Slovenská „debuzerace“

Když Slováci přijali za druhé Dzurindovy vlády (v letech 2002 až 2006) balík reforem od zdravotnictví, trhu práce až po zavedení rovné daně, představovalo to spolu se vstupem do EU ten správný rozvojový impulz. O Slovensku se už nepsalo jako o „černé Mečiarově díře v srdci Evropy“, ale jako o středoevropském ekonomickém tygrovi. Robert Fico měl za své dlouhé vlády tolik rozumu, že podstatné části slovenských reforem nerozboural v základech, jen je tak trochu populisticky ohlodával. Stejně jako v Česku to odnesly poplatky u lékaře, ale rovnou daň Fico ponechal, stejně jako druhý pilíř penzijního systému.

V nejlepších letech překračoval hospodářský růst na Slovensku 10 procent, přišlo tolik investic z automobilového průmyslu, že se Slováci v přepočtu na obyvatele stali světovou jedničkou v oboru. Automotive ovšem teď čeká jedna disrupce za druhou, takže jeho vysoká koncentrace na Slovensku a z ní plynoucí závislost ekonomiky na jednom jediném oboru není taková výhra, jak se před patnácti lety mohlo zdát.

Promrhané zlaté roky

Slovensko má sice euro, ale ve srovnání s Českem podstatně vyšší zadluženost, a také zažilo první investiční „downgrade“ za mnoho let. V květnu to komentoval slovenský ministr financí Eduard Heger slovy: „Ačkoli je za snížením ratingu pandemie, musíme to vidět v širších souvislostech. Ty říkají, že bývalé vlády Smer-SD trestuhodně promrhaly mohutný hospodářský růst v předchozích letech a nevytvořily rezervy na zlé časy, které nyní přišly.“ Úplně stejnou výhradu můžeme slyšet od opozice i západně od řeky Moravy…