Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení podstatných částí volebního zákona pár měsíců před volbami přesně zapadá do scénáře postupného rozebírání českého politického systému. Padá do stejného pytle jako nesmyslně brzké vyhlášení termínu voleb ze strany prezidenta i jako mnohé reakce na samotné rozhodnutí, zejména ta z úst premiéra Babiše.

Je to pytel ryzí účelovosti a nulové politické odpovědnosti za dlouhodobé důsledky svých kroků.

Reprezentativita vs. efektivita

Rozhodnutí o volebním systému nikdy není jen technicistní otázkou. Zrcadlí trvalý a nikdy nekončící spor každé moderní demokracie. Spor, který zásadně ovlivňuje veřejné vnímání voleb z hlediska jejich férovosti na jedné a užitečnosti na druhé straně.

Spor tkví v tom, zda je pro konkrétní zemi zásadnější reprezentativita zastoupení, nebo efektivita vládnutí. První princip spočívá v požadavku, aby při všech důležitých rozhodnutích bylo slyšet co nejširší spektrum názorů a zájmů a aby žádný hlas nespadl pod stůl. Druhý princip dává přednost schopnosti většinové vlády pohotově reagovat na vzniklé situace a nést za to plnou politickou odpovědnost.

Reprezentativita plodí pestrý parlament, širokospektrální vládu a jejím prostředkem je umění kompromisu. Ten málokoho plně uspokojí, ale také málokoho skutečně naštve, proto bývá trvalejší. Daní za to může být strnulost a neschopnost efektivně reagovat na situace, jako je třeba covidová pandemie. Obrovskou nevýhodou je i nižší politická odpovědnost. Čím více stran se podílí na rozhodnutí, tím více se jejich odpovědnost rozmazává. Klesá i možnost voliče ve volbách opravdu efektivně rozhodovat o tom, kdo bude vládnout a jaký program se bude realizovat v praxi. U mnohých voličů to časem vede k rezignaci a ztrátě zájmu o volby, nebo naopak k hledání radikální alternativy, která celou věc jednou provždy rozsekne.

Princip efektivity sází nejen na plnou odpovědnost vlády, ale i na možnost voliče efektivně rozhodovat. Buď se mu vláda líbí, tak jí dá hlas, nebo se mu nelíbí, tak hlasuje proti ní. V opozici je totiž strana (nebo koalice), která je reálnou vládní alternativou.

Česká republika je stále dost homogenní zemí na to, aby mohla dávat přednost efektivitě. Ústavní soud dal svým rozhodnutím jednoznačnou přednost principu reprezentativity. A to v situaci, kdy v Poslanecké sněmovně již teď máme rekordních devět politických stran, kdy ani přes bonus daný volebním systémem nevznikl prostor pro vznik většinové vlády. Na politické reprezentaci je, aby jej aspoň částečně vyvážila.

Je jasné, že nový systém bude více proporční. Rozhodně ale není nutné, aby šel cestou extrémní proporcionality. Naopak, i nyní je důležité, aby silnější politické strany a volební koalice, sdružující strany schopné se dohodnout, získávaly jistý bonus, a měly tak šanci sestavit aspoň trochu stabilní a programově soudržnou vládu. Bez vládních koalic to jistojistě nepůjde. Rozhodně to ale může jít bez absolutně bezbřehých vládních mesaliancí.

Dělitel a kvóty

Racionálním řešením proto určitě není zřízení celostátního volebního obvodu. Je jím zachování čtrnácti volebních krajů, které odpovídají současnému územněsprávnímu uspořádání i vnitřnímu fungování všech normálních politických stran. Zatímco celostátní obvod by systém extrémně zpoměrnil a nahrál stranám s vůdcovskými tendencemi, kraje umožní, aby se prosazovaly strany s regionálním zakotvením a s osobnostmi, které dodají celému systému dynamiku.

Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil takzvaný D’Hondtův dělitel. Nahradit jej je možné dvěma způsoby. Prvním je zachování pouze jedné úrovně pro rozdělování mandátů a zavedení jiného volebního dělitele. Nabízí se SainteLaguëův dělitel. Jinou možností je zavedení metody takzvaných volebních kvót a druhého skrutinia. Většina mandátů se pak rozdělí v krajích, menšina na celostátní úrovni. I zde je nutné, aby si racionálně uvažující strany pohlídaly, že použité metody nepovedou ke krajně proporčním účinkům.

Zkrátka a dobře, nová podoba volebního systému musí být racionální a dlouhodobá. A zejména odvážná.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.