Čína zlobí svět. Na Tchaj-wanu, v Jihočínském moři, v duševním vlastnictví i leckde jinde. A navíc darovala světu covid. Ale málokdo tuší, že z říše středu pochází i jev, který s naší západní civilizací bude tančit nejméně letos a pak ještě mnohokrát v budoucnosti. Inflace.

Už v 11. století totiž Číňané vymysleli papírové peníze, kterými si vyrobili i zřejmě první inflační krizi v lidských dějinách. Ty bankovky tedy nebyly původně papírové. Nejprve měly být dřevěné s vyrytými symboly. Později se rylo do měděných destiček a pak šlo o jakési morušové lýko, tedy tenkou vrstvu mezi kůrou a dřevem moruše. V této podobě se s nevídaným jevem setkal později i Marco Polo. Říkalo se jim ťiao-c’ (jiaozi), což je výraz označující dnes jistý druh čínských plněných knedlíčků. Zda je to podobnost čistě náhodná, nebo zde moudrost čínského národa naznačuje, že do knedlíku a skutečné hodnoty papírové bankovky prostě nevidíš, nevíme, ale vyloučit se to určitě nedá.

Špatná zpráva pro libertariány

Za dynastie Sung (960–1279) byly ťiao-c’ vydávány v několika hodnotách, podle množství zlata, stříbra či hedvábí, které musel vydavateli složit obchodník, který bankovky chtěl použít v obchodě místo mnoha metráků cenného kovu. Každá bankovka měla mít platnost tři roky a poté měla být vyměněna za novou – za tříprocentní poplatek. Jenže všechny bankovky se nikdy nepodařilo vyměnit a vydávaly se stále další. A tak přišla nevyhnutelně historicky první inflace. Prostě zlatý standard v hrabivých rukách mocných selhal hned napoprvé, což není úplně dobrá zpráva pro libertariány.

Pozoruhodné je, že Číňané sice zanevřeli na ťiao-c’ a napříště to pro ně byly jen ty knedlíky, ale papírovým penězům přízeň zachovali. První císař následující dynastie Jüan, jistý Kublajchán, dal tisknout papírovou měnu čchao (chao), která standardně fungovala na obdobném principu jako ťiao-c’.

Evropa si na bankovky i pořádnou inflaci pár století počkala, ale dočkala se. Motorem pokroku byli, jak jinak, i tehdy seveřané. První bankovky v Evropě vydala švédská Riksens Ständers Bank, která se postupně stala švédskou cedulovou bankou, ale protože těch papírků vytiskla více, než byla schopna krýt kovem, zkrachovala. Nicméně myšlenka, jak pořešit státní i privátní dluhy potištěním papíru, se šířila dál a papírové peníze se rozlézaly Evropou, protože objektivně usnadňovaly obchodní výměnu a úvěrování.

Strastiplnou cestu k širšímu pochopení toho, jak papírové peníze fungují, prošlapal Skot jménem John Law. Přes své jméno měl blíže ke kartám než k právu a spořivým Skotům fakt moc čest nedělal. Nemalý majetek zděděný po rodičích prohrál v hernách, pak v souboji zabil svého soka, byl odsouzen k smrti, ale podařilo se mu zmizet z Británie. V kontinentální Evropě ve své zálibě pokračoval a přitom studoval finančnictví. Hra mu pak šla trochu lépe, ale hlavně se seznámil s budoucím vládcem Francie, regentem Filipem Orleánským, který spravoval zemi po smrti „krále Slunce“ Ludvíka XIV. A měl s tím dost práce, protože po svém značně rozmařilém a hanebně hospodařícím předchůdci a britsko-francouzské válce zdědil děravou státní kasu s dluhem 2,4 miliardy livrů. To byla tehdejší francouzská stříbrná mince a základní platidlo.

Law měl dobré znalosti o fungování papírových peněz, a tak mu navrhl řešení v podobě zřízení cedulové banky, jejíž kapitál by byl zaručen pozemky a která by spravovala veškeré královské příjmy. V roce 1716 byl John Law královským výnosem zplnomocněn založit Všeobecnou banku (Banque générale). Tu pak řídil podle svého přesvědčení, že nezáleží na množství peněz v ekonomice, ale jen na rychlosti jejich oběhu. A ve velké a bohaté ekonomice peníze obíhají rychleji než v chudé. Proto se rozhodl emitovat velké množství cenným kovem nekrytého oběživa s představou, že oběh peněz se zrychlí, protože vzroste poptávka, tím se rozhýbe ekonomika a společnost zbohatne. Pokud máte pocit, že ta myšlenka je stále aktuální a je základem třeba moderní monetární teorie, nejste daleko od pravdy. Všechno už tady jednou bylo. A to i v dobách zlaté měny.

Všeobecná banka vydala akcie, které bylo možné splácet i státními dluhopisy, a emitovala i soukromé bankovky. Filipova vláda nařídila, aby těmito bankovkami byly placeny státní daně a poplatky. Hodnota akcií banky vzrostla o pěkných patnáct procent a Law slíbil půlroční dividendu ve výši 7,5 procenta.

Francie tehdy kolonizovala Ameriku a objevily se zprávy, že její území Louisia­na a Mississippi jsou plná zlata a drahého kamení. Lawovi se podařilo získat monopolní práva na obchod s těmito regiony a založil Francouzskou Západoindickou společnost a stanovil její základní kapitál na sto milionů livrů. Pro srovnání, Všeobecná banka měla kapitál šest milionů, přičemž právě jen jejími bankovkami se dalo za akcie Západoindické společnosti zaplatit. Nová firma sice založila v Novém světě město La Nouvelle-Orléans, ale investoři jí moc nevěřili a cena akcií začala klesat.

Bylo třeba reagovat. Za podpory Filipa Orleánského přeměnil Law svou Všeobecnou banku na Královskou banku ve stoprocentním držení státu. Zůstal jejím šéfem a začal ve velkém tisknout státní bankovky, za které obratně nakupoval. Jeho Západoindická společnost získala tabákový monopol, solní monopol, spravovala královské statky a kurz akcií se obrátil.

Nakonec měl práva na obchod s Čínou i Indií a sliboval neuvěřitelné zisky. Podařilo se mu natištěnými penězi vyhnat hodnotu nové Západoindické společnosti na astronomických osmnáct tisíc livrů za jednu akcii. To už natištěné peníze zvedaly ceny běžného zboží a lidé začali papírové peníze směňovat za stříbrné a zlaté mince. Law proto prosadil zákaz kovové měny a obchod se směl odehrávat jen za papírové peníze. Ani to nepomohlo. Situace se dál zhoršovala a v roce 1720 Filip odvolal Lawa z funkce. Královská banka začala opět směňovat bankovky za kov, ale v silně devalvovaném kurzu. A společnost založená na iluzi mississippského zlata zbankrotovala.

Královský kat veřejně pálil znehodnocené bankovky v železných koších. Law se na poslední chvíli zachránil před lynčováním, utekl ze země a v roce 1729 zemřel zcela chudý v Benátkách. Státní dluh Francie však klesl o pěkných 900 milionů livrů. A pokud někomu to slíbené „mississippské zlato“ připomíná odhady potenciálního růstu HDP jakožto základ měnové politiky, je pěkně zlomyslný.

Nezadržitelný papír

Podobnými peripetiemi prošly v této době i další země. Takřka identicky třeba Británie, byť bez epochálního krachu jednoho podvodníka. Nicméně postup papírových peněz byl nezadržitelný a po zvládnutí zlatého standardu na počátku 19. století nastala v Evropě stoletá inflační nuda. Oponou trhla až první světová válka. Panovníci poučení historií se obecně snažili vyhnout velkým válečným půjčkám, které se po válce tak špatně splácejí. Vzali to tudíž zkratkou a válečné náklady hradili rovnou tiskem nekrytých bankovek. Centrální banky válčících zemí odstoupily od krytí zlatem a zrušily výměnu papíru za kov. Efekt byl zřejmý. Poptávka rostla ohromným tempem, zatímco nabídka skomírala, protože pracovní síla se flákala s kvérem a dožadovala se munice a menáže za erární peníze. Tedy, dokud byla naživu.

Inflace se tehdy moc neměřila, ale odhady hovoří o tom, že cenová hladina základních životních potřeb v Českých zemích vzrostla mezi lety 1914 a 1918 osmkrát. Mzdy třikrát, takže obyvatelstvo financovalo válku i bez státních půjček.

Mělo to ještě jeden pozoruhodný efekt, protože hladovou poptávku sytily dovozy z neutrálních zemí, kde se to nakonec muselo zúčtovat zlatem. To vedlo k tomu, že i v těchto zemích, které neopustily zlatý standard, začaly prudce růst ceny – kvůli přebytku hotovosti. A tak třeba Švédsko, Dánsko a Norsko v roce 1916 zastavily nákup zlata svými cedulovými bankami.

Po válce a rozpadu Rakouska-Uherska se různé země vydaly k vyřešení svých měnových problémů různými cestami. Československo patřilo mezi ty, které se rozhodly pro deflační cestu a návrat k zlatému standardu. Alois Rašín zadusil ekonomiku jako Mirek Kalousek za Nečase a zvedl nezaměstnanost. A tak ho v roce 1923 zastřelil komunistický atentátník.

Vojtěch Velický

Bojovníci s inflací holt nebývají v kolektivu oblíbení a platí to dodnes. Takový Paul Volcker, který inflaci v Americe zakroutil krkem v osmdesátých letech minulého století, leží v žaludku proletářům všech zemí už také čtyřicet let. Je to zvláštní historický paradox, protože vysoká inflace nejvíce škodí těm chudším. Československo se ke zlatému standardu nakonec dopracovalo v nejhorší možný okamžik – v předvečer světové krize. A fakt to pak v samotné krizi přes opakované devalvace moc nepomohlo.

Mléko za pět a půl milionu

Alternativní cestu zvolilo třeba Německo, ale také se to neukázalo jako nejlepší nápad. Po pádu monarchie a potlačení komunistické revoluce nebyla na utahování poptávky zrovna moc velká nálada, což lze pochopit. Astronomický válečný dluh navýšily ještě obří reparace, a tak se tiskařské stroje rozjely. Už v roce 1921 byly životní náklady v Německu ve srovnání s předválečnou úrovní dvacetinásobné. Po obsazení Porúří francouzskými a belgickými jednotkami kvůli nesplácení reparací se to rozjelo naplno. Bankovky se tiskly na rotačkách ve 133 tiskárnách v zemi. V červenci 1923 stál dolar 353 tisíc marek, o měsíc později přes čtyři miliony. Litr mléka stál pět a půl milionu marek. Počátkem listopadu stál dvoukilový bochník chleba 420 miliard. Až na konci roku se podařilo to šílenství měnovou reformou zastavit. Byl stanoven i pevný kurz k dolaru. Jeden stál bilion říšských marek. V mírnějším provedení něco podobného zažily třeba i Polsko a Sovětský svaz.

Starosti s inflací přerušila velká hospodářská krize a druhá světová válka, po níž vznikl Brettonwoodský měnový systém na základě zlatého standardu, který měl zabránit excesům, což se víceméně dařilo. Jenže koncem šedesátých let minulého století USA drobet měnově expandovaly. To se Britům a dalším úplně nepozdávalo a chtěli své dolary radši překlopit do zlata, což nakonec vedlo k tomu, že prezident Nixon ze zlatého standardu vyskočil a v roce 1973 s ním byl definitivní konec. Ještě v této souvislosti proběhl ropný šok způsobený kartelem OPEC, na který centrální banky reagovaly v duchu dodnes aktuální moudrosti, že inflaci dováženou zvenku přece nelze ovlivnit úrokovými sazbami a nakonec sama přejde jako rýma. To přineslo dvoucifernou inflaci a již zmíněného Volckera.

A proto vznikly v devadesátých letech dnešní nezávislé centrální banky se zákonem stanoveným mandátem udržovat stabilní cenovou hladinu, což se jim až dosud poměrně dobře dařilo. K té rozhodující maturitní zkoušce si však losují otázky teprve nyní, po covidové válce. A možná už je pozdě.