do Československa a oběma mladým lidem představil USA jako velkou zkušenost. A zkušenost to byla. „Tenkrát se ještě život československé komunity soustředil ve čtvrtích Cicero a Berwyn ležících u Cermak Road. Kousek od nich je čtvrť Pilsen, ale už tehdy bylo patrné, že se Čechoslováci stěhují dál na západ a nahrazuje je hispánská komunita,“ vzpomíná Čajková.

Čajková s přítelem brzy poznali, že jejich plán (chvíli vydělávat a pak cestovat) nebude v praxi úplně proveditelný. Žít na předměstí Chicaga znamená platit bydlení a hlavně mít každý svoje auto, protože jinak se tam fungovat nedá. „Koupili jsme si dva staré vraky,“ vzpomíná. Museli si však také zařídit řidičský průkaz. A ten nelze dostat bez čísla sociálního pojištění, což je něco jako rodné číslo u nás.

Archiv

A to je právě jedna z věcí, která už třeba dnes nejde tak snadno. „Zašli jsme na úřad a oni se nás ptali, k čemu to číslo potřebujeme. My jsme odpověděli, že na řidičák. Oni nám řekli, že tři měsíce nám bude platit evropský. My jsme řekli, že chceme pobýt půl roku, a dostali jsme ho,“ vzpomíná. Už tenkrát bylo jasné, že budou muset zůstat o poznání déle, aby svůj plán uskutečnili. Z druhé strany sociální kartičky bylo napsáno, že neplatí pro zaměstnání, ovšem pro potřeby zaměstnavatele stačilo zkopírovat jen tu přední stranu s číslem. Jak snadné. Irena má stejné číslo dodnes.

Jak už to ale bývá, s přítelem se časem rozešla, potkala místního kluka a díky našetřeným penězům cestovala po USA nakonec s ním. Turistické vízum šlo tehdy jednoduše prodlužovat, a tak zůstala dva roky, než se vydala zase zpátky přes oceán. Ze vztahu se však vyklubala velká láska, Američan za Irenou přijel do České republiky, chvíli tu společně žili a pak odcestovali zpátky už jako manželé.

Masarykova škola

Ani tahle idyla netrvala věčně, ale pro náš příběh je klíčová Irenina cesta do české školy. „Nechtěla jsem být pořád jen za barem a nastoupila do školy. Pokračovala jsem ve studiu jazyků, kam mě nasměroval můj otec, protože to byla jediná cesta, jak se dostat z kdysi komunistického Československa ven,“ říká.

Nejprve tedy navštěvovala Community College, bakalářský titul získala na DePaul University a studium ukončila na University of Chicago, kde dnes učí španělštinu. „Zhruba před deseti lety jsem se na jedné akci na konzulátě dozvěděla, že potřebují také učitelku, a to do české školy. Šlo o záskok na půl roku. Řekla jsem si, proč ne. Jenže původní učitelka se už nevrátila a já neměla to srdce odejít. První dva tři roky jsem strávila hledáním záskoku, ale pak jsem v tom objevila obrovskou příležitost,“ říká.

Řeč je o škole Tomáše Garrigua Masaryka. Postupem času se pod její hlavičku sdružily všechny původní české školy z okolních čtvrtí. Byly tu školy Vojty Náprstka, Jana Nerudy, Jungmannova, Komenského a další. Dnes už zanikly, a pokud budovy stojí a slouží svému účelu, nesou už jiná jména. Masarykovu školu postavili emigranti v roce 1921 a slouží dodnes. Naplněna byla více či méně v závislosti na emigračních vlnách, podařilo se jí ale přežít.

Archiv

A také díky Ireně Čajkové teď zažívá velmi silné období. Z patnácti dětí, které měla před deseti lety, je jich teď kolem devadesáti rozdělených v šesti třídách. Přispěla k tomu i česká vláda, když do Chicaga poslala učitelku, konkrétně Kláru Moldovou.

Post učitele se obvykle zřizoval při historických komunitách v zahraničí (Rumunsko, Ukrajina, Jižní Amerika), aby se v nich udržela čeština. Chicago má v tomto směru výjimku, státem placený učitel pracuje ve fungující žijící komunitě a je k dispozici také ostatním organizacím. Díky tomu začala škola spolupracovat se spolky, které v Chicagu fungovaly už odtrženě a pomalu zanikaly spolu se svými posledními členy.

„Stali jsme se takovým komunitním centrem, vlastně domovem, protože Klára, dnes už s manželem a dítětem, ve škole také bydlí,“ popisuje Irena Čajková. Masarykova škola je tak jedním z posledních míst, které drží v dnes už hispánských čtvrtích českého ducha.

Sobotní škola

Přes týden česká škola pořádá kurzy pro dospělé. To hlavní se tam odehrává v sobotu. Podobně koneckonců fungují i ostatní komunitní školy, třeba švédské či korejské. Rodiče odvezou své děti dopoledne na výuku a odpoledne je vyzvednou.

Když Irena začínala, děti byly namíchány ve třídě bez ohledu na věk. Dnes už se třídy dělí od prvňáčků dál. „Co se mé skupiny týká, máme od 10.00 do 11.00 mluvnici. I když osnovy si stanovujeme sami, používáme české učebnice, vozíme je z Čech v kufrech. Pak je přestávka a po ní se věnujeme projektům spojeným třeba s historickým výročím nebo se učíme písničku, případně čteme českou literaturu,“ popisuje.

Archiv

Příklad za všechny: Z knížky o světových Češích si děti vybraly Magdalenu Dobromilu Rettigovou. Sedly si nad čajem, s učitelkou si o ní vyprávěly a napříště si řekly, že podle ní připraví národní jídlo. Jedna z dívek pak přinesla „vlaječný“ koláč, tedy koláč s českou vlajkou.

Kdo jsou vlastně ty děti, kterým česká škola zkracuje víkendy? Z pětadevadesáti procent jsou to potomci těch, kdo přišli podobně jako Irena Čajková v devadesátých letech. Jsou to buď české, československé, česko-polské nebo česko-americké páry. Jejich děti mají už americký pas a přes týden navštěvují americké školy.

Cestička k domovu

Tím se dostáváme k dalšímu posunu, který se v posledních letech udál. Velká část rodičů nemůže vycestovat z USA. Mají od 90. let něco jako status quo, v zemi jsou načerno. Pokud by odjeli domů, nemohli by se vrátit do Ameriky. A tak posílají alespoň děti za prarodiči na prázdniny. A rodiče se také čím dál víc upínají k Česku. „Dříve jim šlo o to, aby děti češtinu nezapomněly. Dneska učíme děti rodičů, kteří vážně dbají na to, aby zvládaly mluvnici. Počítají s tím, že se mohou vrátit domů a chtějí, aby se děti mohly normálně zapojit do školy u nás,“ říká Irena Čajková.

Pár takových rodin už podle ní odcestovalo a trend může sílit. „Důvody jsou dva. Život v Americe už není tak idylický, jako býval. Po 11. září skončila zlatá éra emigrantů, pohybovat se v šedé zóně je čím dál těžší. Také politicky je to těžké, nenávist mezi odpůrci a stoupenci prezidenta by se dala krájet.

K tomu si lidé všímají, že doma v Česku došlo k velkému posunu a žije se tam vlastně velmi dobře. Vzdálenosti jsou malé, do přírody všude kousek, za cenu bytu v Chicagu si v Česku pořídí domek. V Česku také funguje lepší zdravotnický systém, rodiče si stěžují i na americký školský systém, který je orientován na standardizované testy, kde podle úspěšnosti školy dosáhnou na federální peníze,“ popisuje Irena. Sama také říká, že USA pro ni nebudou do důchodu.

Spíše než děti samotné se tedy podle ní mění oba státy a také rodiče, které děti do školy posílají. Ovšem stále platí, že mladší sourozenci v češtině pokulhávají za staršími. Důvod je, že je angličtina více ovlivňuje a se starším sourozencem také mluví anglicky, je to pro ně jednodušší. I proto je výuka češtiny pro rodiče důležitá.

Malé Česko

Českou školu v Chicagu zatím odliv krajanů příliš neoslabuje. Finančně se však drží zuby nehty. Základ jejího provozu tvoří úroky z peněz uložených historicky donory v bankách. Na provoz přispívají i staří Čechoameričané a zbytek tvoří školné. Na místní poměry je malé, jde o 150 dolarů za rok, což zaplatí běžně rodiče za víkend příměstského tábora. O to štědřejší ale jsou, když jde o sponzoring. Byla už řeč o tom, že se škola stává centrem české komunity. Jezdí sem čeští spisovatelé, herci, hudebníci. Škola pořádá i obdobu české Noci s Andersenem. Na ni maminky navaří večeři, nenechávají vše jen na škole. Když je potřeba na začátku školního roku přinést toaletní papír a mýdlo, děti nepřinesou po jednom kuse, ale nosí po balících. 

Stejně tak komunita zafungovala v době koronaviru. Škola zavřela týden před jarními prázdninami. Ty pak trvaly další dva týdny a čekalo se, co bude dál. Maminky Češky ale nelenily. Využily své znalosti ručních prací a šily roušky. Škola je pak mohla prodávat dál a byla díky tomu finančně i v lehkém plusu 40 dolarů.

Výrazem soudržnosti bylo také to, že starší děti, které Irena Čajková učí, si řekly o online výuku. „Samy by to asi nepřiznaly, ale chtěly být spolu, udržovat vztahy. Online výuky se účastnilo devět z mých jedenácti dětí a dokonce jsme si protáhli výuku do konce června, protože se nikam necestovalo a děti byly doma,“ popisuje. Dobrým příkladem je i to, že starší děti, kterým je dnes 18 let a chodí na střední školy, se do Masarykovy školy vrací buď na výroční akce, nebo jako dobrovolníci, což je součást amerického školního systému.

V Chicagu žije dnes podle odhadů 200 tisíc Čechů, ale číslo je to velmi nepřesné. Dost jich je v zemi nelegálně, a tak o nich není přehled, někdo nemá potřebu se se starou vlastí spojovat, jiní jsou Čechoameričané a tak dále. Doba železné opony je nenávratně pryč a komunita jako celek nemá důvod držet pohromadě.

„Dřív si půjčovali české knížky, sledovali společně české filmy, scházeli se, aby nezapomněli komunikovat v češtině. Dnes otevřené hranice a moderní technologie tuhle potřebu smazaly,“ popisuje Irena Čejková. Masarykova škola jako jedna z posledních ale dokázala odolat času a změnám a navíc vzkvétá. Až bude česká vláda přemýšlet, které zahraniční projekty podpořit, neměla by na její úspěch zapomenout.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Petr Weikert